Klub náročných čtenářů. Nakladatelství Absynt přináší na český trh knihy pro drsňáky

Na straně sedmnáct se píše: "Je to nejstarší fotografie, jakou se mi podařilo získat, je na ní voják držící v pravé ruce řetěz a na řetězu je připoután člověk. Voják i člověk na řetězu soustředěně hledí do objektivu, je zřejmé, že je to pro ně závažná chvíle." Vrátím knihu klasika polské literární reportáže Kapuścińského zpátky do knihovny, která je dominantou skromné kanceláře v budově Nové synagogy v Žilině. Multifunkční prostor slouží jako místo setkávání, galerie a v budoucnosti také kavárna. V jediných kancelářských prostorech sídlí malé slovenské vydavatelství Absynt, které se právě na specifický a stále oblíbenější žánr reportážní literatury zaměřuje. "Naše knihy by se mohly stát novodobými verneovkami," říkají jeho zakladatelé Juraj Koudela a Filip Ostrowski.

Neohrožení vypravěči

V březnu oslaví Absynt páté výročí. Během té doby vyrostlo pod rukama Koudely a Ostrowského středně velké vydavatelství, které na trhu představí každoročně zhruba třicet knih a vygeneruje obrat přibližně půl milionu eur. V portfoliu mají momentálně přes sto knih. V kanceláři v Žilině sedí čtyři, externích spolupracovníků mají mnohem víc.

Všechno však začalo v úplně jiném městě, v Krakově, kde se potkali při práci pro mezinárodní stavební firmu. Koudela je Slovák, jeho matka je Polka, Ostrowski je Polák, ale vzal si Slovenku. Jeden se věnoval marketingu, druhý obchodu, a protože měli na starosti stejné trhy, hodně spolu cestovali za obchodními partnery. "Jak to tak chodí, večer po práci se jde na pivo nebo na večeři a z byznysových rozhovorů se plynule přejde i k osobním zájmům. Zjistili jsme, že oba rádi čteme literární reportáže. Že nás tento kulturní fenomén fascinuje," říká Koudela. Když pak Ostrowski z firmy odešel, Koudela mu jednoho dne zatelefonoval z knihkupectví a poprosil ho o jména autorů, o kterých se bavili. A překvapilo ho, že ve slovenštině nevycházejí. "Zamiloval jsem si knihu Oczy zasypan piaskiem od Pawla Smoleńského a chtěl si o tom povídat s kamarády u piva. Jenže oni neumí polsky, a tak jsem si řekl, že to musíme vydat."

Nápad na vydavatelství pak v nich obou klíčil. Začali se pravidelně scházet, ptát se známých knihkupců a vydavatelů na zkušenosti, sestavovat první ediční plán. Samozřejmě z knih, které se jim samotným líbily. "Na začátku bylo hodně dohadování, jak to udělat technicky. Jak probíhá výroba, distribuce, prodej. Jaké jsou podmínky na trhu. Projekt vydavatelství se dá představit, ale aby to bylo udržitelné a funkční, to už je těžší. Ale povedlo se," doplňuje Ostrowski. Všechny náklady šly z jejich vlastní kapsy a teprve po dvou letech si dovolili poslat sami sobě první výplatu.

Zakladatelé Absyntu Filip Ostrowski (vlevo) a Juraj Koudela

Foto: Ivan Kašša

Knihy pro drsňáky

Možná právě vzpomínky na večery v cizích městech jim později rezonovaly při vymýšlení názvu. "Inspirovali jsme se prokletými básníky, kteří také hledali pravdu, i když diametrálně odlišným způsobem. Naši první edici jsme proto nazvali Prekliati reportéri (v Česku vyšla pod názvem Prokletí reportéři) a vydavatelství Absynt," vysvětluje Koudela. "Je to krátké, zapamatovatelné a provokativní. Absynt je drsný, syrový jako naše literatura, která otevírá někdy nepříjemná témata a pohybuje se na hraně. U brainstormingu jsme ho ale nepili, to bychom nevymysleli nic."

Fenomén polské literární reportáže, nazývaný též polskou školou reportáže, je žánr, který se vyvinul v 70. letech 20. století. Balancuje někde na pomezí beletrie a publicistiky − potkává se tu velký důraz na objektivitu v kombinaci s důrazem na uměleckost textů. Jako by spolu na parketu tančili neohrožená reportérka a Gabriel García Márquez. V Polsku je tato literatura fenoménem a jména jako Ryszard Kapuściński, Hanna Krallová, Wojciech Tochman nebo Mariusz Szczygiel se stávají známými i u nás. Vždyť třeba poslední zmíněný si za hlavní objekt zájmu vybral milované Česko! Díky vydavatelství Absynt se nejzajímavější tvorba zavedených i nových autorů dostává i k nám.

Nejoblíbenějšími tématy jsou stále události z naší historie. "Třeba Rusko. Stačí mít na obálce Putina a je jasné, že se to bude prodávat. Nebo Auschwitz. Všechny bestsellery jiných vydavatelství jsou teď ve stylu Tatér z Osvětimi. To je jistota, vydat knihu z lágru nebo koncentráku," vysvětluje Ostrowski a je vidět, že to oba nakladatele někdy trochu štve. Sami se snaží nenásledovat žádné trendy a přinášet autory, kteří u nás nejsou známí. "Jsou vydavatelství, která tvoří ediční plán podle žebříčku Amazonu. Hledají nejúspěšnější knihy v zahraničí a pak je přeloží. Ale tomu se pak nedá říkat autorský ediční plán," podotýká.

Sázka na náročnou literaturu

Když však nepřijde hora k prorokovi, přijde někdy prorok k hoře. A některé trendy se vydavatelství Absynt docela hodily. "V roce 2017 jsme vydali knihu Černobyľská modlitba od Světlany Alexijevičové. Ta kniha už si své na trhu prožila, její životní cyklus byl v udržovací fázi. Jenže najednou přišel seriál HBO Černobyl a tahle kniha se v průběhu dvou měsíců stala naším historickým bestsellerem," prozrazuje Koudela. Podobně zafungovala i Nobelova cena za literaturu právě pro zmíněnou běloruskou spisovatelku, kterou získala měsíc předtím, než měla jiná její kniha v Absyntu vyjít. "Světlany Alexijevičové jsme se báli, protože jsou to drahé překlady a velmi náročná a emocionální literatura. A nakonec jsme hned v prvním roce fungování měli držitelku Nobelovy ceny a díky tomu i šanci přemluvit ke spolupráci více autorů."

Foto: Ivan Kašša

Migrační krize zase znovu nasvítila knihu Americký cisár Martina Pollacka. Když k nám totiž přicházeli uprchlíci ze Sýrie a hledali ekonomické a bezpečnostní zázemí, mohli si čtenáři přečíst o našich předcích, kteří se před sto lety snažili z Haliče odcestovat do Spojených států. I oni totiž byli výhodným obchodním artiklem pro spekulanty, agenty, pašeráky a podvodníky všeho druhu.

"Žijeme v době, kdy jsme znejistěni z množství informací, které máme k dispozici. Potřebujeme někoho, komu můžeme věřit, někoho, kdo nám nevnucuje, co si máme myslet, ale kdo zkrátka popíše příběh a vezme nás čtenáře jako rovnocenného partnera. A my se sami rozhodneme, co si o tom máme myslet," říká Ostrowski.

Spektrum uměleckých prostředků i formy vyprávění literární reportáže je opravdu široké. První literární reportáž, kterou vydavatelství Absynt vydalo na českém trhu v roce 2017, byla kniha Ganbare! Workshopy smrti, kde autorka zhruba na padesáti menších literárních útvarech vypráví příběh o Japonsku, zemi, kde je hrozba zemětřesení a ničivých vln tsunami každodenní realitou. V knize najdete slovník zakázaných slov, bestiář japonských strašidel i deníkové zápisky z fukušimské katastrofy.

I krásná literatura má však v Absyntu své místo. V rámci edice 100 % vychází knihy na pomezí non-fiction a beletrie, jako třeba román Amerikánka od Chimamandy Ngozi Adichieové nebo literární memoár Slovenky židovského původu Iboji Wandall-Holmové. "Chtěli jsme přinést také silné příběhy z jiných kontinentů. Máme pár afrických autorů, třeba z Nigérie. Měli jsme pocit, že lidé na Slovensku by měli mít možnost zbavit se stereotypů, že Afrika je jen buš, západy slunce a sloni. Je tam i střední třída, která nějak žije."

Nejnovějším přírůstkem je esejistická edice Skica, která před dvěma lety začala vycházet pod zavedenou slovenskou značkou Kalligram. Tu si majitelé Absyntu vzali pod svá křídla, když se více než sedmdesátiletý vlastník Kalligramu László Szigeti rozhodl zvolnit tempo a přenechat vydávání knih mladší generaci. Už pod jeho vedením se značka zaměřovala na humanitní literaturu, eseje a filozofii a Ostrowski s Koudelou nastartovali novou éru. "V tisku je stále méně prostoru pro populární texty uznávaných odborníků. Proto jim dáváme prostor. Je tam text od environmentalisty, biologa, jaderného fyzika… Mají šanci napsat něco jiného než další odbornou knihu pro kolegy a na sto stranách přiblížit svůj obor normálním lidem. Jako kdyby vyprávěli dětem srozumitelným jazykem, proč něčemu věnovali 30 let života a k čemu se dobrali."

Vydávat více původních textů, které doplní překlady, je i vize Absyntu. "Věříme, že budeme opravdu slovenští nebo čeští vydavatelé v momentě, kdy budeme vydávat knihy napsané pro nás na zakázku. To je pro nás vydavatelská činnost na úrovni," doplňují. Na Slovensku mají takového autora zatím jen jednoho, fotografa a reportéra Denníku N Andreje Bána, který napsal knihu Slon na Zemplíně.

Pásek k pásku

"Milá čtenářko, milý čtenáři, mohlo by se zdát, že tato kniha řeší jen podivnou záhadu z nizozemské reprodukční kliniky, kde se jeden muž stal otcem více než dvou set dětí. Reportáž Kamila Baluka je však především o rodině. Co to znamená být otcem? A co dítětem? Jaké to je v dospělém věku zjistit, že máš množství sourozenců, které jsi do té doby neznal? V rukou držíš krásný příběh o těch nejkřehčích věcech na světě − o lidských vztazích."

Tak zní text na poslední straně knihy Všechny Louisovy děti, jedné z novinek, kterou nakladatelství Absynt vydalo na českém trhu. I díky své specifické komunikaci se čtenáři si "absyntovky" překvapivě rychle vybudovaly věrnou základnu. Komunitu, která aktivně sleduje ediční plán, diskutuje o knihách na internetu a dokáže být konstruktivně kritická. "Umí nám povědět, co se jim líbí a co ne, nebojí se říct, co jsme udělali špatně. Chtějí s námi být v úzkém kontaktu a komunikovat. Ve čtení jsou odhodlaní, knihami žijí. Často si po přečtení dohledávají třeba dějiny Ku-klux-klanu, prohlížejí mapy. Používají knihu jako nástroj na zážitek i vzdělávání," tvrdí Ostrowski.

Foto: Ivan Kašša

Jejich čtenáři jsou ve větší míře ženy. Což se může jevit jako překvapení, pokud bychom se měli řídit katalogy velkých vydavatelství a knihkupců, kteří kategorii náročnější non-fiction striktně přiřazují mužům. A možná to tak dříve opravdu bylo. Silné příběhy zemí postižených válkami, migrační krize i japonské katastrofy dnes ale táhnou mnohem mladší cílovou skupinu, která už si na tradiční rozdělení rolí tolik nehraje.

"Když k nám přijedou zahraniční autoři, jsou překvapení ze dvou věcí: z množství lidí, kteří na autorské čtení chodí a hlavně z věku čtenářů," vypráví Koudela. Zasloužilí literární reportéři si je představují jako padesátníky, v publiku se však střetnou s očima dvaceti- až třicetiletých lidí. Ti se pak k sobě díky knihám vesele hlásí třeba v tramvaji a společnou fotku posílají vydavatelům. Podle literárního vkusu totiž poznají svou krevní skupinu.

V první linii

K oblibě Absyntu dost možná přispěla také výrazná grafika výtisků. Minimalistickou podobu charakteristickou přírodním papírem, patkovým fontem a zářivě barevnými pásky vytvořila grafička Pavlína Morháčová. Paperback, který se dá strčit do kapsy u kabátu a přežije i dobrodružné cesty, získal i nominaci na cenu za design. "Jen jeden z našich autorů, Wojciech Tochman, nás pobavil. Přijel se podívat na vydání své knihy Jako bys jedla kámen, a když ji poprvé dostal do ruky, řekl: Aha, to teda musím ukázat kolegům, takto se vydávají knihy levně!" smějí se vydavatelé. "Ona je to taková útloučká knížka na sto stran, ale všechno je to kvalitní papír Munken a sítotisk. Draze vytištěná kniha, pro lidi, kteří si cení hezkého papíru."

Zatím nejdražší knihou, tedy tou, která se vydavatelství nejvíce prodražila, je již zmíněná Poslední svedkovia od Světlany Alexijevičové. Vloudila se chyba, kterou několik párů očí přehlédlo, a na hřbetě celého nákladu byl vytištěn jiný autor i název knihy. Kvůli licenční smlouvě se takto vadná kniha nemohla prodávat a musela se vytisknout znovu. "Přemýšleli jsme, co s tím. Autorka a její agentka nakonec souhlasily, že můžeme knihy rozdat knihovnám. Jenže náklady na zaslání výtisků do stovek knihoven po celém Slovensku byly vysoké − to je balení, štítky, kurýr. Napadlo nás tak požádat o pomoc komunitu," vysvětluje Koudela. Na crowdfundingové stránce StartLab rozjeli kampaň, kde si mohli lidé vybrat, do jakého města knihu poslat a zaplatit náklady. Díky nim pak putovaly balíky do tisíce knihoven. "Byl to sice průšvih, ale nakonec se nám to podařilo využít pro dobro věci."

Absynt dnes pořádá i putovní festival reportážní literatury nazvaný Reportéri v prvej línii a čtenáři tak mohou potkat autory literární reportáže po celém Slovensku. Spolupodílí se také na organizaci Literárního festivalu v Žilině. V rámci festivalu soutěží středoškolští studenti v interpretaci. "Dostanou od nás knihy a musí argumentovat, která konkrétní se jim líbila a proč," vysvětlují vydavatelé.

Doufají, že se budou se čtenáři potkávat i tady v Žilině, jakmile se oficiálně otevře kavárna v přízemí Nové synagogy. Času tady však nikdy moc nestráví. Knižní byznys znamená hodně výjezdů, knižních veletrhů, festivalů, autorských čtení a networkingu. Je to náročná práce, která pravděpodobně nikdy neudělá z dvojice zakladatelů boháče. O to tady ale prý vůbec nejde.