Dokument o životě. Česká filmařka natočila unikátní snímky pro prestižní londýnská muzea

Zachytit svět jednoho člověka v několika minutách tak, aby krátký příběh pochopili i lidé na opačném konci planety. To česká filmařka Alice Doušová umí dokonale. I proto poslední roky natáčí dokumenty pro prestižní londýnská muzea a její filmový projekt o subkulturách v automobilovém světě promítali i ve slavném Victoria & Albert Museum na výstavě Cars: Accelerating the Modern World.

Alice se narodila v Buštěhradě u Kladna. Do Anglie odešla podobně jako mnoho mladých dívek na konci devadesátých let − po střední škole jako au-pair, aby se zdokonalila v angličtině a přitom si vydělala aspoň na živobytí. Odjet studovat a platit si školu i bydlení z českých úspor si tehdy mohl dovolit málokdo.

Odmala se věnovala fotografování, kreslení, hraní divadla a hře na saxofon, chodila ale na stavební průmyslovou školu do Kladna. "Tehdy se o budoucnosti na Kladensku zas tak moc nediskutovalo. Na stejnou školu chodil kdysi můj otec, aby pak nastoupil do Poldovky. A tak mě na ni rodiče přihlásili taky," říká dnes 39letá Alice. Že slavná ocelárna neslavně skončí, tehdy prorokoval málokdo.

Po maturitě odjela do města Gosport na jižním pobřeží Spojeného království. Vztah s anglickým přítelem Alexem ji přiměl k tomu, aby v Anglii nakonec po pěti letech zůstala. "Tehdy neměla Británie s Českem bezvízový styk, a tak jsme se vzali. Zpětně si říkám, že bych to možná neudělala, kdyby to můj život tam neulehčilo," říká upřímně.

Jenže na anglickém maloměstě se necítila dobře a toužila studovat. "Tehdy jsem měla běžnou práci, kterou dělali přistěhovalci. V kavárnách, restauracích, obchodech. Prodávala jsem i v jednom módním butiku, a protože jsem sama hodně šila a vyráběla, rozhodla jsem se zkrášlit i náš obchod. Vylepšila jsem naši výlohu a najednou se zvedly tržby. Poslali mě do jiných obchodů ve značkovém řetězci a výsledek byl stejně pozitivní. Tehdy mého šéfa napadlo, že by pro mě mohli otevřít novou pracovní pozici. Jezdila bych po Anglii a věnovala se designu našich obchodů. Byla jsem z toho nadšená, ale když jsem se po čase zeptala, jestli ji dostanu, odpověděli mi, že místo dostala ředitelova dcera. To mě přesvědčilo, že musím studovat a zlepšit si kvalifikaci, jinak se nikam nedostanu."

Věrná umění

Začala chodit do školy a toužila po životě v Londýně. S manželem se v té době odcizili a brzy se rozvedli. Její další kroky vedly na Chelsea College of Art, kde studovala grafiku. "Bavilo mě, jak dávali důraz i na poctivé řemeslo, učili jsme se třeba sítotisk. Během školy mě naplno chytlo filmování. Dnes je videoobsah součástí téměř všech kulturních projektů, ale tehdy tomu tolik nebylo. Začátky nebyly jednoduché. Většina spolužáků proto po škole zamířila do různých agentur a umění se věnovala jako koníčku. Jen uměním vydělávat moc nešlo, ale já jsem se zařekla, že tomu musím odolat," vzpomíná. A nebylo to vůbec snadné.

Splácela půjčku na školné a nájem sebral většinu z jejího platu. "Byly dny, kdy jsem skoro neměla co jíst. Ale pak přišla jedna větší zakázka, začala jsem točit videa pro londýnské Design Museum. Nejdřív reportáže z pátečních večerů, kdy jsou muzea otevřená a konají se v nich umělecké akce." Kurátoři Design Musea s Alicí uzavřeli dlouhodobější spolupráci. Natáčela rozhovory s architekty pro připravované výstavy a také krátké filmy o zajímavých stavbách. Práce začala pomalu přicházet ze všech stran, například od British Council nebo Architectural Association.

Začala se specializovat na krátké dokumenty, často se věnující architektuře, designu, umění a společnosti. Hlavní témata, která se ve filmech snaží zachytit, jsou si v něčem podobná. "Potřebuji se vžít do lidí, o kterých točím anebo se kterými točím. Baví mě jejich různorodost, vášeň, jakou mají pro to, čemu se v životě věnují. I když točím například o zajímavé architektonické stavbě, nejpodstatnější je pro mě vždycky člověk." Mezi větší práce z té doby patří dokument o architektovi Louisi Kahnovi − zachytila také to, jak se některé jeho výjimečné stavby kvůli nedostatečné péči postupně rozpadají.

V té době dostala nabídku od Victoria & Albert Museum. Prestižní instituci oslovilo čínské město Šen-čen, které se rozhodlo v centru postavit velkou galerii a žádalo o spolupráci. V obří čínské ekonomické metropoli žije víc lidí než v celé České republice, ale kulturní instituce s delší historií tu nejsou. Alice pro čínskou galerii natáčela filmy o designu, výrobě, hodnotě uměleckých předmětů. "Při natáčení filmů o designu jsme se ocitli na obří nákladní lodi Maersk, která v kontejnerech převáží zboží po celém světě. Dnes už se o negativních dopadech masivní výroby v Asii a transportu na těchto neekologických plavidlech mluví daleko víc, ale před lety tomu bylo jinak. Pro mě osobně to byl zásadní projekt."

Z nákladní lodi na rodeo

Se svým tehdejším přítelem Petem strávila na lodi deset dní, pluli z korejského Bosanu do Šen-čenu. Monumentální loď je dlouhá jako několik fotbalových hřišť, ale obsluhuje ji jen asi 25 lidí v malém obytném prostoru. Stráví na ní v kuse až tři čtvrtě roku a jsou přísně rozkastovaní: nahoře jsou námořníci, dole v podpalubí techničtí inženýři. Studují až deset let, aby mohli na lodi pracovat.

O tom, jak se žije na nákladní lodi, vznikl film, který by Alice nyní ráda zpracovala a představila na festivalech dokumentárních filmů. "Fascinovalo mě na ní všechno. Jak tu funguje vrstevnatá společnost v miniaturním měřítku, jejich vztahy, lidské příběhy jednotlivců. Šlo navíc o velmi mladou posádku."

Za svůj podobně silný dokumentární projekt považuje natáčení rodea v americkém Utahu. "Byli jsme tam několik týdnů u jednoho uměleckého páru, který organizuje různé kulturní projekty. Miluju koně a náhodou jsem jela do vedlejšího města podívat se na rodeo. Překvapivě mě pustili úplně k sobě, stála jsem tam s kamerou blízko koní a lidí, slunce rudě zapadalo, cítila jsem se jako v transu. Fascinoval mě jejich svět, symbióza místních se zvířaty a vášeň, s jakou se snaží na nich udržet. Nejsilnější okamžiky jsou někdy v úplných maličkostech."

Její poslední projekt se od slavných budov nebo zvířat posunul. K automobilům. V prostorách londýnského Victoria & Albert Museum se obvykle věnují historii umění, instituce se ale před časem rozhodla rozšířit prostory, jenže kolem dokola historické budovy už není místo, a tak moderní část expandovala vertikálně − do podzemí.

V prvním podzemním patře se pořádají expozice, které se začaly specializovat na design nebo moderní umění. Vůbec poprvé se tu loni na podzim otevřela výstava věnovaná autu jako fenoménu. Neoslavuje ho čistě pro jeho krásu, automobil tu slouží jako médium, na němž muzeum demonstruje vývoj, který společnost od jeho stvoření udělala. "Nic nezměnilo moderní svět tak jako auto," myslí si hlavní kurátor Brendan Cormier.

Auto je radost

Na čtyřech stěnách, z nichž některé mají až 15 metrů na délku, se promítala videa z ropných plání, povrchových dolů na hliník nebo snímky pořízené z moderní automobilové továrny BMW v Mnichově, kde většinu úkonů na lince provádějí roboti. I tato videa natáčela Alice. Zásadním videoprojektem na expozici byl dokument o pěti subkulturách z různých koutů světa: mexické komunitě žijící v Kalifornii, závodnících z Jihoafrické republiky či Saúdské Arábie, kamionistech z Japonska a milovnících veteránů z Velké Británie. "Nejsem zrovna automobilový fanoušek, ale fascinuje mě jako objekt, který změnil svět. I když je někdo nemá rád, musí si zvyknout, že tu jsou. Našla jsem si k nim cestu, protože mě baví, kolik vášně pro ně lidé mají, ať už žijí kdekoli. Auto může v podstatě i spojovat."

Její film ukazuje, jak se z auta stala záliba, prostředek seberealizace, radost. Například v Japonsku zachytila skupinu lidí zvanou dekotora. Pečlivě si upravují staré kamiony, pečují o kobercem vystlané kabiny, vyšperkovávají je malůvkami nebo světly a pořádají srazy, na které se sjíždí stovky dekorovaných nákladních strojů. Tato subkultura existuje už desítky let, dlouhou dobu se ale pohybovala na okraji společnosti. "Jejich příběh je až dojemný, dnes pořádají mnoho charitativních akcí. Z někdejších bad boys se stali senioři-hrdinové."

V Saúdské Arábii zase natočila závodníky v dunách ve speciálně upravovaných off-roadech, v Kalifornii kontaktovala mexické "low-riders", kteří se po generace věnují úpravám starých amerických vozů, v Anglii zase rodinu milovníků britských veteránů, kteří s auty nadšeně závodí − matka proti synovi a manželovi. "Díky filmování jsem poznala lidi z nejzapadlejších koutů. Jejich vášeň byla tak opravdová! Spojuje je touha být šťastný díky tomu, že dělají, co je baví. Ať už je to závodění v písku, nebo vylepšování podvozku. Auto zkrátka nemusí být jen věc, která vás odveze do práce," říká.

Filmování ji na chvíli vrátilo i do rodné vesnice. "Inspirovala jsem se Utahem. Chtěla jsem zachytit místo, ze kterého pocházím, příběhy lidí, kteří tu žijí. Nějak je spojit. A tak jsem před dvěma lety s pomocí místních uspořádala výstavu, na kterou lidé přinesli věci spojené s Buštěhradem, s jejich předky, a natočila příběhy lidí, kteří tu žijí. Bylo to dojemné, jak se to povedlo. Sama nejsem velký řečník, víc za mě mluví moje filmy. Aspoň doufám."