Laskavé monstrum. Jak se Ron Perlman proměnil z tlustého otloukánka v hollywoodskou hvězdu

Potkat Rona Perlmana v noci na ulici, mohli byste znervóznět. Mohutná postava, ostré rysy, zachmuřená tvář. A hluboký hlas, který přičítá tisícům vykouřených cigaret a litrům vypité skotské. Typ, který je pro filmaře vděčný do rolí gangsterů, monster a dalších drsňáků. Není divu, že jeho filmografie obsahuje snímky jako Kráska a zvíře, Hellboy či Blade II. Ale bát se skutečného Perlmana by bylo zbytečné. Jen co se objevil v únoru na pódiu na pražském Comic-Conu, bylo zjevné, že přijel zdvořilý a dobrosrdečný chlapík, který nešetří vtípky. "Když za mnou někdo přijde a vím, že mě osloví, tak si hraju v hlavě hru: Tenhle pán se mě zeptá na Policejní akademii. A tenhle na Pacific Rim," připomene některé ze svých rolí. Jindy zase prohlásí: "Hodně dlouho jsem přemýšlel, kdo je zodpovědný za to, jak vypadám. Ale pak jsem začal tolik pít, že mi to už bylo jedno."

Ale vmžiku dokáže zvážnět. Ať dojde řeč na jím nenáviděného prezidenta Trumpa, na boj s vlastními démony nebo na klimatickou krizi. "Bojím se o své děti. Bavím se s nimi o tom, aby přemýšlely, jestli vůbec chtějí mít děti. S globálním oteplováním to budou mít další generace hodně těžké. Spousta času se v dnešní době ztrácí politikařením místo toho, abychom se snažili zachránit planetu pro další generace," přemítá, aniž by tušil, že za pár týdnů život na Zemi obrátí naruby koronavirová pandemie.

Když se krátce poté potkáváme v zákulisí a on mi pevně stiskne ruku, mířím jednu z prvních otázek právě na to, kdo je doopravdy Ron Perlman − uvolněný vtipálek, nebo zadumaný kritik poměrů? "Kamkoliv jdu, tam vidím absurditu lidí i jejich chování, takže si to musím nějak zlehčovat. A taky mi přijde příjemnější se dnem prosmát než brát sebe a vše okolo moc vážně. Proto se snažím hodně vtipkovat," říká 70letý herec. "Ale když mi pokládáte vážné otázky, tak se rád podělím i o své hlubší myšlenky." Jeho život totiž nebyla vždycky jen pohádka, natož komedie.

Herectví jako maska

Na základní i střední škole byl totiž pokaždé "ten tlustý kluk". Ať vešel do jakékoliv třídy, vyjímal se. Však také ve 13 letech vážil skoro 140 kilogramů. Vysvětlení je prosté: jako dítě ze zajištěné rodiny vyrůstající v New Yorku měl pořád k dispozici spoustu nezdravého a "komfortního" jídla. Rychle vznikl začarovaný kruh: čím hůře mu bylo, tím více jedl. Ovšem nadváha ho ubíjela. Nebyl spokojený s tím, jak vypadá. Nevěřil si.

Většina diváků zná Perlmana díky roli Hellboye. Nalíčit ho do masky trvalo čtyři hodiny, pokud měl při scéně být vidět i zbytek těla, musel strávit v maskérně šest hodin.

Foto: Profimedia

Shoda okolností mu pak přihrála hereckou kariéru. To když dostal roli ve školním představení a zjistil, že hraní mu jde a cítí se při něm dobře. Když nastoupil na vysokou, začal posilovat a dostal se do formy, přesto ho nedostatek sebedůvěry z dětství ovlivnil na dlouhé roky dopředu. "Změnilo mě to ve všech ohledech. Z velké části jsem se právě kvůli tomu chtěl stát hercem a schovávat se za jiné lidi, co nejvíc se od sebe vzdálit," vykládá. "A byl to taky způsob, jak se dostat k postavám, které vypadají zvenčí jako monstra, ale uvnitř jsou krásné."

A tak se objevil po boku Seana Conneryho ve Jménu růže jako znetvořenec Salvatore nebo coby noblesní bestie Vincent v seriálu Kráska a zvíře, za kterou získal Zlatý glóbus. Trvalo zhruba 40 let, než se začal cítit ve vlastní kůži dobře a odvážil se před kamery bez masky v podobě make-upu. Zahrál si v sériích Policejní akademie, Star Trek nebo Vetřelec, objevil se v úspěšném dramatu Nepřítel před branami a při natáčení Blade 2 poprvé přijel do Prahy. Město plné historických staveb a s bohatým nočním životem si rychle oblíbil. Netají, že si natáčení zpestřoval večírky, a kromě Blue Lightu si už ani nevybaví jména všech barů, které navštívil. Vzpomíná, jak bydlel ve starém zrekonstruovaném domě v Pařížské ulici, chodil po balkonu ve spodním prádle a štěkali na něj psi. Dokonce zvažoval, že se do Prahy přestěhuje, už zaúkoloval realitní agenty, jeho tehdejší manželka Opal, designérka šperků, mu však tenhle nápad rozmluvila.

Ale do české metropole se přece jen vrátil. S rolí, která ho později proslavila, s Hellboyem. Režisér Guillermo del Toro, který stál už za Bladem, si Prahu totiž také zamiloval. Pro hlavní roli pekelníka si vyhlédl právě Perlmana, a když spolu v roce 1995 seděli na večeři, najednou mu řekl: Pojď, něco ti ukážu. Vyrazili do obchodu s komiksy a ocitli se v něm před sochou monstra s červenou kůží, rohem a ocasy. Del Toro tehdy řekl Perlmanovi: Budu točit film o Hellboyovi a chci tě do hlavní role. Perlman pochyboval: Na to nejsem dost velká hvězda. Nikdo ti to neschválí. Režisér však rozhodl: buď s Perlmanem, nebo vůbec.

Sedm let přesvědčoval studia, aby jeho vizi posvětila. A nakonec se ukázalo, že věděl, proč si za svým nápadem stál. Když Hellboy v roce 2004 vyšel, stal se z něj hit, celosvětově vydělal kolem 100 milionů dolarů a Perlman znovu ukázal, že pro postavu, která děsí svým vzhledem, ale má dobré srdce, je ideální. Roli si zopakoval i ve druhém dílu s podtitulem Zlatá armáda, který byl ještě úspěšnější (160 milionů dolarů), a doufal i v završení trilogie, místo něj se ale tvůrci rozhodli pro loňský restart série s jiným režisérem (Neil Marshall), na kterém se Perlman podílet odmítl.

Většina diváků zná Perlmana díky roli Hellboye (na snímku). Nalíčit ho do masky trvalo čtyři hodiny, pokud měl při scéně být vidět i zbytek těla, musel strávit v maskérně šest hodin.

Foto: Profimedia

Na nouzi rolí si však rozhodně stěžovat nemůže, naopak. Objevil se ve filmu Drive, Fantastických zvířatech či Pacific Rimu, zahrál si v šesti sériích seriálu Zákon gangu, spoustu příležitostí dostává i jako dabér, k čemuž ho jeho výrazný hlas takřka předurčuje. Hellboye už ale ničím nepřekonal a možná ani nepřekoná, však také sám říká, že mu tahle role přirostla k srdci nejvíc. Snad i proto, že se v postavě sám zhlédl. "Je to tlustý chlápek, který má rád kočky, nikdy si nemusí prát a jí hodně pizzy," ušklíbne se.

Postavy jako Hellboy se staly jeho osudem. To mu však nevadí. "Občas dostanu šanci ve filmech obejmout nebo políbit ženu," říká. "Ale myslím, že tihle chlápci jsou pro mě lepší. Jsou to komplikované postavy a je pro mě výzvou je ztvárnit." Převtělování do nejednoznačných charakterů navíc bere jako terapii. "Dostáváte šanci prozkoumat část vaší psychiky, kterou se obvykle snažíte potlačit. Ve filmu ji ale můžete nechat vyjádřit. Zkusíte si být v kůži někoho jiného," vysvětluje. "To je na povolání herce skvělé: můžete někoho zabít nebo vyloupit banku a nic se vám nestane," směje se.

Ačkoliv některé psychické problémy spojené s obtížným dospíváním již překonal, boj s vnitřními démony sváděl i dál. Podrobně o něm promluvil ve své biografii Easy Street, kterou vydal před třemi lety a překvapila i jeho nejbližší. Poprvé tam prozradil i to, že se pokusil o sebevraždu. Do té doby o tom nevěděla ani jeho manželka. V rozhovoru pro Daily Beast prohlásil, že to byl důsledek klinické deprese, kterou překonal a dál ho již netrápí. Chtěl tím ale pobídnout ostatní, ať se nebojí o mentálním zdraví mluvit. Mimochodem, s manželkou se loni téměř po 40 letech rozvedl, údajně kvůli vztahu s jednou hereckou kolegyní.

Perlman je velmi aktivní na Twitteru a hlasitě tam kritizuje administrativu Donalda Trumpa. V listopadu 2016 dokonce oznámil, že bude v roce 2020 kandidovat v prezidentských volbách, později však uvedl, že šlo o žert. "Přál bych si, aby znovu kandidoval Obama. Byl to podle mě perfektní prezident. Má velké srdce, je silný, odhodlaný, rozumí Američanům. Měl úroveň a dokázal být vtipný. Ztělesňoval hodnoty, o které se snažím i já. Najít za něj náhradu, to bude velká výzva," řekl Perlman.

On sám to tedy nebude, prý si herectví i v pokročilém věku stále hodně užívá. Každou roli bere jako hádanku. "A je sranda to řešit. I po všech těch letech to beru jako výzvu. A nejlépe se cítím, když dostanu prostor být kreativní," tvrdí. Pro jeho povahu se herecká dráha stala ideální příležitostí. "Dlouho jsem bojoval s pocity nepochopení nebo že někam nepatřím. A nemohl jsem si vysnít svoji kariéru lépe, než abych díky ní mohl vyjádřit emoce, které prožívám."