Daniela Danielis utká gobelíny a látky, které vaše vnoučata vydraží v Christie's

Umět skutečně dobře řemeslo je v dnešní době poměrně vzácnost. Semínko naděje zasévají mladí lidé, kteří se k řemeslným činnostem vracejí. Jednou z nich je i Daniela Danielis z karlínského ateliéru Wnoozow. A co, že se v něm děje? No, přece tká! Staré stavy, kolovrat a návrat k samotné podstatě řemesla. Výrobky v sobě nesou nezaměnitelný rukopis, historii i niterné pocity této umělkyně. 

Prodejte se ve dvou větách!
Dokážu utkat gobelíny a látky, které vaše vnouče vydraží v Christie's.

Proč jste se stala řemeslnicí/umělkyní?
Původně jsem chtěla studovat etiku a estetiku, pak mě ale zcela pohltila potřeba tvořit. Když jsem zjistila, že z textilního materiálu dokážu udělat prakticky cokoliv, nebylo cesty zpátky. Jsem tedy od střední školy připoutaná ke gobelínům. Začala jsem budovat nejdřív maličký ateliér, teď manufakturu a doufám, že brzy bude existovat „dům“ textilních řemesel a futuristických technologií. Je to všechno obrovsky hravé.

Jak vypadá váš běžný den?
Ráda vstávám brzy ráno, udělám si hodinku pro sebe a teprve pak vcházím do prostoru ateliéru. Taky ráda ráno cvičím, když všichni ještě spí. Pak přichází práce. Nejraději mám hodiny, kdy můžu mezi projekty mít alespoň chvíli pro sebe, a ateliér, kdy nepotřebuji řešit téma, ale můžu zkoušet a tvořit své sny. Reálně experimentuji na každodenní bázi. Pokud nejsem omezená deadlinem, je to jiné, je to pohoda. Tkaní vám zabere hodiny a hodiny, je to meditace, u které potřebujete klid a vyrovnanou emoci. Na tkaninách je možné zpětně dohledat, jak se v té které části člověk cítil, jaké bylo jeho psychické rozpoložení a fyzická kondice. Je to jako deník.

Čím se inspirujete?
Miluji struktury jakéhokoliv druhu. Dovedla bych se hodiny dívat na makrosvět.

Bez čeho se neobejdete?
Bez energie jsem ztracená. Pocit bez ní je stresujíci. S novým nápadem přichází nespoutaná energie a nával adrenalinu. To je moment, kdy vím, že žiju. Zároveň to člověka pořádně odpálí a pak je potřeba si zameditovat a vrátit se do rovnováhy.

Váš oblíbený tuzemský a světový umělec?
Picasso, Adolg Wolfi, Faig Ahmed a Mária Bartuszová.

Co pro vás znamená umění a jaký má smysl?
Je to duševní síla pro soulad se světem přírody.

Kdy a kde se vám nejlépe tvoří?
Tvořit můžu a umím tehdy, když mám prostor. Když nevnímám pocit existence času. Prostor v mysli i kolem sebe. Zpětně si uvědomuji tu svobodu.  

Popište nám váš ateliér...
Mám veliký byt v Karlíně s krásným výhledem. Je zaplněný různými nástroji, tkalcovskými stavy, materiálem a v rohu mám vzduchovku.

Váš dosavadní největší úspěch?
Manufaktura je postavená na spolupráci. S každým, s kým jsem kdy tvořila, to bylo jedinečné a vzácné. Spolupracovala jsem například s Martinem Lukáčem nebo Klárou Nademlýnskou. Těší mě, že všechno, co vychází z manufaktury, není spotřební zboží, že každá věc je unikát, pro silné individuality a lidi s odvahou žít.  

Co pro vás znamenají peníze?
Peníze přinášejí prostor pro experimentování a možnost posouvat se z místa. Být v pohybu, od malosti k velikosti.

Existuje nějaký projekt, který byste ráda uskutečnila a ještě se tak nestalo?
Ráda bych utkala tapiserii, která by zhmotnila 4. dimenzi.

Co vás baví na vaší práci?
Spousta věcí. Pozitivní účinky má třeba pohled na gobelíny. Jelikož jsou utkané z přírodních materiálů, mají vizuální kvality přirozeného materiálu. Čiší z nich cítit opravdovost. Pokud se budete deset minut denně dívat na gobelín, zvýší vám to smysl pro kreativitu, zprostředkuje pocit uspokojení a potrénujete si zrak.   

Jak důležité je dnes ovládat řemeslo?
Jsme v době, kdy se formy řemesla mění. Pro dokonalost řemeslného umu nestačí jenom pracovat v manufaktuře, je potřeba umět vyhledávat lidi, kteří mají víceleté zkušenosti a dokáží vám je předat. Jsem pyšná, že se mi podařilo zprovoznit historický žakárový stav z 19. století, na kterém mohu začít tkát neuvěřitelné látky a vzory, které se dnes vyrábí například v italských manufakturách. 

Konkrétno, nebo abstrakce?
Když cesta je cílem, tak abstrakce v řemesle.