Rubín nás ochrání. Šperkař Roberto Coin zůstává i v těžce zkoušené Itálii optimistou

Starobylá Vicenza leží těsně za hranicí původní "červené zóny". Tohle severoitalské město má přes 100 tisíc obyvatel a i to bylo zasaženo koronavirem. Stejně jako ve zbytku země, i tady vládnou přísná nouzová opatření. "Itálie prochází velmi obtížnými okamžiky. Díky bohu, že máme skvělé nemocnice a doktory. Bohužel ne tolik, abychom zvládli vypořádat se s tak velkým počtem lidí, kteří najednou potřebují lékařskou podporu," píše v naší e-mailové konverzaci Roberto Coin, zakladatel a kreativní ředitel stejnojmenné šperkařské značky, která právě tady sídlí. Virus tvrdě zasáhl nejen zdraví, ale i ekonomiku. Jinak rušná a živelná metropole italského zlata a řemeslníků, kde se pravidelně koná mezinárodní výstava šperků VicenzaOro, je momentálně v nutném útlumu. "V prvních dnech nosili naši zaměstnanci roušky a rukavice a všem jsme měřili teplotu. Po státní vyhlášce jsme okamžitě zavřeli manufakturu a posílili oddělení, která mohla pracovat z domu. Máme teď napilno − komunikujeme s klienty, partnery, vymýšlíme nové komerční strategie. Produkce je ale pozastavená," popisuje Coin.

Pro jeho firmu pracuje po celém světě asi 300 lidí, z toho stovka přímo v Itálii. "Chtěli jsme pomáhat s výrobou zdravotnických potřeb, ale po konzultaci s odborníky jsme usoudili, že na to nemáme vybavení. Aspoň jsme tedy finančně podpořili místní organizace," vysvětluje. Společnost se podle něj po zkušenosti s koronavirem bezpochyby změní. "Jsem rozený optimista. Nikdy nepropadám depresím. Teď je třeba použít představivost, abychom se mohli znovu zrodit. Na prvním místě musí být lidé, až pak byznys. Byznys se nám vrátí, ale lidé ne. Možná budeme méně bohatí, ale více lidští," tvrdí.

Příběh velkých ambicí

Roberto Coin se narodil v roce 1944 v Benátkách. V sedmi letech mu zemřel otec inženýr, jeho matka o pár let později. Rodina ho poslala do Švýcarska na internátní školu, kde začal studovat hotelnictví. Po maturitě odjel do Anglie a vzal místo asistenta manažera prestižního hotelu na Normanských ostrovech. Ve 24 letech pak založil vlastní byznys a stal se mladým hoteliérem právě na ostrovech v Lamanšském průlivu. Odjakživa ho však fascinovala móda. Boty, kabelka, účes, náušnice, mohérový svetr… "Jsem bláznivý chlápek. Šel jsem na veletrh šperků ve Vicenze a byl jsem nadšený. Zamiloval jsem se snad do každého kousku," líčí Coin. "Věděl jsem jen to, že zlato je žluté a diamant občas bílý. Ale dokázal jsem si představit, co bych zavěsil na každou ženu. A tak jsem ve Vicenze založil společnost a řekl si, že se uvidí. Na začátku jste hlupák, ale musíte se stát maestrem."

Tak se ve 32 letech, jako úspěšný hoteliér, stal začínajícím šperkařem. Prodal všechno, vrátil se do Itálie a učil se, co to šlo. Nejprve šperky jen nakupoval a prodával, po sedmi letech se ale konečně odvážil otevřít si manufakturu. Opět však šel malými krůčky a namísto vlastní značky nejprve vyráběl šperky pro větší hráče. "Začal jsem v roce 1984 a hned jsem měl úspěch. Svět se mi vrhl kolem krku. Vyráběl jsem pro Tiffanyho, pro Saks Fifth Avenue New York… Jak se mi to povedlo? Moje designy byly prostě úplně jiné než kohokoliv jiného. Neměl jsem šperkařské vzdělání, přišel jsem z jiného průmyslu… a trh si řekl: Díky bohu za něco nového!"

Prodal čtyři tuny a 900 kil šperků, než se rozhodl založit vlastní značku. Dnes navrhuje přes 600 modelů ročně, a to nepočítáme unikátní vysokou šperkařinu pro VIP a na akce typu Art Basel. Ty jsou jediné svého druhu. "Vím jedno: jsem extrémně pracovitý. Vyrostl jsem v podstatě sám, neměl jsem za sebou žádné velké finance z rodiny. Ale vždycky to bylo dost. Nereprezentuji peníze, pro mě je důležitější reputace. Všechno jsem dokázal sám," vysvětluje.

Spektakulární kousky

Tisíc malinkých osmnáctikarátových kroužků tvoří hřívu. Tvář je posetá diamanty, dokonce v otevřené řvoucí tlamě leží jazyk třpytící se růžovými safíry. Prsten lva je jedním z nejzajímavějších kousků zvířecí kolekce. Pilar, manželka Roberta Coina, má za to, že tohle je vůbec nejlepší šperk, který kdy její muž navrhl. Na to ale on sám odvětí: "Ten nejpozoruhodnější kus teprve musím udělat!"

Coin rozhodně není troškař. Nejraději by každé ženě na světě vytvořil šperk na míru, rozhodl se proto aspoň navrhnout to nejvyšší množství modelů, které zvládne. "Dříve lidé chtěli, aby všichni hned poznali, co mají na sobě za značku. To je podle mě staromódní. Dnes mladí chtějí rozmanitost. Chtějí nakupovat častěji za nižší cenu." Problém je podle něj v tom, že zákazníci chodí do butiků s jedinou otázkou: Co je nového? "Jenže pak vypadají všichni stejně, nosí jen nové kolekce. Proto toho vytvářím tolik, aby si každý mohl vybrat. Jsem unikátní a chci, abyste byli unikátní i vy."

Protože je jeho itinerář neustále plný, tvoří hlavně na cestách. Procestoval už asi 117 zemí. "Cestou z Prahy do Dubaje nakreslím pravděpodobně tak 20 až 30 skic. Z Dubaje do Kuala Lumpuru budu asi spát. Z Kuala Lumpuru na Nový Zéland ale udělám dalších 30 nebo 40." Jak sám o sobě říká, není designér, je tvůrce. Vymýšlí koncept, ale pak ho předá týmu designérů, kteří si poradí s tím, jak to udělat, aby to bylo nejen nositelné a ve správných proporcích, ale i proveditelné.

Za rubín si nic neúčtuji

Coinovým podpisem je drobný červený rubín uvnitř každého šperku. Tak, aby se dotýkal kůže nositelky. Podle starobylé mytologie totiž nošení rubínu na holé kůži zajišťuje dlouhý, zdravý a šťastný život. Každý takový červený kamínek představuje Coinovo osobní přání zákaznicím. "Jsem velmi úslužný typ člověka. Myslím, že to pochází z hoteliérství. Tam musíte být takový vůči jakémukoliv hostu," vysvětluje. "Chci, aby byli všichni kolem mě šťastní. A protože rubín přináší radost a štěstí, je to takový můj dárek, který přidávám do každého šperku. Nic si za něj neúčtuji, v rozpisu ceny materiálů u každého produktu s ním nepočítáme. Naúčtuji vám všechno ostatní, ale rubín ne," směje se s typickou italskou vřelostí.

Rubín se navíc v historii značky ukázal jako skvělé rozpoznávací znamení. Coin byl kdysi v jednom šperkařství v Hongkongu, kam zrovna přišel zákazník s otázkou: Máte nějaký šperk s rubínem uvnitř? Prý existuje šperkař, který je vyrábí. "Nepamatoval si jméno mojí značky, nebyli jsme tehdy ještě známí, ale pamatoval si rubín. A prodavač řekl: Tady máte svého muže s rubínem. A ukázal na mě. Byl jsem toho svědkem a tehdy mi došlo, že ten kámen přináší štěstí i mně." Možná kvůli tomu, aby si kameny neznepřátelil, je důležitou hodnotou značky také etický přístup k výrobě. Coin je ve správní radě World Diamond Council, která společně s Organizací spojených národů založila Kimberlyho proces. V rámci něj je každý eticky těžený diamant z nekonfliktních regionů označen certifikací a jeho původ je dohledatelný. Council radí i jiným organizacím, jak zajistit, aby v dolech nepracovaly děti nebo aby byli lidé adekvátně zaplaceni.

Coina trápí také syntetické diamanty, které se prodávají jako pravé. "Nemám nic proti umělým diamantům. Zatím se tedy pyšníme tím, že v našich špercích žádné nenajdete, ale možná nebude v budoucnosti jiná cesta než s nimi něco vymyslet. Špatně ale je, když se na trhu vydávají za pravé a prodávají se za astronomické částky. Proti tomu se snažíme bojovat, máme jedny z nejlepších strojů na jejich odhalování."

Přestože je mysl Roberta Coina naplněna opulentními kameny a fantastickými designy, sám žádné šperky nenosí. Dokonce ani manžetové knoflíčky. "Velmi často přijedeme na nějakou akci do ciziny a Roberto je nemá. Takže musíme požádat o pomoc recepčního a dostane takové ty plastové, obyčejné, co mají v každém hotelu," mává rukou Pilar. Sama byla ředitelkou banky ve Švýcarsku, když se ale zapojila do marketingu společnosti Roberto Coin, začala studovat gemologii a kresbu. "Nemám ani rád hodinky. Nosím je jen proto, že mi je Pilar kupuje," směje se Coin. "U elegance a krásy naštěstí nezáleží na penězích. Díky bohu za to."