Příliš velcí: Přibližuje se umění velkým technologickým firmám jako je Google a jak ho to změní?

Držitel Pulitzerovy ceny za kritiku a známá persona světa umění Jerry Saltz napsal nedávno na svůj instagramový profil krátkou zprávu, která není objevná, je však zakončena zásadní otázkou, kterou si každý profesionál zabývající se současným uměním často pokládá. Text mluví o jedné z nejvýznamnějších privátních galerií současnosti.

Hauser & Wirth vznikla na počátku 90. let v Curychu. Během tří desetiletí se rozrostla do Londýna, New Yorku, Los Angeles, Hongkongu a Gstaadu. V anglickém Somersetu otevřela v podstatě již muzejní instituci se zázemím pro umělecké rezidence, odborné semináře a knihovnu.

Pan Saltz komentuje nedávný vývoj slovy, že do svého portfolia švýcarští galeristé přidali jen za poslední měsíc šest nových umělců. A ptá se, zda je galerie s devadesáti umělci spíš agenturou na vyhledávání talentů, konglomerátem, dětským koutkem v zoologické zahradě, nebo snad obchodním domem. Zda jsou příliš velcí, aby již nesměli selhat, nebo je to budoucí trend.

Prezentace Hauser&Wirth na veletrhu Frieze London (2019)

Foto: Frieze London

V druhé rovině se obává toho, co to znamená pro samotné umělce a jejich přístup ke kritickému diskurzu. Jestli je skutečnost, že jsou součástí náročného provozu, nezasazuje do světa realitního trhu, veletrhů, kultury bienále, drahých aukcí, každoročních velkých výstav etc. Komentář je zakončen paušální otázkou: "Jaký to má vliv na svět umění, umělce a umění?" S pregnantním dovětkem o nevyváženosti sil a vratkosti celého systému.

Výstava Alexandera Caldera v Hauser&Wirth Somerset (2018)

Foto: Hauser & Wirth

Vyznívá to trochu, jako by se svět umění přibližoval velkým technologickým společnostem typu Amazon nebo Google s jejich obrovskými zdroji a koncentrací moci podobné monopolům. Je sice pravda, že fungování těchto galeristů vychyluje rovnováhu a upřednostňuje konkrétní skupinu umělců ve chvíli, kdy velká muzea potřebují peníze na významné autorské výstavy a neváhají jednat s největšími obchodníky. Na druhou stranu to jednoznačně neznamená, že by se měnil způsob umělecké tvorby a produkce umění. Je to zodpovědnost každého umělce a z historie umění známe mnoho vynikajících mistrů, ať už se jednalo o Rubense nebo Tiziana, kteří disponovali velkými a bohatými dílnami a jejich vlastní tvorba tím nijak netrpěla.

Jednoznačně se však bavíme o tom, že se proměňuje způsob a podmínky "konzumace" umění a to, jak se k němu laická i odborná veřejnost vztahuje. Vzájemný vztah se tříští a velké finance jsou spíš symptomem než zdrojem této proměny chování uměleckého trhu.

Autorka je historička umění a galeristka, www.drdovagallery.com