Po revoluci tu drahé šperky nikdo nechtěl, vzpomíná Alojz Ryšavý na 25 let ALO diamonds

Narodil se v malém městě Levice na jihozápadě Slovenska. Klenotnická studia ho zavedla do Prahy, kde od nuly vybudoval firmu s téměř čtyřmi stovkami zaměstnanců, která se v oboru stala pojmem. ALO diamonds (v prvních letech nazývaná Ryalo Gold) slaví letos 25 let od založení. "Na začátku poptávka po drahých špercích nebyla, ale dnes už se Češi chovají jako spotřebitelé v západní Evropě," říká Alojz Ryšavý ve své kanceláři v pražských Holešovicích.

Vaše firma už funguje 25 let. Co to pro vás znamená?
Dlouhou cestu. Však je to čtvrt století! Hodně jsme toho ušli od doby, kdy jsem začínal jako vystudovaný klenotník. Dneska máme v oboru jednu z největších firem ve střední Evropě a specializujeme se na diamanty a nejdražší materiály, co se používají.

Proč vás vlastně zlákalo klenotnické řemeslo?
Klenotníkem je i můj otec. Mě to nejdřív tolik nelákalo, za komunistů ani nebyla možnost se jít podívat na výrobu, takže jsem s tím jako dítě moc do styku nepřišel. Rozhodoval jsem se mezi sportovní cestou, protože jsem hrál hokej, nebo klenotnickou, protože jsem věděl, že to táta dělá a nějaké šperky jsem viděl. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost. Lákalo mě i to, že bych vyrazil studovat do Prahy. Šel jsem na talentové zkoušky a zkrátka to vyšlo.

Jaké to bylo, vydat se ve 14 letech sám z malého slovenského města do Prahy?
Bylo to něco úplně nového, překrásného. Byli jsme s otcem v Praze párkrát na služební cestě, ale žít tam je něco ještě jiného než bydlet ve městě se 40 tisíci obyvatel. Avšak byl jsem na internátu, neměli jsme nijak benevolentní režim, vychovatelé nás vždycky do určité hodiny očekávali zpátky.

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený ALO diamonds (@alo.diamonds), Čen 5, 2020 v 3:52 PDT

Podnikat jste začal už v 19 letech. Jaké byly začátky?
Po škole jsem šel pracovat do jednoho státního družstva, které se mělo transformovat na ekonomicky zdatnou firmu. Ale nepovedlo se to, po půl roce firma zkrachovala, zničehonic jsem byl bez práce. Pár známých mě však požádalo ještě jako mladého, abych jim vyrobil nějaký prstýnek, něco opravil, takže jsem si mohl založit živnost a získal jsem nějaké zakázky. Ale první roky byly složité.

Proč?
Po revoluci to byla pro všechny velká neznámá. Lidé si mysleli, že diamantové šperky jsou jen pro milionáře, že to je něco nedostupného a drahého. Do té doby se tady prodávaly maximálně dvoubarevné šperky s barevným kamínkem. Poptávka byla nulová. Tak jsem musel změnit strategii. Vytvořil jsem první kolekce diamantových šperků a také z dražších perel a drahokamů. S tou jsem začal obcházet některé velkoobchody, které v Česku a na Slovensku obchodovaly s klenoty.

A jak to šlo?
První mítinky byly neúspěšné. Ale po dvou až třech letech se mi podařilo prosadit a přesvědčit někoho, aby to zkusil. Měl jsem tehdy nevýhodu nízkého věku, jednal jsem s lidmi, kteří byli o 30 let starší, zatímco já byl na začátku obchodnického i klenotnického řemesla. Ale postupně se mi podařilo něco prosadit do velkoobchodů, kolekce se začala líbit zákazníkům i prodejcům. Fungoval jsem jako výrobce, který dodával velkoobchodům na zakázku, když potřebovaly něco hodnotnějšího.

Přemýšlel jste během složitého rozjezdu někdy o tom, že byste to vzdal?
Ne. Neměl jsem jinou možnost, tak mě to ani nenapadlo. Spíš jsem zkoušel různé varianty, jak uspět. Měl jsem tehdy jednoduchou prioritu: uživit se, zaplatit si nájem.

V 19 letech jste se poprvé dostal na světovou diamantovou burzu. Jaké to bylo?
Tím, že jsem tady začal vyrábět diamantové šperky a trh byl nový, tak za mnou chodili různí obchodníci s diamanty z celého světa. Tehdy se o mě dozvěděl i jeden obchodník z Izraele, který mě oslovil, jestli bych si od něho nekoupil nějaké brilianty, což jsem udělal. Měl jsem ale náročnější požadavky, proto jsme se domluvili, že mě vezme do Izraele a představí na burze. Cítil jsem se jako Alenka v říši divů. Poprvé jsem byl v Izraeli a hned mezi vysokými mrakodrapy, které měly 70 až 80 pater a na každém byly kanceláře, které se specializovaly na nějaké diamanty. Někde nabízely velké, jinde malé, barevné, různé brusy...

Jak rychle jste se otrkal?
Pár let trvalo, než jsem si získal jejich důvěru. Byl jsem mladý kluk z východní Evropy, který neměl kapitál. Ale pak jsem si tam udělal seriózní jméno, různí obchodníci mě začali oslovovat, zvát na jiné burzy, do Belgie, tak jsem začal nakupovat i tam. Od té doby nebyl žádný problém. Byli jsme první firma z bývalého Československa, která začala obchodovat na diamantové burze. Dneska si suroviny a diamanty nakupujeme stále sami a necháváme si je brousit po celém světě, protože v každé brusírně se brousí jiné typy diamantů. A pak si to necháváme certifikovat od mezinárodních institucí, abychom měli stejnou certifikaci jako mezinárodní značky. A máme GIA, tu nejprestižnější, jako má třeba Cartier.

Vybavíte si, jaký nejkrásnější diamant jste kdy viděl?
Něco neobvyklého a dodnes hodně cenného jsou barevné diamanty. Růžové, modré, červené, těch je na světě málo. A pak různé velké bílé diamanty, ty vás zaujmou, oslní. Kameny velikých rozměrů, dvaceti až třicetikarátové, to jsou diamanty, které nejsou běžně vidět v obchodech, těch je na světě málo.

Jak dnes probíhá výroba šperku?
Technologie je v současnosti úplně jinde, než když jsme začínali. Když srovnáme pokrok třeba s automobilovým průmyslem, tak tady byl možná i větší. Před 30 lety bylo klenotnické řemeslo o tom, že člověk ze zlatých plechů a drátků něco vyřezával, spojoval, stavěl prstýnek nebo nějaký jiný šperk. Ručně ho vytloukal, tvaroval, pak to zasazoval, klenotnický obor byl hodně náročný a tím pádem byla výroba šperku hodně pomalá. To se změnilo.

Můžete to přiblížit?
Dnes uděláte hrubý náčrt na papír, pak to překreslíte do počítače, kde připravíte dokonalou podobu klenotu tak, jak ho rukou nikdy nevytvoříte. Pak jdou údaje do 3D tiskárny, která vám vytvoří voskový model. Vosk se dá odlít, vznikne hrubě udělaný zlatý šperk, který pak dopracováváte, brousíte, čistíte, leštíte, osazujete tam drahé kameny nebo diamanty, zasazujete perly. Finální zpracování šperků je o hodně kratší a výsledek dokonalejší. Navíc mohou vzniknout i věci, které byly dřív nerealizovatelné.

Jak moc se v současnosti podílíte na výrobě?
Zaobírám se jen designem, strategií. Ve výrobě mám výborné lidi, věnuji se spíš konzultacím.

Naučili se Češi investovat do šperků?
Když jsme s firmou začínali, byla to pro ně finančně nedosažitelná věc. Postupně se seznamovali se sortimentem, se šperky, s drahokamy a diamanty, snažili jsme se je edukovat a vysvětlovat jim, že šperk s diamantem nemusí stát statisíce, ale i za 15-20 tisíc se dá koupit hezký a kvalitní. Čím víc pak lidé cestovali a edukovali se, tak to bylo jednodušší. Dneska už je vzdělanost lidí vysoká, což nás těší, protože nejtěžší zákazník je ten, kterého zajímá jen cena, ne kvalita. My jsme specializovaní na opačný typ klientů.

Jak to máte nyní s prodejem do zahraničí?
Dříve jsme prodávali do Řecka, Chorvatska, Anglie, Maďarska i Austrálie. Ale pak jsem přemýšlel, jak to podnikání posunout dál. Často se mi nelíbila prezentace našich šperků v zahraničních obchodech, nelíbil se mi poskytovaný servis a bylo těžké to s cizími maloobchodníky přesně dojednat a edukovat jejich zaměstnance. Tak jsme se rozhodli jít vlastní cestou a otevřít si maloobchod, kde nabídneme nejen krásné šperky, ale také unikátní atmosféru. Koupě šperku není každodenní věc a mělo by tomu odpovídat i zázemí. Vždyť lidé tam s námi slaví zásnuby, narození dítěte, výročí svatby, narozeniny a další významné životní události. První maloobchod ALO diamonds vznikl v Bratislavě, pak v Brně a postupně jsme jich v Česku a na Slovensku otevřeli deset.

Jaké plány máte do budoucnosti?
Je jich hodně. Před dvěma lety jsme koupili firmu Halada, kterou jsme tak zařazovali do našeho portfolia. Vytvořili jsme také značku ALOve zaměřenou na mladší typ klientely, u ní začínáme na cenách šperků s diamantem od tří tisíc korun. Momentálně máme všech našich butiků v rámci České a Slovenské republiky 25 a v příštím roce plánujeme otevřít další dva. Pro značku ALOve jsme otevřeli online obchod, s kterým bychom chtěli jít do celé Evropy. No a u ALO diamonds jsme přeměnili naše americké obchody na e-shop, protože chování zákazníků zde směřuje spíš k nákupům online, takže teď začínáme s online prodejem v Americe místo retailu.