Život v tazích štětce. Na díla malíře Jana Gemrota se stojí dlouhé fronty

Po jasně modré obloze, vysoko nad mraky, letí stříbrná stíhačka a právě překonává rychlost zvuku. Vedle toho k zemi padá vybuchující antický sloup. O kousek dál se mladá dívka snaží skrz igelitový sáček nadechnout. Touha, pomíjivost, smrt. Obrazy Jana Gemrota v divákovi vzbuzují otázky, baví je. A přesně o to mu jde. "Malba je pro mě nástroj, jak zkoumat život. Řeším si sám pro sebe hlavní otázky lidského života, které si člověk klade. Přesně to, co řeší i ostatní. Nejspíš proto to někoho zajímá," přemýšlí nahlas, když se potkáváme v jedné z karlínských kaváren. Přiběhl ze svého ateliéru, kde momentálně pracuje na cyklu o stíhačkách. Únava ho po pár minutách přejde a zapáleně vypráví o technické dokonalosti, těžkých sociálních tématech i o nástrahách české výtvarné scény.

Jan Gemrot patří mezi vůdčí postavy současného českého umění. Konceptuální malíř, hyperrealista, který se prosadil i díky pečlivosti a řádu. "Mám v tom systém, bez toho by to nešlo. Je to jistý znak profesionality. Proto každý den jezdím do ateliéru, i když se mi nechce, pracuju šest až osm hodin, a mám pořád nějaké termíny. Pokud to opravdu chcete dělat, musíte si to nastavit. Jinak to nemá smysl," přemýšlí. "Nemám rád tu romantickou představu rozevlátého umělce, která vlastně nebyla nikdy pravdivá."

O svých obrazech hodně přemýšlí. Stejně jako o životě, navíc s velkou pokorou. Stíhačky jsou precizně namalované. Každý tah štětcem, každý detail. Svůj styl přizpůsobuje tématu, na kterém zrovna pracuje a vědomě ho mění − třeba stíhačka je precizní stroj, proto ji tak i namaluje. Oproti tomu dívky se sáčkem přes hlavu jsou spíš expresivní a z plátna číší volání o pomoc a beznaděj.

Udělená výjimka

Malovat začal už jako dítě, dodnes si pamatuje jeden z prvních obrázků − byla to postava držící v ruce zapálenou americkou vlajku. "Bylo mi asi pět. V televizi jsem viděl člověka s vlajkou a tak silně to na mě zapůsobilo, že jsem vzal fixy a nakreslil ho, aniž bych tomu rozuměl," vzpomíná. Ve výtvarném prostředí vyrůstal, rodiče vystudovali UMPRUM a ke svému otci, akademickému malíři Bohumírovi Gemrotovi, v dětství docházel na hodiny kresby. "Rodiče ze začátku úplně nechtěli, abych byl malířem. Ale pak, když viděli, že to k něčemu směřuje, tak mě podporovali," směje se.

Tehdy toužil být paleontologem. A tak trochu mu to zůstalo dodnes. Zamířil ale na Střední uměleckou školu Václava Hollara, kde svým talentem vynikal tak výrazně, že byl ve třetím ročníku, v sedmnácti letech, na výjimku přijat na Akademii výtvarných umění. Přestože má handicap, o kterém téměř nikdo neví: má špatný barvocit. "Když jsem před studiem šel na zdravotní prohlídku, byl tam i test barvocitosti, takové ty barevné tečky, a nedopadlo to moc dobře. Trošku jsem zalhal, že jdu na sochařinu, kde barvy vlastně nepotřebuju, koupil jsem paní doktorce dárkový koš a dostal razítko," přiznává s plachým úsměvem. Jeho tvorbu to ale nijak zvlášť nepoznamenalo. Nepřemýšlí v křiklavých barvách, má rád tlumené tóny a odstíny šedé a modré. Jen občas si dopřeje výrazný kontrastní prvek.

Studium na Akademii bylo prý dost divoké. "Řekl bych, že tam vládla absolutní svoboda, dozníval duch devadesátých let," popisuje. Moc rád vzpomíná na svého profesora Zdeňka Berana, vedoucího ateliéru, u kterého studoval spolu s dalšími dnes významnými výtvarníky Jiřím Grusem, Adolfem Lachmanem, Alešem Brázdilem, Janem Uldrychem, Markétou Urbanovou, Janem Mikulkou, Alžbětou Josefy nebo Markem Slavíkem. Přitom si tehdy nebyl vůbec jistý, že se malování bude věnovat. "Říkal jsem si, že se budu muset živit někde v reklamě, ale kupodivu moje diplomová práce nějakým způsobem zarezonovala a od té doby maluju." Dokumentární cyklus Únos tehdy zaujal odborníky i veřejnost a do své sbírky ho ihned koupila COLLETT Prague | Munich. Šlo o případ pražské kriminalistiky z poloviny minulého století, kdy vrah věznil svou oběť a zavíral jí hlavu do pečlivě zkonstruované dřevěné bedny.

Vedlejší produkt v cestě malby

Ke své tvorbě přistupuje systematicky, proto se snaží dané téma nastudovat co nejvíc. Doslova leží v knihách, momentálně v technických výkresech, aby pochopil, jak inženýři sestavují stíhačky. "Teď se hodně zajímám o letadla a létání. Je to úplně něco jiného. Mimo můj rámec. Hypersonické letouny. Fascinuje mě jejich vizualita. Jsou pro mě jako socha, umělecké dílo. A já se ho tou malbou můžu zmocnit," vysvětluje. Podobně to bylo i s obrazy se sociální tematikou. "Maloval jsem svobodnou matku, která má fakt těžký život. Tak jsem si ji musel najít."

Žádný sentimentální vztah ke svým obrazům nemá, dokonce v tuto chvíli ani žádný nevlastní. A už vůbec by ho nenapadlo mít ho doma. "To bych nemohl. Pořád bych nad ním přemýšlel a chtěl ho přemalovat. Každý konstrukt má spoustu možností, jak ho v tom obraze vyřešit. Já dospěju k té jedné a to je pro mě úspěch! Pak od toho musím pryč," přiznává. "Teď jsem musel na své obrazy založit pořadník. Moc si toho vážím. Moji sběratelé navíc sbírají kontinuálně. Na druhou stranu, ať to zase deromantizujeme, mám jen omezené množství děl, za rok jich vytvořím asi dvacet."

Střízlivý přístup a tušení souvislostí mezi životem a uměním dobře ilustrují jeho slova, že hotový obraz je vlastně jen "vedlejším produktem" jeho činnosti. "Malujete už jen tím, že se na věci díváte, že o tom přemýšlíte. Samotná malba je až fyzický důsledek." Proto je pro něj nejdůležitější proces malby. Ve chvíli, kdy má obraz hotový, to pro něj končí. A pro toho, kdo si ho pořídí, to právě začíná.

Největší inspirací mu je život sám. Pozoruje svět a přenáší ho na plátno. Inspiruje ho i film a literatura, a proto také občas bojuje s tím, aby nebyl příliš narativní. Bezesporu ho ale ovlivnilo několik lidí. "Miluju tvorbu profesora Zdeňka Berana, až později jsem pochopil celou řadu věcí, které mi na Akademii říkával. Další dnes až trestuhodně opomíjená osobnost je Milan Knížák, fenomenální člověk s obrovským vlivem na celou Akademii a kulturní prostředí v Čechách. Sochař Peter Oriešek, Pavel Brázda a další čeští originální tvůrci, kteří nemají světovou obdobu. Tihle všichni mě zásadně formovali. Žádný Cézanne, se kterým jsem se nepotkal, ale současní umělci," tvrdí.

Kdo ví, co je umění?

Česká výtvarná scéna ho baví. Jak říká, je výrazově bohatá a sám spoustu lidí své generace sleduje. Připouští ale, že je rád, že studoval v době, kdy měl ještě tlačítkový telefon a nebyl vystavený množství informací a vzájemnému porovnávání, které se teď valí na děti a teenagery. "Vůbec nevím, jak by vypadala moje tvorba, kdybych byl tak intenzivně konfrontován s tím, co ve stejnou chvíli vzniká jinde. Na Instagramu sleduju nějaké malíře a hned vidím, co dělají. Říkám si: Jé, tenhle už udělal tohle. A tenhle tohle, tak to se na to můžu vykašlat. Jenom proto, že mám už vybudovaný nějaký prostor, tak mě to tolik nesejme. Mám to už tak nějak srovnané. Což pochybuju, že ti čtrnáctiletí mají."

Na druhou stranu úplně chápe, že se někteří umělci vydali cestou komerce. Že tvoří jen proto, aby prodávali. S určitostí totiž prý nelze říci, co vlastně umění je. Když se někdo rozhodne, že tím bude hlavně vydělávat peníze, tak je to naprosto legitimní, i když trochu smutné. Problémy podle něj činí zejména vztah umělce s jeho egem. "Člověk se nesmí nechat tím egem ovládat. K obrazu a malbě musíte přistupovat s pokorou. A když to někdo umí, tak se to prostě pozná. Čas to prověří. Nechci, aby po mně zůstala jen nějaká splasklá bublina, prázdné gesto," zdůrazňuje. "Umělecký svět a byznys kolem něj je jedno z nejhnusnějších prostředí vůbec. Lidi si závidí i to, co nemají. Trh je omezený a v Česku se všichni znají. Všechno je tedy osobní. Je to takový mocenský boj a mnohdy velice tvrdý."

I když o tom dříve moc nepřemýšlel, nakonec před rokem kývl na nabídku Adolf Loos Apartment and Gallery, která ho teď exkluzivně zastupuje. I to je podle něj známka určité profesionalizace. "Český trh je specifický, sběratelů je relativně málo, ale zase někteří z nich sbírají hodně. Aukční rekordy, které se tu uskuteční, jsou na světové úrovni," podotýká. Za úspěch ale nepovažuje vystavovat v prestižních galeriích nebo prodávat. "To, že někdo obraz koupí, že ho galerie prodá, to je super. Samozřejmě jsem vděčný za ohlas, který to má, nebudu dělat, že o tom nevím. Ale to je spíš nadstandard. Úspěch je, že vůbec můžu malovat, ta cesta," přesvědčivě přikyvuje. Sám si přitom myslí, že je ve svých šestatřiceti letech teprve na začátku. V Londýně se prý říká, že do padesáti jste stále mladý začínající umělec. Přesně tak to Jan Gemrot bere, protože pokud to myslíte s uměním vážně, je to celoživotní dílo. Být hvězdou ve dvaceti, to podle něj rozhodně nefunguje. "Jediné, co můžu jako umělec dělat, je předávat výpověď o současném světě, svědectví o své době," dodává. A to není vůbec malý úkol.