Vizuální umělkyni Romanu Drdovou inspiruje asijská estetika a konzumní styl života

Romana Drdová je umělkyní s velmi charakteristickou tvorbou, která se nebojí designu, instalace, módy ani fotografie. Její práce je esteticky dokonalá, zároveň dokáže citlivě vyjádřit vzájemné působení lidí a datového smogu.

Spolupracovala s newyorským Zingmagazine a její dílo se dokonce objevilo ve sbírce americké umělkyně a sběratelky Devon Dikeou. Drdová se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2017. Kromě studia Akademie výtvarných umění v Praze absolvovala stáž na Korean National University v Soulu.

Prodejte se ve dvou větách!
Jsem umělkyně, která tvoří na pomezí umění a designu. Zajímá mě nositelná forma umění jako vyjádření vlastní osobnosti. Moje díla jsou inspirována asijskou estetikou a současným konzumním stylem života. Do oděvů, které vyrábím vkládám sociální a emocionální postoje, ve kterých jsou jejich nositelé nepřehlédnutelní.

Proč jste se stala umělkyní?
Je to pro mě forma, jak se vyjádřit a cítit se svobodně.

Jak vypadá váš běžný den?
Každý den se snažím rozdělovat energii do různých kategorií. Moje ráno vypadá tak, že vyrazím s nejméně dvěma taškami na ramenou, v nichž mám od skicáku, vzorníků, nabíječek až po kartičky na výuku čínštiny téměř všechno. Pracuji hlavně na počítači, kde si dělám rešerši pro nastávající projekty, jsou to hodiny příprav a sběr materiálů. Je podstatné část dne strávit i rukodělnou prací. Pro zpracovávání děl, která vytvářím, je lidský dotek zcela zásadní.

Čím se inspirujete?
Inspirují mě zahraniční cesty a setkávání se s lidmi, příběhy a prožitky. Jednotlivá atmosféra míst se liší. Miluju Asii, kam jsem odjela poprvé na školu do Soulu, dostanu se tam opravdu k sobě i díky tomu, že jsem sama v prostředí lidí, kteří vypadají a chovají se odlišně. Fascinuje mě zkoumat jejich znaky a kulturu do detailu. Ten zážitek, kdy jste někde poprvé, je v dnešní době drahocenný. Loni jsem měla naprostou euforii z pobytu v New Yorku, z lidí, nálady, vůní... To jsou věci, které se neopakují.

Bez čeho se neobejdete?
Bez svých rituálů, sednout si v klidu s kávou nebo čajem k čistému stolu a začít ho zaplňovat materiály a barvami. Tak to tedy je v ideálním případě, realita ale vypadá tak, že neustále nosím všechny možné látky a nástroje s sebou z místa na místo a jsem ráda, když mám možnost si jednou za 14 dnů udělat takovouhle selekci.

Vás oblíbený tuzemský a světový umělec?
Václav Cígler, Karolína Juříková & Jakub Jansa, Klára Hochsnedlová, Rebecca Horn, Vivien Westwood, Junya Watanabe, Monica Bonvicini, Nathalie Du Pasquier, Ettore Sottsass, Martin Margiela, Mariko Mori... Ten seznam je dlouhý.

Co pro vás znamená umění a jaký má smysl?
Je to způsob žití. Nedokážu si představit, že bych to měla jinak. Je to vztah na celý život, který mi dává energii, přináší úspěchy i pády. Smysl umění je pro každého individuální, je to dost intimní věc. Ať jako umělec nebo účetní v bance, všichni řešíme své vnitřní démony, hysterie, ale i radosti a oslavu života. Každý máme jiný způsob, jak se vyjadřovat, a umění má v tomto ohledu jedinečnou funkci lidi spojovat.

Kdy a kde se vám nejlépe tvoří?
Když nejsem v napětí a nechám to v sobě volně plynout. Dělá mi dobře postupná koncentrace a pak jsem schopná vytvořit dílo během chvíle. S blížícím se deadlinem mi vyhovuje adrenalin a těšení se na realizaci výstavy. Nechávám se vést intuicí. Nemá smysl sledovat, kolik a kdo všechno zaplňuje Instagram stejně vypadajícími výstavami. Je to dobré na to mít přehled, ale v tvoření musím být sama. Jinak to není autentické, ale o to to bolí mnohem víc. Nemám vyloženě místo, kde by se mi pracovalo lépe či hůře. Mám ráda práci po kavárnách a v hezké architektuře, protože jste anonymní, ale zároveň máte kolem sebe lidi a jejich každodennost. Myslím, že je to pro mě typické – být a nebýt přítomná a v tom najít vlastní prostor. Dá se říct, že jsem neustále v procesu a na to je potřeba disciplína. Inspirace nechodí na zavolání.

Popište nám váš ateliér.
Před dvěma měsíci jsem si našla prostor na Žižkově, ve vnitrobloku nedaleko galerie Hunt Kastner. Je příjemné být v společnosti dalších umělců, kteří mají ateliéry ve stejné budově. Je to menší prostor, ale jsem moc ráda, že mám práci oddělenou od svého bytu. Mám zde šicí stroje, sklad látek, a jednu stěnu vyhrazenou pro malování, a spousty materiálů.

Váš dosavadní největší úspěch?
Možnost odjet na rezidence (Jižní Korea, New York, Belgie) díky výběru mých prací. Nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého (2017), sólo výstava v Centru současného umění Futura, spolupráce se Zingmagazine v New Yorku a zakoupení mého díla do sbírky Devon Dikeou. A každá úspěšná spolupráce, co mám za sebou.

Co pro vás znamenají peníze?
Vstupenku k závislé nezávislosti.

Komu byste chtěla prodat některé ze svých děl a ještě se tak nestalo?
Léa Seydoux, Joaquin Phoenix, Cate Blanchett, David Lynch. Každému, kdo vidí pod povrch věcí.

Existuje nějaký projekt, objekt, který byste si přála namalovat a ještě se tak nestalo?
Designování výloh, ráda bych v tomto směru našla spolupráci se značkami, které si uvědomují důležitost prezentace a smysluplnost směrem k veřejnosti.

Moderní malba, nebo staří mistři?
Oboje, pro mě se navzájem doplňují.

Konkrétno, nebo abstrakce?
Abstrakce.