Zatímco jiní utíkali během nouzového stavu na venkov, on neměl důvod opouštět milované centrum. "Mám se dobře, děkuji za optání. Vždy mám tendenci říkat 'dobře', respektive nezávisle na vnějších okolnostech, na tom se nic nemění." Během našeho telefonátu shlíží z Petřína dolů na Prahu, kousek od bytu na Malé Straně, který si s rodinou pronajímá. Architekt, který netouží navrhovat domy. Teoretik, propagátor, kritik a fanoušek architektury Adam Gebrian vystudoval architekturu v Liberci a v Los Angeles. Pracoval v Amsterdamu, Londýně i Paříži, ale poté se namísto vlastního navrhování staveb vědomě rozhodl pro architektonickou osvětu. A v roce 2015 za ni získal titul Architekt roku. V současnosti moderuje pořady na Mall.tv a je také jedním z autorů koncepce Centra architektury a městského plánování (CAMP).

Jak se změnila informovanost veřejnosti a zájem o architekturu za poslední desetiletí? Daří se osvěta?

Má to setrvalý vývoj k většímu zájmu. Jsem přesvědčen, že vkus se zlepšuje opakováním. Když si člověk koupí padesáté boty, jsou lepší než ty první. U architektury je bohužel problém, že neznám tolik lidí, kteří by rekonstruovali třikrát byt nebo stavěli dva rodinné domy. Každý architekt vám ale řekne: Není lepší klient než ten, který už postavil jeden blbej dům. Už se spálil, už ví, co a jak. Mladí lidé dnes mnohem více cestují, a jsou tak více konfrontováni s prostředím venku, více se ptají, zajímají, porovnávají. To jsou všechno dobré předpoklady k tomu, aby se zlepšovala kvalita a povědomí o architektuře. Taky se obecně zvyšuje sebevědomí. Celý život sleduji sport a tam to vidím úplně jednoznačně. Čeští sportovci se už nerozklepou z toho, že se dostali do skvělé situace, což se před lety dělo běžně. Vždycky to už vypadalo na vítězství, a najednou to nevyšlo, protože byli nervózní.

Po centru jste jednu dobu prováděl školáky pražských základních škol. Jak děti vnímají město?

Dnes už to dělají systematicky mé kolegyně v rámci CAMP v projektu Objevujeme město pro děti ve věku od osmi do 18 let. Neexistuje příliš nízký věk na to, aby s vámi někdo mohl mluvit o architektuře, vidím to na svém čtyřapůlletém synovi. Provedl jsem kolem třiceti tříd ze škol, které sídlí na Praze 1 a 2. Párkrát se stalo, že jsme šli třeba sto metrů od jejich školy, najednou jsme byli na nějakém zajímavém místě a oni říkali: Tady jsme nikdy v životě nebyli. Já na to: Jak to? Vždyť jsme ušli asi dvě ulice. A oni: No jo, ale nás rodiče přivezou autem, my vyskočíme, pak nás zase naberou a jedeme pryč. To je velký problém, člověk by přece měl mít chuť a sílu objevovat město, kde žije. Objevovali jsme spolu prostory, které nejsou vidět na první dobrou. Biolog Jiří Sádlo jim říká rub města, podle něj má každé město rub a líc.

Proč se v Česku nevede větší celospolečenská debata o architektuře? Je to tím, že politici nemají o architekturu zájem?

Protože to jsou projekty na dlouhou dobu. Přesto jsem překvapený, že neznám moc politiků, kteří by veřejně vystoupili a řekli: "Mám nějaké plány a vize, a abych je zrealizoval, budu potřebovat minimálně dvacet let. Klidně mě za čtyři roky odvolejte a nahraďte, ale já vám nebudu slibovat něco, co se za volební období zvládnout nedá." Když jsem studoval architekturu a něco navrhoval, přišla moje profesorka ke stolu a řekla: Jak vám to jde? A já na to: Pomalu. A ona říká: A jak byste to chtěl? Rychle? Tak to jste měl být pekař, večer napečete a ráno prodáte. To jste si vybral špatný obor! To mi dost pomohlo mít nadhled. Podobný příběh jsem kdysi četl v rozhovoru se šéfem velkého bytového družstva v Amsterdamu. Člověka, který spravuje tisíce bytů, se ptali: Jaká je tendence v bydlení v současné době? A on říká: Neměnná, každý chce to, co nemá. A strašně se tomu smál. Pak jde také o peníze. Ale kdy se někdo zeptal, kolik stál Karlův most? To nikoho nezajímá. Líbí se mi známé krédo rodiny Gucci: Kvalitu si pamatujete déle než cenu.

Dělat koncertní síň nebo knihovnu se podaří v životě architekta jen výjimečně anebo se k tomu dostane opravdu malé procento architektů. Jak se s tím vyrovnávají ti ostatní?

Tohle je velké téma. Troufnu si tvrdit, že 90 procent věcí kolem nás, možná i víc, vůbec nepochází od architektů. To je v Česku velmi zvláštní situace, u nás mají téměř stejné pravomoce architekti a stavební inženýři. A to přesto, že studujete úplně jiný obor, na konci máte plus minus stejné autorizační razítko. Se vzděláním stavebního inženýra tak můžete vytvořit autorizovanou dokumentaci, díky které se ty baráky postaví. To je potřeba říct, protože já vždy nelibě nesu, když někdo strašlivě nadává na architekty, a přitom je dost dobře možné, že na tom ani žádný nepracoval. Pak zbývá těch 10 procent, jež architekti opravdu navrhují, ale mezi zákazníky je zase mnoho lidí, kteří si myslí, že architekti dělají právě jen ty velkolepé věci. A že kdyby si měli nechat rekonstruovat byt, navrhnout dům nebo upravit interiér restaurace, je to příliš malá práce za málo peněz a nejspíš by jimi pohrdli. Tahle profese má tedy poměrně velkou diskrepanci mezi tím, co skutečně dělá, čím se zabývá a co si o tom myslí jiní. Přitom pro každého architekta je důležitá realizace. Zrealizovaný interiér restaurace je pro vás mnohem víc než nerealizovaný projekt koncertního sálu.

Možná je to i tím, že se lidé bojí vysoké ceny.

Lidé netuší, co taková služba stojí. Na to není žádný standardizovaný sazebník. Lidé se bojí už jen vstoupit do kontaktu s architektem, protože mají pocit, že pak už z toho nebudou moci vystoupit. Já doporučuji: zavolejte třem architektům, jejichž práce vás zaujala, objednejte se k nim na návštěvu, řekněte, co byste chtěli, nechte si od nich říct, co dělají oni, případně spolu navštivte váš pozemek. Za tohle jim určitě něco zaplaťte, ale žádné dramatické peníze, tady se bavíme o hodinách naceněných normální sazbou. Takhle utratíte relativně drobné a budete vědět mnohem víc, než víte teď. A pak se můžete rozhodnout, jestli vám to stojí za to. Můj táta architekt vždycky říkal: Kdyby lidi platili za službu architekta až úplně na konci, až když nakoupili všechen materiál, cihly, vápno a maltu, tak by jim ta služba tak drahá nepřipadala. Je potřeba říct, že cena veškeré přípravy na stavbu nepřesáhne deset procent skutečných nákladů.

Jak ambiciózní jsou dnes soukromí majitelé?

Ta malá špička se stává daleko ambicióznější, ale pak existuje spousta lidí, kteří si tuhle otázku vůbec nekladou. Je to úvaha, ke které se řada lidí ani nedostane. Teď se asi hodně lidí dotknu, ale častokrát je to tak, že čím víc peněz, tím horší vkus. A také častokrát čím víc peněz, tím víc si myslíte, že to musí být podle vás. Ale opravdu skvělí architekti mají svou integritu a nejsou ochotní dělat věci jen proto, že to po nich někdo chce, když si myslí, že to nedává žádný smysl. Dobré výsledky vznikají vždy z dobré spolupráce, kde obě strany jsou ochotny někdy ustoupit a vzájemně poslouchají.

Kdy se naposledy někdo zeptal, kolik stál Karlův most? To už dnes nikoho nezajímá.

Jak se zvyšují naše nároky na bydlení?

Nesmírně pokročily technologie a informovanost o změnách klimatu a udržitelnosti. Lidé chápou, že kromě investičních nákladů jsou důležité i ty provozní. Často jsou to ale věci, které mají dlouhou dobu návratnosti, a to rozdělí lidi na dvě skupiny − ty, které to v tom případě nezajímá, a ty, kteří si řeknou: Dobře, já už se toho možná nedožiju, ale smysl to má, protože je to výhodné pro moje děti, nebo když to budu chtít prodat. Není náhoda, že věci, které se nám dochovaly z minulosti, jsou často práce šlechtických rodů, které na sebe navazují stovky let. Tihle lidé uvažují jinak, mají jiný vztah k půdě, nemají tendence každou chvíli něco měnit.

Jaká města u nás jdou, co se týče architektury, správným směrem?

Často píšu nebo mluvím o věcech, které se odehrávají v malých obcích do deseti nebo dvaceti tisíc obyvatel. Existuje dokonce knížka nazvaná 20 000, která dobré stavby v malých obcích mapuje. Když tam zajedu a natočím o některém z nich reportáž, často mi někdo do komentáře pod video napíše: Wow, to je fantastický, to jsem překvapenej, že už takovéhle věci jdou i v malých obcích. A já na to většinou reaguji: No bohužel, ony jdou jenom v malých obcích. To je zajímavý český paradox. A to především proto, že se tam lidé dobře znají a je tam velká kontrola i zájem místních. Připomenu třeba Líbeznice a Dolní Břežany, obě obce mají výborné starosty. Nejslavnější příklad v Česku je Litomyšl, existuje krásná webová stránka Litomyšlský architektonický manuál, kde najdete stovky staveb z 20. a 21. století, které můžete navštívit. Potom Trojanovice v Beskydech, kde díky spolupráci mezi starostou a architektem vznikla nová obecní hospoda, šatna fotbalového hřiště, hasičárna, samoobsluha... Nedávno jsme natáčeli v Máslovicích. Je to nejmenší obec v ČR, která si uspořádala architektonickou soutěž. Takže to jde.

Co je základem dobré stavby?

Poučka, co platí vždycky: dobrého výsledku se dá dosáhnout tak, že najdete dobrého architekta a porozumíte si spolu. Když spolu vytvoříte vztah, vznikne něco unikátního. Lidé po mně chtějí doporučit architekta, ale já říkám, že nemůžu, protože je neznám. U měst je to tak, že mají zastupitele, kteří něco dobrého chtěli, a tak vynaložili energii, aby to našli. Vedoucím oddělení rozvoje v Litomyšli je Antonín Dokoupil, a ten když chtěli postavit domov důchodců, objel dobře udělaná podobná místa v Česku a Rakousku. Mám rád scénu z filmu Sedm statečných, kdy vesničané hledají ochránce obce, ale mají na to strašně málo peněz. Vysypou z rukávů všechno, co mají a ten hlavní hrdina říká: To je teda dost málo, pracoval jsem za víc. Ale všechno? To mi ještě nikdo nenabízel! To beru! Takhle to je, architekta zajímá dobrá realizace.

To zní tak, že ve velkých městech vás toho moc nepotěšilo…

Není toho moc. Asi je to i tím, že mi v hlavě leží, jaké ta města mají možnosti, co se týče rozpočtů a lidí, a ty výsledky jsou pak ve velkém nepoměru. Spousta lidí má tendenci říkat, že je to u nás hrozné a depresivní, že poslední skvělý dům v Praze je Tančící dům. Ale to není pravda. Těch věcí, které se podařily, u nás jsou stovky, ale je také pravda, že jsou tisícovky těch, které se nepodařily. Architekt a nábytkář Jiří Pelcl napsal: Vnější podmínky jsou za všech okolností nepříznivé, na tom se nic nemění. A čím dřív si na to člověk zvykne, tím líp. Lidé, kteří chtějí dosáhnout nějakého dobrého výsledku, nebrečí a neříkají "počkáme, až budou dobré podmínky". Oni to rovnou udělají.

Co vás baví v zahraničí?

Tam je toho hodně a opravdu nejsou žádné náhody, že jsou to města jako Kodaň, Amsterdam, Barcelona, Vídeň. Společnost Mercer dělá žebříčky měst podle kvality života, v první třicítce v podstatě nejsou žádná města, která mají více než dva miliony obyvatel. Jakmile to přesáhne nějaké množství lidí, už je situace tak složitá, že to nikdo nedokáže dát dohromady.

Je nějaká stavba, kterou se jezdíte kochat pravidelně?

Já jsem za svůj život navštívil asi desetitisíce staveb. Teď se tady z Petřína dívám na chrám sv. Mikuláše, což je jedna z mých nejoblíbenějších. Před rokem se otevřel nově zrekonstruovaný památník Tomáše Bati ve Zlíně. Do toho když jsem vstoupil, okamžitě jsem věděl, že se sem budu vracet pravidelně. Jsem ze Zlína a to byl nejradikálnější dům města. Je to jeden z mála příkladů, kde se tehdejší architekt František Lýdie Gahura rozhodl, že do domu propíše vlastnosti zakladatele města Tomáše Bati. Velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostota. Mou nejoblíbenější stavbou na celém světě je ale klub seniorů v São Paulu. Je ve staré fabrice postavené, podle mě, nejlepší architektkou všech dob Linou Bo Bardi. Je to místo, kde je pro seniory spousta služeb, aby si užili zábavy, učili se nové věci, aby spolu mluvili. Je to neuvěřitelně nádherné. Lina Bo Bardi v něm při navrhování strávila osm let, do fabriky totiž přestěhovala svůj ateliér.

Dá se v dnešní době mluvit o nějakém architektonickém slohu?

Stručná odpověď je, že ne, a opravdu ne už od roku 1918. Může za to rozpad a komplexnost světa. I dnes najdete samozřejmě přístupy, které můžete klasifikovat − třeba říct, že s nástupem počítačových technologií najednou vznikla geometrie, která do té doby nebyla možná. Ale že by se něco celistvě propsalo do všeho možného, tak to ne. Myslím ale, že uvidíme velký vzmach lidí, kteří kreativním způsobem zachází se starými věcmi a doplňují je o nové vrstvy. Většina věcí, které považuji za skvělé, jsou rekonstrukce. Kdybych byl drsný, řeknu, že žádná novostavba nemůže být tak dobrá, jako když se podaří rekonstrukce. Čas se prostě nedá ničím nahradit. Naprostá většina toho, co potřebujeme, je v Česku už dávno postavena. Na webu Prázdnédomy.cz najdete velké množství nevyužívaných nebo špatně využívaných objektů. To je rezerva, se kterou neuvěřitelným způsobem plýtváme. Studoval jsem architekturu v letech 1998−2006, a tehdy rekonstrukce nikoho nezajímala. Všichni chtěli stavět nové věci. Ale právě když spojíte staré a nové, přesné a nepřesné, vznikne něco mnohem bohatšího.

Jaké stavby u nás by si zasloužily rekonstrukci nejvíce?

Častokrát jsou to unikátní stavby, které vznikaly v 60. a 80. letech, a nejsou tedy tak staré. Vznikly ale pomocí materiálů a technologií, které už zastaraly, přestože po architektonické stránce jsou naprosto skvělé. Je to třeba hotel Thermal v Karlových Varech, Obchodní dům Kotva, Nová budova Národního muzea nebo televizní vysílač Ještěd. To jsou opravdu světové stavby, jenže když se na ně podíváte zblízka, zjistíte, že by potřebovaly zachránit. Nicméně tyhle rekonstrukce jsou strašně těžké, jediný, kdo to podle mě zvládne, je architekt ještě lepší než ten, který budovu navrhl. Obrovský problém je, že zodpovědní lidé si řeknou: Je to přece jenom rekonstrukce, na to ani nepotřebujeme architekta, to zvládne kdokoli. Vždyť budeme jen měnit topení a okna. A to je průšvih.

Vy byste si sám ještě něco navrhl?

Myslím, že ne. Znám spoustu lidí, kteří to umí mnohem líp než já. Já bych jim mohl jen udělat dobré zadání.