Premiéra
Životní role: Režisérka
Když vejde do místnosti, okamžitě vás pohltí oheň v jejích očích. Se stejným elánem vám podá ruku a přidá velký hollywoodský úsměv. Po pár větách už je ale jasné, že před vámi nesedí ta úspěšná modelka (ELITE MODELS), na kterou si nejspíš vzpomínáte z obálek světových magazínů a kampaní luxusních značek. Eva Doležalová propadla filmu a začala režírovat. A za své odvážné a snové scénáře, které s kamerou v ruce přetváří do propracovaných vizuálních požitků plných osobně zbarvených dramat, si vysloužila již několik prestižních cen.
Na čem teď pracujete?
Dokončuji svůj poslední krátký film Maestro, je o mladé novinářce, která přiletí do Los Angeles udělat rozhovor se slavným dirigentem. Jejich vztah na první pohled není takový, jaký se může zdát. A ještě snímek Anima Us, což je taková love story se sexuálním nádechem inspirovaná teorií Carla Junga o opravdovém spojení dvou duší. Zároveň pracuji na svém celovečerním debutu Kudlanka. Půjde o psychologický thriller inspirovaný Kafkou zachycující transformaci mladé dívky. Odehrávat se bude na kanadském sněhu − píšu scénář, vybírám postavy. A hlavní postava se bude jmenovat Eva.
Odteď tedy budete točit jen celovečerní filmy?
Bez krátkých filmů se začínající režisér neobejde. Člověk si to musí vyzkoušet a ukázat svůj potenciál. Nikdo vám taky v počátcích nezafinancuje rovnou celovečerní film za miliony dolarů. Já mám navíc docela drahý vkus − Maestro vyšel na 140 tisíc dolarů, Carte Blanche na 160. Na rozpočet mi nevadí počkat. Letos mi nabídli k režii dva snímky, jeden z Ameriky, druhý z Anglie, oba jsem ale odmítla.
To je odvážný krok od začínající režisérky.
Přestože šlo o krásné scénáře, necítila jsem k nim tu pravou vášeň a nebyly tím, čím se chci zapsat jako režisér debutant. Říct první ne bylo těžké, navíc šlo o nabídku se slušným honorářem, ale zkrátka jsem to necítila. Jeden celovečerák znamená dva až tři roky života.
Kde se bere rozpočet potřebný pro tvorbu prvních filmů?
Vyžaduje skutečnou trpělivost, než najdete toho správného sponzora. V praxi si poslechnete milionkrát odmítnutí, ale musíte vydržet. Na téhle fázi se ukáže, jak moc si přejete film natočit. U svých prvních filmů jsem si našla veškeré finance sama. U Kudlanky bude vše jinak, spojila jsem se s velkou francouzskou distribuční společností, která mou práci už nějakou dobu sleduje.
Jak se z brněnské rodačky stane herečka, uznávaná modelka a nakonec i režisérka v Los Angeles?
Od deseti jsem hrála ve filmu. Byla jsem energické a teatrální dítě, a když babička v novinách uviděla inzerát na casting, řekla: "Pošleme ji tam, alespoň si vybije energii." Film se jmenoval Budu si říkat Top a režíroval ho Juraj Lihosit. Ze tří stovek holek vybrali do hlavní role mě. Už na prvním setu jsem měla připomínky k režii. Nikdy jsem se nenechala odbýt a to platí dodnes. Nakonec z každého filmu nebo fotky proto uslyšíte částečně i můj vnitřní hlas. Pak jsem udělala ještě pár filmů a chvíli hrála v brněnském Divadle na Veveří. Potom přišel modeling, cestovala jsem po světě a na tři roky se usadila v Londýně, abych studovala herectví na Royal Academy of Dramatic Arts, a poté se přesunula do Paříže, abych se naučila francouzsky. Když jsem v roce 2015 fotila v Los Angeles tvář pražského fashion weeku, všimla si mě jedna manažerka. A tak jsem se přestěhovala do Ameriky a začala se věnovat herectví. No a jednoho dne jsem si uvědomila, že už nechci být herečka. Měla jsem takový ten opravdu živý sen, ve kterém jsem se transformovala z člověka, kterým jsem byla, do umělce. Řekla jsem to své kamarádce Suki Waterhousové a ona na to: "Tak pojď, natočíme to a já ti v tom zahraju." Stalo se to v květnu roku 2016 a já neuměla s kamerou vůbec nic. Investovala jsem všechny úspory do techniky a zavřela jsem se na rok v pokoji, kde jsem studovala film. Na natáčení mého debutu Sound of Sun se zjevil Sean Penn, byl to můj první natáčecí den a on mi řekl, že mu ho jako režiséra připomínám. Modeling jsem milovala, ale vadilo mi, že mě budou vždy posuzovat podle toho, jak vypadám, jak chodím, jak se dívám nebo jakou mám barvu očí. V herectví je to podobně. Byla jsem na rozcestí a rozhodla se vzít osud do vlastních rukou. Suďte mě za moje umění a za moje filmy!
Do svých filmů nemáte problém obsadit hvězdná jména. Pomohla vám k tomu v nějakém směru kariéra modelky?
Určitě, díky tomu jsem se stala zcestovalou a nebojácnou. Zeptat se ale pro mě nikdy nebyl problém. Když se tehdy na setu objevil Sean Penn, prostě jsem se zeptala, jestli by si v mém filmu nezahrál.
Se snímkem Carte Blanche jste uspěla na festivalu Mammoth i Capri a odnesla si cenu pro nejvýraznějšího začínajícího režiséra. Za trilogii Samice, Sound of Sun a Somnio máte cenu od nadace White Ribbon. Je nějaká cena, kterou byste chtěla držet v rukou?
Palme d'Or v Cannes. (Nejprestižnější ocenění Filmového festivalu v Cannes. V roce 1946 se stal jejím laureátem český režisér a scenárista František Čáp za snímek Muži bez křídel − pozn. red.).
Když už jsme u vašeho snímku Sound of Sun, prozraďte mi, jak zní slunce?
To je, jako kdyby vám spadlo srdce do žaludku. Bzučení, mystické bouchání srdce, ve kterém slyšíte život.
Kdo vás jako režisérku ovlivnil?
Mou největší ikonou je Stanley Kubrick, pro tu jeho mystiku spojenou s úžasným příběhem a vizuálním provedením, Christopher Nolan, který začínal jako surrealistický režisér podobně jako já, Yorgos Lanthimos, režisér filmu Favoritka nebo Zabití posvátného jelena, a nakonec Xavier Dolan, mám ráda jeho první filmy.
To jsou ale samí muži.
Nechtěla jsem jmenovat ženy jen z toho důvodu, že jsou to ženy. Skvělá je Greta Gerwigová a absolutně zbožňuji Julii Ducournauovou, režisérku filmu Raw, ta je pro mě takový nový Kubrick a inspirovala mě ke Kudlance. Z českých umělkyň je to pak Věra Chytilová.
Jak vnímáte aktuální situaci okolo problematiky #MeToo?
Jsem ráda za vše, co se odehrálo. Samozřejmě se na tom někdo sveze a padají nevinné životy, ale jak říkám − při každé revoluci se musí obětovat nevinná krev.
Do svých snímků promítáte často kus sama sebe…
Režiséři často ztělesňují kus sebe do hlavních rolí. Je to intimní umění, Maestro je do velké míry o mém otci.
Je pro vás film součástí terapie?
Stoprocentně. Když jsem se přestěhovala do Hollywoodu, zažila jsem kulturní šok. Ta síla nové energie v L.A. mě ovlivnila natolik, že jsem natočila film CARTE BLANCHE, kde jde právě o boj zla a dobra.
Ve filmu Butcher Boy si pohráváte s žánry − až bláhově romantická dějová linka postupně graduje, střídá ji napětí a končí téměř hororově. Lákají vás také temnější filmy?
Nikdy jsem neměla ráda horor jako takový, ty lekací nebo krvavé, ale už doma s maminkou jsme si půjčovaly kazety a dívaly se na psychologické thrillery a filmy pro náročnější diváky. Novodobé horory typu Midsommar nebo Get Out mě baví. A mixovat žánry a vytvářet ten kolotoč emocí mě baví.
Zajímá vás formát reklamy? A dá se na komerci uplatnit stejný umělecký postup jako na autorský film?
Ano, mám za sebou několik reklam. Ideálně bych si mezi celovečeráky chtěla občas střihnout nějakou hezkou značku, jako Roman Polanski pro Pradu nebo Yorgos Lanthimos pro Gucci.
Váš film Escape je o snění ve dne. Sníte s otevřenýma očima?
Právě že pořád! Proto nemůžu řídit. Než jsem začala dělat film, tak jsem přes den hrála nějakou postavu a režírovala si vlastní život.
Odhalil to někdy někdo?
Ne, šlo o vnitřní pocit. Realita je krásná, ale já ji chci ještě lepší, a proto dělám filmy.
Praha, nebo L.A.?
Obojí a k tomu ještě Paříž.
Tři filmy, které musí každý vidět?
Parazit, 2001: Vesmírná odysea a Zabití posvátného jelena.
Oblíbené seriály?
Miluju limitované minisérie jako Big Little Lies nebo Sharp Objects.
A co český film?
Ten zbožňuji! Markéta Lazarová, Sedmikrásky, Kolja, Ostře sledované vlaky… Z poslední doby se mi líbil například slovenský film Špína.
Potřebuje lidstvo filmy typu Láska nebeská?
To je ale zrovna skvělý film, proti kterému se nedá říct nic špatného. Věřím, že i romantická komedie může být dobře natočená.
Když jsme u toho, máte nějaké guilty-pleasures?
Sex ve městě. Jsou to takové moje čtyři kamarádky, které nemám, a tak si je zapnu a ony mi dodají energii. Je to uvolnění mozku.
Když přijde na filmové požitky, preferujete spíš historická kina s atmosférou nebo high-tech multikina?
Obojí, když jdu na film Christophera Nolana, tak do ArcLight Cinema, kde získám třistašedesátkový zážitek. A když jde o starší klasiku, tak vyhledávám menší autentická kina, jako je například The Silent Movie Theatre v Los Angeles nebo Tarantinovo kino přímo v Beverly Hills.
Jaké trendy nás čekají u filmu v nové dekádě?
Je to takzvaný high concept − to znamená, že dokážete vymyslet něco, s čím ještě nikdy nikdo nepřišel. Dobrým příkladem jsou psychologické thrillery z produkce A24 jako například Get Out. A pak se bude otáčet taková ta stará klasika.
Kde najdeme vaše filmy?
Všechny filmy si můžete prohlédnout pod mým jménem na platformě Vimeo, Carte Blanche bude brzy taky na iTunes a Kudlanku v roce 2021 v kinech.
Za poskytnutí prostor pro focení děkujeme Kinu Atlas.
Asistent fotografa: Šimon Gut, Make-up a vlasy: Eva Svobodová; Supervize a styling: Patrik Florián
Premiéra
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
