Ryzí život v džungli. Reportáž z Kostariky, kde český vizionář vybudoval designový komplex

Probouzí mě už dobře známé zvuky, pár desítek metrů od mojí postele se svolávají malpy, přeskakují ze stromu na strom a mě ani po týdnu nepřestane udivovat, jak z tak malého opičího těla může vycházet takový křik. Přidávají se tukani, gekon zatoulaný na terase a za tím vším v dálce šumí Pacifik. Je pár minut po páté hodině, a když slyšíte sílu probouzející se přírody, víte, že vás dnes čeká skvělý den. Rozespale se přesouvám na velkou terasu a pozoruji hlubokou smaragdovou zeleň, ta vůně! Tady v Kostarice jsou rána snad tou nejhezčí částí dne. Kolem mě je přes 20 tisíc metrů čtverečních džungle. Před pár lety si ji koupil jeden český byznysmen a vybudoval tu projekt, který se vám zaryje hluboko pod kůži. Chce totiž svým hostům ukázat, jak skvělý a naplněný život mohou prožít.

Art Villas jsou dvě vily vybíhající z neprostupných kopců. Lákají svým otevřeným interiérem a od úplného splynutí s přírodou vás většinou dělí jen skleněné stěny. Beton, sklo, kov a dřevo. Vedle prostoru pro bydlení tu je místo na setkávání, tanec, odpočinek a dojdete i k poznání sebe samých. Za dvě hodiny přijede lektorka jógy, zítra si nejspíš objednáte masáž. Věřte mi, tady zpomalíte, i když jste to původně neplánovali. A budete tu chtít zůstat. Ne nadarmo se o Kostarice říká, že patří mezi nejšťastnější země světa. Spokojenost, pozitivní energie a vděčnost obyvatel se dají shrnout dvěma slovy, která obsahují všechno: Pura Vida. Ryzí život. I proto se stala jakýmsi národním heslem používaným jako pozdrav. Je to pocit štěstí a pohody.

Na spodní příjezdovou cestu právě dorazila parta místních řemeslníků. Berou nářadí, cestou vtipkují, někdo si zpívá. Mezi nimi se na první pohled vyjímá majitel projektu Filip Žák. Vypráví španělsky nějakou historku a všichni se vesele baví. "Rád s nimi pracuju. Zvládají všechno a i ve 40 stupních si ze sebe dělají legraci a prozpěvují si. Mě navíc fyzická práce dost baví," vysvětluje.

Od světa filmu k obchodu

Jeho jméno jste možná už slyšeli, do mapy globálního byznysu se zapsal jako jeden ze zakladatelů super rozjeté firmy Eyelevel, která vymýšlela a vybavovala obchody značek Adidas, Nike či Dior, a spolu s Tomášem Bačou ji před sedmi lety velice dobře prodali. Když ale do vyhledávače zadáte Filip Žák, víc toho o něm nenajdete. A když se snažíte vygooglovat jeho fotku, najdete doslova tři. "Nejsem rád vidět. Naopak mi vyhovuje zůstávat v pozadí," tvrdí. Ale po pár dnech, které s ním strávíte hodinami a hodinami vyprávění nejrůznějších historek z jeho dřívějšího dost divokého života, se vám tomu nechce tak úplně věřit.

Jako malý kluk si přivydělával dabingem. Dodnes vzpomíná, jak namluvil jednu z červených krvinek v seriálu Byl jednou jeden život. U filmu, asi i díky svému otci herci, zůstal a vystudoval brněnskou JAMU, obor divadelní manažerství. V divokých devadesátkách se mu otevřel svět velkých možností a peněz. Nejdřív stál u zrodu filmové databáze pro české a slovenské televize. Pak začal pracovat pro nizozemskou marketingovou agenturu Linea Recta. Ta na český trh uváděla mezinárodní značky a podporovala prodej pro Nestlé, Coca-Colu nebo Unilever. Ve firemním žebříčku šplhal rychle vzhůru a právě tam se potkal s Bačou. Po pár letech se rozhodli, že půjdou vlastní cestou a za podpory jednoho z majitelů v roce 2002 založili firmu Linea Recta International, později přejmenovanou na Eyelevel.

Jejich prvním velkým klientem byl Hewlett-Packard. Zlom přišel se zakázkou od Adidasu. Vyráběli pro něj kampaň na první inteligentní boty − speciální senzory snímaly povrch a následně podle něj upravovaly tuhost podrážky. Byli to také oni, kdo dělal celosvětovou kampaň Adidasu během fotbalového mistrovství světa v Německu 2006, to se jejich obrat pohyboval už kolem 250 milionů korun. K tomu začali vybavovat obchody Adidasu od New Yorku až po pařížskou pobočku na slavné Champs-Élysées, kde stáli u zrodu vůbec prvního interaktivního zrcadla, které zákazníkovi promítalo virtuálně ze všech úhlů boty, které si sám nadesignoval a zadal do výroby.

Nabídka ve spamu

Rychle se zařadili mezi absolutní špičku v oboru. Získali klienty jako již zmiňované značky Nike, The North Face, Calvin Klein, Guess, Dior. Vyráběli také vzorkovou stěnu pro Teslu, kde si klienti na zmenšených modelech vozů vybírali barvu, typ pneumatik nebo výbavu. Aby svým novým klientům byli blíž, otevřeli pobočky v Portlandu, Londýně, Hongkongu a dalších metropolích. Jednoho dne přišla velmi dobrá nabídka od americké firmy InnerWorkings na odkoupení s pětiletou přechodnou lhůtou. Bylo to okolo Vánoc, dorazila e-mailem a spadla Bačovi do spamu. Naštěstí si jí všiml.

Filip se rozhodl během pár dní. "Těch 10 let v Eyelevelu jsem jel v šíleném tempu a už jsem byl unavený. Dělali jsme přes 200 velkých projektů za rok, takže jsem jen lítal po světě a řešil, jak a co někde vyrobit a v termínu nainstalovat. Pracoval jsem na několika zakázkách najednou, jsem projektový manažer, chci být u akce od začátku do konce. Neumím to ošidit. Už jsem si ale nedovedl představit, jak být firmě dál prospěšný. Nechtěl jsem být přítěží," vypočítává, proč skvěle rozjetý podnik opustil. "Čas si za peníze nekoupíme a já jsem potřeboval mít konečně čas sám pro sebe." Bača ve firmě ještě chvíli zůstal a díky splnění vysoko nastavených cílů úspěšně prodej dokončil.

Když Filip prodal svůj podíl, byl téměř dva měsíce zavřený doma a přemýšlel, co dál. Se svým nejlepším kamarádem ve volné chvíli rozjel firmu Kalup, která navrhuje a ručně šije designové oblečení pro milovníky motorek, rychlosti a kůže. Ano, to je ta firma, která před lety vypustila do světa reklamní fotky s nahými modelkami v helmách a ty v ryze maskulinním domě nahrazovaly bytové doplňky typu lampa nebo odkládací stolek. Španělské feministky tehdy po desítkách tisících podepisovaly petice a požadovaly stažení kampaně ideálně pryč z povrchu zemského. Pomáhal také založit Klubovnu 2. patro v Dlouhé ulici.

V té době začal spolu s manželkou hodně cestovat a surfovat s kitem, a když si pak jednou sedli a položili si zásadní otázku: Kde bychom chtěli žít?, měl Filip jasno. Kostariku už jednou procestoval, naprosto se do ní zamiloval a teď cítil, že je načase vyměnit život ve městě za přírodu. Za rok už vybírali pozemek. Respektive vybrala ho jeho manželka Petra. Rozhodli se pro jihozápadní pobřeží, v okolí městečka Uvita. Od letiště v hlavním městě San José je sice vzdálené asi tři hodiny jízdy autem, ale o to klidnější život pro rodiny tam je. Pláže, surfování, zeleň, vodopády, ale také obchody a školy pro jejich děti. "Když jsem přijela na tenhle pozemek, hned jsem věděla, že je to ono. Byla tady neuvěřitelně příjemná energie," popisuje Petra Žáková. O pár minut později už telefonovala manželovi a tropickou džungli za cenu pětisetmetrového pozemku na okraji Prahy koupili. Plni nadšení se tady rozhodli vybudovat místo zasvěcené osobním i párovým retreatům a pohybu. A svým hostům chtěli dopřát život takový, jaký oni sami žijí. Ve výjimečných domech, které dokonale souzní s divočinou.

Ideální místo i v čase pandemie

Koupit si v Kostarice pozemek je překvapivě jednoduché. Mnohem složitější je prokázat původ peněz, kterými chcete platit. To zdejší administrativa, s ohledem na sousední státy vyhlášené obchodem s drogami, požaduje bezpodmínečně. Samotná koupě se tak může protáhnout na měsíce. Na oplátku ale nabízí možnost za proinvestovaných asi sedm milionů korun získat status rezidenta.

Představu o svém novém domě měli Žákovi jasnou a jejich přítel a architekt Jan Skoupý se Zbyňkem Ryškou ze studia Refuel Works ji dokonale naplnili. Dvě tenké ostré linie, které vystupují z krajiny, surový beton v kombinaci s dřevem a sklem, díky němuž máte pocit, jako by ani neměl žádné stěny. "Zrovna řešení skel patřilo k tomu jednoduššímu. Tady nemusíme myslet na izolaci, trojskla a podobně. Posuvné stěny a dveře jsou prakticky celý den i noc otevřené. Dům je navržen tak, aby v něm vítr profukoval přirozeně prostorem. Klimatizaci téměř nepoužíváme, i když ji tu samozřejmě pro komfort hostů máme," doplňuje Filip. Na rozlehlou Art Villu s pěti ložnicemi s vlastními koupelnami navazuje ze všech stran terasa vybíhající vysoko nad terén a ukončená je bazénem s impozantním výhledem na zeleň, s oceánem na horizontu. Oproti původním plánům nakonec došlo i na využití sníženého přízemí, kde je kromě technické místnosti s prádelnou a venkovní kuchyní i plně vybavená posilovna, příležitostná ložnice pro zaměstnance nebo velká dětská herna s boulder stěnou, plnou knihovnou i autodráhou.

Výjimečnost vily potvrzuje také poptávka. Zvlášť v současné době, kdy se kvůli šíření koronaviru uzavírá takřka celý svět. "Už se nám ozvalo pár místních movitějších rodin, že by u nás chtěly strávit případnou karanténu. Nabízíme jim velkorysý krásný prostor a zároveň soukromí. Zajímají se o pronájem i na několik měsíců. A máme rezervace také na příští rok," říká Filip.

Stavět začali před více než třemi lety. Veškeré stavební práce zajistili místní řemeslníci. Při budování museli myslet hned na několik věcí. Okolní krajina je propletená vodními zdroji, půda mnohdy není dost hutná, aby stavbu unesla, a často tu dochází k zemětřesení − resort proto ustojí až osm stupňů Richterovy škály. Zatím nejvíc tu zažili na začátku března, den před mým příjezdem, kdy seizmologové potvrdili 5,9 stupně. Nejtěžší však podle Filipa zcela prozaicky bylo udržet se v rozpočtu.

Když došlo na interiér, jejich stavební dozor architekt Martin Tomáš doporučil obrátit se na někoho povolanějšího. Tak se majitelé dostali k jeho kolegyni z fakulty Dagmar Štěpánové a jejímu studiu Formafatal. Talentovaná architektka přišla s návrhem, který do strohých struktur betonu, skla a železa zasadil jemnost a barevný šmrnc, odkazující ke kořenům Střední a Jižní Ameriky. Při své práci jako obvykle vsadila na atypy. "Téměř veškerý nábytek je vyrobený na zakázku podle autorského návrhu. Včetně pohovek, obkladu s akvarelovou malbou džungle nebo dlažby ze sousední Nikaraguy, kterou jsme skládali podle pečlivě promyšleného schématu," popisuje. "To jsem pak už jen doplnila ikonickými kousky, jako jsou křesla FDC1, které navrhl Flavio de Carvalho, nebo Paulistano chair od Paula Mendese da Rochy, a přidali jsme svítidla od české Bommy a italského Baxteru."

Filip s Petrou se pak rozhodli, že vybudují druhý objekt. A to se už obrátili přímo na Dagmar, která se do toho s chutí pustila a přizvala i kolegyni Martinu Homolkovou. Po letech strávených ve světě architektury to pro ně byl vedle interiérů první zrealizovaný dům. Tak vznikl menší Atelier se třemi ložnicemi. Je o poznání útulnější i díky dřevěnému stropu, na druhou stranu mu ale dodávají moderně strohý vzhled opalované obložení podle staré japonské techniky shou-sugi-ban a hliníková fasáda v barvě cor-tenu chránící otevřený prostor před ostrým sluncem. A pokud zatoužíte sledovat nespočet odstínů oranžové a modré oblohy při západu slunce, jednoduše fasádu nadzvednete. Interiér je obehnaný posuvnými skleněnými stěnami, díky kterým se tu cítíte na dosah divočiny a přitom stále v pohodlí. "Chtěla jsem, aby dům co nejlépe zapadl do přírody a co nejmíň jí ublížil," vysvětluje architektka. "Právě v minimalismu se podle mě ukrývá ta pravá čistá architektura." O výsadbu nové zeleně v celém areálu se mimochodem stará Ferdinand Leffler z ateliéru Flera, kterého do projektu přizvala právě ona.

Co nejblíž přírodě

Pak je tu ta zábavnější část. Aniž byste slevili ze svých nároků, půjdete pár minut po betonové cestičce trochu stranou. Nad prorostlým srázem vyrostly čtyři ložnice vejcovitého tvaru podle návrhu studia Archwerk. Exteriérové úpravy a interiéry opět finišovala Dagmar. Říkají jim Coco, každá má vlastní koupelnu a všechny přímo z postele nabízejí neuvěřitelný pohled do útrob divočiny. Je to výjimečný zážitek. Tak moc, že po prvních pár hodinách v nabídce Airbnb přišlo tolik poptávek, že majitelé museli zvednout cenu, aby se hosté stíhali pohodlně vystřídat a "kokosy" neztratily na exkluzivitě. Teď dokonce plánují, že se do dvou z nich sami nastěhují. "Být blíž přírodě tady už víc nejde. Když si večer lehnete a zatáhnete jen moskytiéru, jste toho všeho kolem nedílnou součástí," popisuje nadšeně Filip. A o to mu šlo, splynout s přírodou a čerpat z ní čistou energii.

I když je každá ze staveb jiná, propojuje je interiér chytře v detailech: Dagmar vzala prvky z Art Villy, přenesla je do Atelieru, tam přidala další a ty se zase objevily v Coco. Posledním přírůstkem areálu je Wing, multifunkční terasa, se kterou tu mají velké plány. Fungovat by měla jako tréninkové centrum, taneční sál i wellness. Chybět nesmí sauna, která i ve velkém horku funguje na tělo velmi blahodárně. Pokud to situace kolem cestování dovolí, má sem na podzim dorazit skupina amerických manažerů, pro které tady ve spolupráci s lektory a kouči chystají program osobního rozvoje a odpočinku. A pak tu připravují workshop pole dancingu.

Už na první pohled je jasné, že vybudovat všechno kolem stálo dost peněz. O těch ale Filip moc mluvit nechce. Prý to raději nepočítá. Až později přiznává, že ho resort Art Villas vyšel na několik desítek milionů korun. Zatím. Pro něj a jeho rodinu je to životní projekt, do kterého dávají veškerou energii a vášeň. Možnost být takhle blízko přírodě, splynout s divočinou a zažít to, za co oni sami jsou každý den vděční, chtějí zprostředkovat všem svým hostům. A i když to nedokážu racionálně vysvětlit, opravdu odtud člověk odjíždí nabitý energií a touhou nespokojit se s průměrem a žít lepší život. Filip má ale ještě větší sen. Chtěl by v příštích letech z Art Villas vytvořit koncept přenositelný na další místa. "Teď se chci soustředit na Kostariku, abychom finančně i obsahově fungovali tak, jak bychom si přáli. Ale až přijde ten správný čas, rád bych podobný komplex vybudoval někde, kde je trochu drsnější podnebí. Třeba v Patagonii," zamýšlí se, ale to už mává na veselé řemeslníky, kterým pro dnešek padla. "Muchas gracias!" S úsměvem se otáčí zpátky ke mně: "Žijeme tu krásný život. Tohle bych přál zažít každému." Já taky, říkám si. Tak Pura Vida!