Fotografové adrenalinu. Příběhy lidí, kteří zachycují svět v extrémních situacích

Ať už jde o šplhání na vrcholky městské džungle, vznášení se ve vzduchu, mrznutí ve vodě či spoléhání na štěstí uprostřed bitevního pole, tihle fotografové dokážou přenést neskutečné momenty, které by bez nich byly ponechány pouze odžité realitě. Při pořizování svých snímků museli kromě zručnosti a citu pro zachycení správného momentu překonat situace, při kterých by se jiným lidem rozbušilo srdce a nedokázali by zmáčknout spoušť.

V ledovém oceánu

Tušil jsem, že mi bude zima. Ale tohle jsem nečekal. Tak začíná sportovní fotograf Jan Kasl historku o svém dosud nejnapínavějším focení. Ostrov Unstad patří do souostroví Lofoty, které je rozdrobené podél norského pobřeží. V listopadu zde průměrná teplota dosahuje k šesti stupňům Celsia a voda Atlantiku je ještě o poznání mrazivější.

Kasl do těchto končin doprovázel české filmaře, kteří točili dokument o surfařích. Místní spot vykrojený v jednom z fjordů je i přes ledové podmínky mezi komunitou velmi oblíbený, hlavně díky čarokrásné severské atmosféře. "Už jsem byl asi 40 minut ve vodě a do děravého neoprenu mi zatékala ledová voda," pokračuje usměvavý třicátník, který je známý tím, že během focení podstupuje extrémní podmínky, vzdoruje různým živlům a sportovce doprovází, kam až mu to jeho limity dovolí.

S foťákem upevněným na ruce a zabaleným do speciálního krytu do vody se čekání na správný moment nepříjemně protahovalo. "V jednu chvíli začaly najednou přicházet celkem velké vlny, a když jsem je podplaval, jedna z nich mi sebrala ploutev. V tu chvíli jsem nebyl schopný udržet pozici a pozvolna mě začal unášet proud směrem do oceánu. Došlo mi, že asi nastala chvíle začít panikařit."

Jan Kasl se více než deset let živí fotografováním sportovců po celém světě. Fotoaparát mu zůstal přirostlý k ruce od dob, kdy s kamarády jezdil po horách a výměnou za publikované články získávali zadarmo skipasy a ubytování. Freeskiing a snowboarding tak patřily k prvním sportům, které svou spouští zmrazil v pohybu. "Základ sportovní fotky je co nejlépe znát sport, který člověk fotí. Pak dokáže předvídat, co přijde a kdy je nejlepší moment akci zachytit," vystihuje základní pravidlo pro pořízení dobrého akčního snímku. Co je však možná ještě důležitější, je napojení fotografa na sportovce, kterého fotí, a přiblížení se mu nejen obrazně, ale i obrazem. A v tom Jan Kasl bezpochyby vyniká. Právem je tak považovaný za jednoho z nejoriginálnějších sportovních fotografů u nás.

Vraťme se ale do ledových vod Atlantiku. "Měl jsem na břehu takový záchytný bod, malý baráček, který se začal hodně rychle zmenšovat. Na surfování za polárním kruhem je krásné to, že tam na nikoho jiného nenarazíte. Horší je, že vás ani nikdo neuslyší, když máte problém."

Proti silnějšímu elementu nebylo možné se bránit. Naštěstí ho proud postupně vrátil zpátky do vln a promrzlého a vyčerpaného fotografa za dalších 40 minut oceán vyplivl na pláž. Když vylezl z vody, chtěl to okamžitě zabalit. Po chvíli však s foťákem zase lezl do vody. "Věděl jsem, že jsem ještě nevyfotil fotku, kterou jsem si vysnil."

V první linii

V podmínkách, které jsou zcela opačné, než jaké zažil Jan Kasl za polárním kruhem, se již několik let pohybuje novinářka Lenka Klicperová. Je horký den a na válečné frontě v Sýrii svádí kurdští bojovníci jednu z mnoha bitev s Islámským státem. Ve čtyřiceti stupních se každé kilo pronese, a tak zkušená reportérka zredukovala výbavu na fotografickou brašnu a lahev s vodou. Balistiku, tedy ochrannou helmu a neprůstřelnou vestu, většinou nenosí, řídí se heslem "všechno, nebo nic".

Ten den se jí podařilo připojit ke skupině asi 15 vojáků odjíždějících do boje. Hned po výstupu z auta nebylo pochyb, že se právě ocitla v první linii. Okamžitě hledá první možný úkryt, odkud může fotit. Všechno je rychlé a kolem padají výstřely − expozice, situace, kompozice. Když ji čeká delší úsek, který musí co nejrychleji přeběhnout, přidržuje foťák u těla a soustředí se jen na přesun.

"Na frontě musíte být vždycky poblíž vojáků. I tak je to otázka štěstí, jestli vás něco zasáhne, nebo ne," říká. Fotografie, které z tohoto dne vznikly, ji připomínají nejtěžší chvíle jejího života. Teprve když je z pohodlí domova probírá a edituje, útržky skutečnosti se spojují v jeden celek. "Vnímala jsem svoje okolí hlavně skrz hledáček a přes obrovský adrenalin jsem si ani neuvědomovala strach. Člověk se soustředí, aby přežil a nafotil fotky. Až zpětně mi došlo, že okolí řeky Eufrat je vlastně hrozně krásné," dospěje k překvapivé pointě.

Skrz svůj hledáček dokumentuje za posledních patnáct let ty nejdrsnější oblasti a odkrývá hrozivá svědectví o lidském neštěstí. Přesto má na tváři většinu času úsměv − prý jediná fungující antistresová obrana. O zážitcích z fronty vypraví s pozoruhodnou vyrovnaností. V roce 2008 odcestovala do Konga, kde poprvé pracovala s další novinářkou Markétou Kutilovou. Dohromady je svedl zájem o osudy znásilněných žen a tamní válku o nerostné suroviny. Z této cesty kromě silných fotografií vznikl i dokument Slzy Konga. S Markétou jsou od té doby nerozlučnou dvojicí a jejich reportáže z konfliktních zón se pravidelně objevují v českých médiích. "Jediný, na koho se můžu tam venku spolehnout, jsem já a Kutilka," zdůrazňuje.

Ve více než deseti afrických zemích zaznamenala různé konflikty, často s přesahem do společenských témat. Pracovala například v Angole, Čadu, Nigeru nebo Somálsku. V roce 2011 poprvé vyrazila do Iráku a o tři roky později už zde byla jako reportérka pokrývající místní konflikt a vzestup Islámského státu. Společně s Kutilovou na toto téma vydaly tři knihy.

"Když se dobýval Mosul, tak místní úřady nepouštěly novináře na frontu a nechaly nás čekat na takovém jednom plácku poblíž města. Bylo dobojováno a Islámský stát vytlačen. V ten moment vpustily dovnitř všechny týmy. Mohlo to být až 400 lidí. Tam jsem si uvědomila, že nechci být v tomto boxovacím stádu, které se pere o nejlepší záběr." Svoji pozornost tak zaměřila na boje odehrávající se v severní části Sýrie, kde Kurdové bránili své území a klíčové město Kobání. "Fascinovala mě neuvěřitelná odvaha Kurdů, kteří se ve velmi nízkém počtu postavili drtivé přesile tisíců islamistů s těžkou technikou." A právě tato oblast se pro ni v uplynulých letech stala klíčovou.

Ze střechy města

Mezi nejpopulárnější fotky patří ty cestovatelské, Adam Bakay je toho důkazem. Prorazil ve velmi mladém věku a jeho snímky z Vietnamu nebo Indie zveřejnila řada médií. Pak přibývaly komerční zakázky, spolupráce se značkami a v neposlední řadě uspořádal vlastní výstavu. Dneska je mu 25 let a pracuje v marketingovém oddělení jedné fintechnologické společnosti. Málokdo by řekl, že se v něm skrývá dobrodruh, který byl pro své fotky ochotný balancovat mezi životem a smrtí.

S dravou touhou po objevování nových zážitků odcestoval v roce 2016 na svou první výpravu do Hongkongu. Ocitl se ve světové metropoli s jasným plánem − nafotit město z jiné perspektivy. Skrze Instagram se mu podařilo spojit s partou místních fotografů provozujících takzvaný rooftopping. Smyslem novodobého fotografického dobrodružství je pořizovat snímky ze střech města − cílem rooftopperů jsou nedostupné mrakodrapy, jeřáby, lanové mosty nebo televizní věže. "Místní kluk nás vzal na jeden z mnoha mrakodrapů, což byl ve skutečnosti dvojitý mrakodrap. Věže byly od sebe oddělené asi dvoumetrovou mezerou, pod vámi hloubka odhadem 60 pater. Položil přes propast dřevěnou desku a řekl nám, ať jdeme," vypráví žižkovský rezident, který se do širšího povědomí mladé městské komunity dostal i díky portrétům osobností z hiphopové scény. "Udělat ten jeden krok bylo dost složité. Ale člověk nad tím nesmí moc přemýšlet." Nakonec se na druhou stranu odhodlal a vznikly úchvatné snímky.

Podobných situací zažil Bakay celou řadu. Když se dnes ohlíží za již uzavřeným obdobím, shrnuje svoji vášeň jako focení v místech, kde neměl co dělat. Kromě střech budov a mrakodrapů se podíval i do tunelu metra nebo do polorozpadlých opuštěných objektů. Různé evropské destinace pak s kamarádem Petrem Simonem zachytili v dokumentu Run The World. "Když stojíš na okraji čtyřicetipatrového mrakodrapu, tak je to tak vysoko, že ani nemá cenu přemýšlet nad tím, co by se ti mohlo stát. Máš prostě jistotu, že bys ten pád nepřežil," říká a jedním dechem dodává: "Člověk musí sám odhadnout, co si může dovolit. Byl jsem s lidmi, kteří se zavěsili za ruce z okraje. Já to ale dělal kvůli fotkám a proto, že mě bavilo, jak to město shora vypadá."

Lítat a fotit

Pohled na svět z výšky zažil několikrát i Jan Kasl a byla to opět fotka, která ho dostala mimo jeho komfortní zónu. V roce 2016 přišla nabídka nafotit českého závodníka Michala Kristu, který se chystal na extrémní vytrvalostní závod Red Bull X-Alps. "Nechtěl jsem mít jen fotky ze země na dlouhé sklo. Chtěl jsem se dostat do stejných podmínek jako on. Kromě toho mě celý život lákalo lítat, tak jsem si řekl, že se to prostě naučím."

Z původní představy, že po pár kurzech začne létání ovládat a ještě u toho bude schopný fotit, ale rychle sešlo. "Abych mohl fotit, tak pochopitelně musím mít obě ruce volné. Ale většinou to s tebou háže a člověk na to musí neustále reagovat. Fotit si dovolím jen v ideálních podmínkách, kdy je člověk v dostatečné výšce a vzduch není moc termický. Pak můžu pustit řízení a ono to letí samo."

I proto si sestrojil speciální popruhy, na které upevní fotoaparát, aby mu nepřekážel a byl připravený jej kdykoli vzít do ruky. Pro složitější focení však musí využít tandemový let a v některých případech ještě domluví asistenta, který letí paralelně s ním a v letu mu pomáhá s blesky. "Ta zkušenost naučit se létat je ale hodnotná v tom, že dokážu vytušit zajímavý moment a vím, jak se chová termika," vrací se ke svému zlatému pravidlu dobré znalosti foceného sportu. U létání zůstal i mimo focení a spolu s Michalem Kristou teď vyrážejí létat do různých končin světa − od Himálaje přes Maroko až k Alpám. "Pořád z toho ale mám velký respekt."

Další velký projekt Jana Kasla je výprava do Grónska, kterou chce opět ve spolupráci s Red Bullem podniknout s kajakářem Vavřincem Hradilkem. Je to cesta za kořeny kajakingu, tradiční výrobou lodí, krásami ledovců a nepochybně i dalších promrzlých čekání na ten správný okamžik. "Dřív jsem vždycky chtěl primárně mít tu pěknou fotku. Ale nemělo to jiný přesah. Honba za hezkým obrázkem bez hlubší myšlenky. Proto chci jet pátrat po kořenech kajakingu se sportovcem, který tomu obětoval celý život. Navíc bude prostor i pro nějaký apel na současné problémy, které se tam díky tajícím ledovcům zhmotňují přímo před očima."

Nahoře vás nikdo neslyší

Adam Bakay během svých výprav do "míst, kde nemá co dělat," vždy instinktivně dodržoval pravidla. Jedním z nich je nic neničit. "Jsou lidi, kteří kvůli fotce vypáčí dveře nebo rozbijí okno. To mě nikdy nenapadlo. Jednou jsme museli na střechu vylézt po žebříku v kuchyni jedné střešní restaurace. Počkali jsme, až se nikdo nebude dívat, a pak tam proklouzli." Místa, odkud Bakay fotil, jsou obyčejným lidem nepřístupná a často je hlídá alarm, ostraha nebo kamery. Před třemi lety zaznamenal rooftopping velký boom. To vedlo nejen k posílení bezpečnosti na vyhledávaných místech, ale bohužel i k několika smrtelným případům. "Mně osobně chytli jen jednou. Pán na mě mluvil čínsky a já na něj anglicky, až do chvíle, než jsem nastoupil do výtahu a odjel. Když je člověk slušný, většinou to nikdo nehrotí."

Mezi největší Adamovy zážitky z Prahy řadí zlatou špičku Národního muzea, kam s kamarády vyšplhali v době jeho rekonstrukce. ,,Reálně šlo o deset sekund, kdy nás někdo mohl vidět přelézat plot k lešení. Potom už jsme nebyli za ochrannou sítí vidět a oknům muzea jsme se vyhýbali, protože přes noc tam byla ostraha. Čím je člověk výš, tím míň je slyšet a tím je menší šance, že ho chytí," popisuje okolnosti vzniku fotky, která nabízí unikátní pohled na Václavské náměstí. Adamovy nohy na této fotce jsou jakýmsi poznávacím znamením rooftopperů, dávají jasný signál: Byl jsem tu.

Po asi dvou letech cestování za střechami měst se téma u mladého fotografa vyčerpalo. Zjistil, že se dokola opakuje ten samý model. "To, co jsem od toho chtěl, jsem dostal. Jezdit po okraji na koloběžce nebo se klouzat někde po střechách a u toho se natáčet mě nelákalo. Nepotřeboval jsem jít do větších extrémů."

Společně s tím začal opadat i zájem o to, živit se fotografováním. Komerční zakázky se opakovaly s ubíjejícím stereotypem a v tom Bakay neviděl žádný smysl. Foťák dnes vytáhne už jen příležitostně a na střechy mrakodrapů se nepodíval už docela dlouho.

Ještě nekončím

"Rozhodně to zatím nechci pověsit na hřebík," říká naopak Lenka Klicperová. Její práce vyžaduje obrovské psychické i fyzické nasazení, do roka podnikne několik cest do různých oblastí konfliktu a už jí nestačí vozit odtud pouze fotky. "Dávno už jsou pryč časy, kdy stačilo fotografovi jenom fotit. To už dneska neexistuje. Musíte k tomu nabídnout videoreportáž a napsaný příběh."

Fotky i další materiály, které v těžkých chvílích vznikají, jsou však jen špičkou ledovce toho, co musí reportérka v oblasti zvládnout. Nejtěžší je dostat se na samotné místo konfliktu, získat povolení od úřadů, zajistit si místní spojku, tzv. fixera, a neustále reagovat na změny plánu. "Samotné focení je třeba jen 10 procent z celého dne. Ta práce je plná nepohodlí, strádání, bezesných nocí. Nikam už nejezdím bez prášků na spaní. Navíc pořád vyplouvají nové a nové problémy a člověk se musí na konci dne často otřepat a jít dělat rozhovor."

Napjatá soustředěnost navíc dostává zabrat neustálým vyhodnocováním, kdy je vhodné fotit a kdy ne. "Člověk se na každém kroku setkává s utrpením, a když vidím matku, která zrovna ztratila v boji syna, tak prostě musím sklopit foťák a jít pryč. Kolikrát by to byla silná fotka, ale jsem pořád jen člověk a někdy prostě fotit nejde."