Žít jako dílo z galerie. Daniel Lismore proměnil sám sebe v kus umění

Téměř dvoumetrový muž obalený do výrazně modrých peříček, draperie zelené látky a ověšený různorodými řetězy mi podává hebkou ruku. Omamně voní po sladkých květech gardénie, tuberózy a také pryskyřici labdanum. "To je parfém, který jsem si vyrobil. Jak jsem ho nazval, vám ale neprozradím, to je tajemství, které si s sebou vezmu do hrobu," promluví Daniel Lismore hlubokým, klidným hlasem, jenž naprosto kontrastuje s ohromujícím efektem, který vytváří jeho oblečení. Doslova se poskládá na sedačku v salonku hotelu Emblem, peříčka se usazují na konferenčním stolku i na diktafonu. Kdykoliv Lismore pohne hlavou, zdobený stříbrný turban zacinká.

"Psi mě nenávidí, občas na mě i zaútočí," říká britský umělec, který byl magazínem Vogue jmenován jako nejexcentričtější osobnost britského módního světa. Guardian ho zase zařadil mezi 100 světových aktivistů na svém seznamu Pride Power List. A občas zaútočí také lidé. Lismore si za život vyslechl spoustu urážek, mnozí na něj plivali, jednou ho dokonce pobodali…

Ptám se, jestli takhle už přiletěl. "Takhle jsem vyšel z letiště. Převlékl jsem se na toaletě," vysvětluje. Vzpomínám na větu, která mi zůstala v hlavě z jeho přednášky na TED Talks v roce 2019: "Nikdy jsem nežil jako Daniel Lismore, ta osoba. Vždycky jsem žil jako Daniel Lismore, to umělecké dílo."

Lismore byl fotografován a pracoval jako kreativní konzultant s mnoha slavnými světovými fotografy jako Mert & Marcus, Steven Klein, David LaChapelle nebo Ellen von Unwerth. Do jeho knihy nazvané Be Yourself, Everyone Else Is Already Taken, dokumentující 32 3D skulptur, které tvořily jeho první výstavu ve Spojených státech, přispěl třeba i šéfredaktor britského Vogue Edward Enninful nebo zpěvák Boy George. Další výstavu měl například na Art Basel v Miami nebo na benátském bienále. "Každý je schopen vytvořit své vlastní mistrovské dílo. Měli byste to někdy zkusit," dodává.

Fascinace slávou

Vyrostl v malém anglickém městečku Fillongley v domě napůl tudorovském, napůl viktoriánském. Jeho prarodiče, kterým však říká máma a táta, protože ho vychovali, byli starožitníci, a Lismore tak prožil své dětství obklopen krásnými historickými předměty. "Měli jsme talíře ve stylu Ludvíka XIV., které můj bratr vždycky omylem rozbil. Když jsem chodil ve škole na výtvarku, říkával jsem si: Já ale přece nikdy nezvládnu vytvořit to, co nám doma visí na zdech!"

V pubertě začal s extravagantním oblékáním, nosil mámina líčidla, barvil si vlasy, obul podpatky. Spolužáci v katolické škole však příliš tolerantní nebyli, na rozdíl od rodičů, kteří byli pro Lismorea vždy oporou. "Lidé se hodně bojí odlišnosti. Ale oba mí rodiče byli skvělí, nechali mě dělat i nosit to, co jsem chtěl." V sedmnácti se přestěhoval do Londýna, aby se stal modelem. Před objektivem se ale nikdy příliš necítil. "Nebyl jsem a nejsem moc spokojený se svým tělem. Odjakživa jsem měl sklon k útěkům do fantazie." Rozhodl se proto studovat fotografii a ponořil se do tvorby Davida LaChapella či Stevena Arnolda, kteří tvořili imaginární světy, jež Lismore považoval za ohromující. A v jednu chvíli se on sám rozhodl, že nejautentičtější verzí sebe samého se cítí tehdy, promění-li se v živoucí umělecké dílo. Začal se věnovat lucidnímu snění, zapisovat si nápady, a jak sám říká: "Z povrchního módního světa jsem se přesunul do povrchního uměleckého světa."

Lismore tvrdí, že jeho vzhled není performance, že nejde o okázalé ukazování se. "Mí přátelé říkají: Ty jsi ten nejnormálnější člověk, kterého známe. Pro mě to není show, naopak. Já se jen rozhodl dovolit si být neomluvitelně svůj a nechat ostatní se s tím vypořádat." Lismore měl dva vážné stalkery, běžně potkává lidi, kteří si myslí, že jim na ulici zazpívá nebo zatančí. Nejzajímavější reakcí na jeho vzezření ale prý byla nulová reakce. To, když byl na návštěvě na svém oblíbeném Islandu a vyšplhal ve sněhové bouři na vrchol hory, aby si nerušen mohl trénovat svou přednášku na loňské TED Talks ve Vancouveru. Seděl tam na kameni, stejně extravagantně oblečený jako jindy, když vtom viděl zdálky přicházet muže. Ten se na něj však ani nepodíval, v klidu kráčel dál a věnoval se vlastním myšlenkám. "To byl tak úžasný moment. Já jsem si o reakci nikdy neříkal, já jsem jen vždycky chtěl, aby mě lidé nechali být takového, jaký doopravdy jsem." Přesto říká, že se naučil nebrat reakce na svůj vzhled osobně, jsou to jednoduše emoce, které vyvolává umělecké dílo.

Sláva ho ale fascinovala odmalička. "Miloval jsem Warhola už ve výtvarce, a když jsem se přestěhoval do Londýna, slavní byli všude. Seznámil jsem se doslova se všemi svými idoly. Miluju celebrity, protože mají vždy velmi pokroucené životy. Nikdo z nich není normální, ať už jsou áčkoví, nebo zetkoví."

Na jednom večírku potkal také ženu, která ho v životě hodně ovlivnila. Excentrickou osobnost britské party smetánky, módní editorku a neúnavnou podporovatelku návrháře Alexandera McQueena Isabell Blowovou. "Rázovala si to přes celý pokoj, a když ke mně přišla, řekla: Kdo jsi? Jsi ta nejzajímavější věc v místnosti! Myslela, že jsem kloboučník, protože jsem měl na sobě plochý zlatý klobouk, který jsem si sám vyrobil." V té době Lismore končil svou kariéru modela a prohlásil, že je fotograf. Nabídla mu, že ji může nafotit, a když se jí snímky budou líbit, nechá ho zdokumentovat svůj rozsáhlý šatník. Blowová už tehdy trpěla vážnými depresemi a měla za sebou několik pokusů o sebevraždu. Když ji Lismore poprvé fotil, řekla, že ty fotografie jsou příšerné a že je nenávidí. "Bylo mi to líto a ptal jsem se proč. A ona řekla jen: Jsou na nich moje nohy. Bylo to nějakou dobu poté, co skočila z mostu Hammersmith Flyover, zlomila si tehdy oba kotníky a její nohy byly pokryté černými modřinami," vypráví zamyšleně Lismore. "Přes všechny její démony a problémy byla můj idol. Byla autentická, opravdová, horkokrevná. Byla vizionářka. To ona mi řekla, že mám vždycky nosit červenou rtěnku, že mi sluší. A taky, že na ostatních nezáleží, že se na ně mám vykašlat."

Ubrat, nebo přidat?

Obléct se trvá Danielu Lismorovi kolem 20 minut. Hodiny i měsíce však tráví vyráběním věcí. Je zapáleným aktivistou za udržitelnou módu, a přestože jeho sbírka čítá přes šest tisíc položek z celého světa, mnoho z nich dostal darem, našel na ulici, koupil ve vintage obchodech. Vysokou krejčovinu kombinuje s věcmi z druhé ruky, míchá plechovky od piva s diamanty, jednou si vyšel do společnosti dokonce s kuchyňským dřezem místo náhrdelníku. "Vydržel jsem ho mít na krku jen hodinu." Nevlastní však ani jeden pár džínů a v obyčejném tričku prý vypadá příšerně.

Látky používá opakovaně, do té doby, než je zařadí do výstavy, jeho nejoblíbenější pomůcky jsou obří spínací špendlíky. "Když se oblékám dávám si záležet na barvě, textuře a tvarech. Stavím své outfity jako architekt. Pečlivě umisťuji věci, než mám pocit, že tam opravdu patří." Přes základní vrstvu, která pokrývá celé jeho tělo, tak tvoří jakousi třídimenzionální tapiserii.

Do svých výtvorů oblékl armádu téměř 50 figurín v životní velikosti a vypravil výstavu, která poputuje po světě. "Skrze své výtvory chci objevovat, oceňovat a sdílet různé kultury. Když jsem měl výstavu na Islandu, přišli také imigranti ze Sýrie, a když viděli některá má díla, rozplakali se. Zjistil jsem, že viděli tradiční artefakty jejich země, ty, u kterých měli pocit, že už je nikdy nespatří."

Lismore je ambasadorem londýnské galerie Tate, stejně jako je ambasadorem pro Graduate Fashion Week, k čemuž se dostal díky své šestileté zkušenosti jako kreativní ředitel módní značky Sorapol. Mezi jeho zákaznice tehdy patřily i Nicki Minaj, Mariah Carey, Rita Ora nebo Cara Delevingne. Mladé návrháře dává často za příklad dobré práce s udržitelnými materiály. "Chtěl bych, aby velké značky jako skupina LVMH řekly: Odteď už budeme používat jen udržitelné materiály ve všech našich kolekcích. To by přece změnilo naprosto celý průmysl! Znám tolik mladých návrhářů, kteří skoro nemají peníze a dělají to. Tak proč ne velké značky? Proč se nechtějí změnit?" ptá se Lismore. V Praze zahajoval v březnu festival udržitelné módy ve Westfield Chodov, stal se také tváří kampaně podporující recyklaci pro značku H&M a úzce pracoval s návrhářkou Vivienne Westwood na jejích projektech za klimatickou revoluci.

Jedním z jeho posledních projektů je ale také spolupráce s Anglickou národní operou. Na masku Orfea použil 400 tisíc krystalů Swarovski. "Nikdy nevím, co se stane příště. Kdybyste mi dva roky zpátky řekla, že budu něco vytvářet pro operu, nevěřil bych. Stejně tak bych nevěřil, že budu mít svou TED Talk. Všechny tyhle věci, všechny mé vzdálené sny… netuším, co bude dál. Ale vím, že se nehodlám zastavit."