Ve víru milionů. Jiří Müller hrával i s Rosickým, teď elitní hráče zastupuje jako agent

Byl krásný den. Slunce svítilo, obloha zářila modří a ve vzduchu vládl letní optimismus. V hlavě Jiřího Müllera bylo ovšem všechno jinak. Ta rutina už ho ubíjela. Měl zrovna letní přípravu s fotbalisty Čelákovic a zjistil, že už v sobě nemá elán dřít a trénovat, aby mohl hrát v nižší české soutěži. "Hrál jsem za 20 tisíc měsíčně a najednou ve 22 letech jsem zjistil, že moje chuť je nulová, ohlíží se. A tak šel za trenérem a oznámil mu, že končí. "Zbláznil ses?" reagoval kouč Milouš Beznoska. Müller, věrný své charakteristické upřímnosti, mu odvětil: "Při vší úctě k místnímu fotbalu, nechci dopadnout jako vy a v padesáti trénovat Čelákovice." Ambice měl jinde, věřil, že dokáže vybudovat vlastní projekt.

Zase tak hladce to ale nešlo. Müller doufal, že po ukončení fotbalové kariéry půjde pracovat do jedné ze dvou rodinných restaurací, kde si vydělá něco do začátku. Ovšem když svůj plán oznámil svému otci, čekala ho překvapivá reakce. "Táta byl z mého rozhodnutí ukončit kariéru hodně špatný. Řekl mi: Ty hospody jsou moje, ne tvoje. Musíš si zařídit sám, co budeš dělat," vzpomíná.

Müllerovi nezbylo než se odrazit ode dna. Mladík, který měl namířeno do fotbalové reprezentace, najednou musel vzít zavděk prací uklízeče v barrandovských ateliérech. Dodnes vzpomíná, jak jednou nalil do kýble příliš mnoho mycího prostředku. Kýbl začal pěnit a vytékat všude okolo. "Ty blbče, můžeš si za to sám," pomyslel si tehdy Müller. Ale odmítl brát svoji situaci jako porážku. Přišel čas zabojovat.

Dlouho se přitom zdálo, že Jiřímu Müllerovi půjde vše podle těch nejoptimističtějších plánů. Začínal v Libuši, odkud už ve dvanácti přestoupil do Sparty. V každé své věkové kategorii dělal kapitána, prošel mládežnickými reprezentacemi. Najednou mu bylo sedmnáct a vedle něj v šatně seděla jména jako Horst Siegl, Jiří Novotný nebo Tomáš Rosický, pozdější klubové legendy. Postupně si musel připustit, že v tak nabité konkurenci místo nemá, a tak přestoupil do Příbrami. "Ale pak zjistíte, že i tam jsou výborní hráči. Nejdřív si myslíte, že mezi nimi nemáte co dělat, ale pak vás najednou pošlou na hostování do Milína," ohlíží se. "No jenže i tam narazíte na hráče, kteří Milínu patří a dostávají přednost. A chuť se začne pomalu vytrácet." Odešel do tehdy druholigové Plzně, vystřídal pár dalších klubů, ovšem nikdy už se nedokázal smířit se situací, že je jen jedním z mnoha a že všude musí bojovat o místo. "Vnitřně jsem to vzdal," říká.

Přesto na konec kariéry nevzpomíná jen s hořkostí. Jistě, bylo mu líto, když si definitivně připustil, že už nikdy nevyběhne na zaplněný velký stadion. Mrzelo ho, když viděl svoje kamarády a vrstevníky, jak nastupují v reprezentačním dresu − a on mezi nimi chybí. Jenže si dobře uvědomoval, jak velký stres se s kariérou fotbalisty pojí. Pod jakým tlakem odmalička vyrůstal. Jak mu scházel pocit svobody, kterou profesionální hráči nemají. "Vrcholovým sportovcům neustále někdo říká, co mají dělat. Sport se tak zprofesionalizoval, že už ani děti nemají žádnou volnost. Od osmi let jim pomalu říkají, kdy mají jít na záchod," popisuje Müller s nadsázkou. "Na sociálních sítích každý vidí, jak se sportovci mohou mít dobře, takže je na všechny tlak, trénuje se strašně moc. Přitom ze stovky dětí může být opravdu dobrý jeden."

A to Müller nebyl, takže si musel hledat jinou práci. Fotbalu se však úplně vzdát nechtěl, a tak nabídl svému bývalému manažerovi Zdeňku Nehodovi, že by pro něj mohl ve volných chvílích dělat zadarmo skauta, tedy vytipovávat zajímavé hráče. Nehoda souhlasil, takže Müller obcházel fotbalové zápasy a snažil se objevit nové talenty.

Drsná škola na place

Jeho situace se začala obracet k lepšímu. Otec ho vzal na milost a nechal ho nakonec pracovat v jedné ze svých restaurací. Byť i to byla drsná škola. "Zavřeli jsme třeba v jednu ráno, všechno jsme spočítali a už v šest jsem se měl hlásit zase na místě. Dorazil jsem v 6:01 a táta mi volal, kde sakra jsem," vzpomíná. Jeho osobní život trpěl, byl v restauraci od rána do večera, ale na druhou stranu si vydělal tolik, že mohl u fotbalu na neplacené pozici zůstat.

Postupně mohl i svoji práci agenta zprofesionalizovat. Místo mu nabídl David Nehoda, syn manažera Zdeňka, a Müller začal pracovat v jeho agentuře. Získával další zkušenosti, ale v roce 2009 zatoužil se osamostatnit. "Přestal jsem rozumět stylu jeho práce, nesouhlasil jsem s ním. Vyprchalo to, jako se to někdy stává v manželství," líčí. Udělal riskantní krok do neznáma a založil si vlastní agenturu.

Tehdy mu poprvé výrazně pomohl jeden jeho známý, italský agent Mino Raiola, který se stará o elitní fotbalisty včetně Zlatana Ibrahimoviče nebo Paula Pogby. "Hodně mě podpořil finančně i psychicky. Skoro celý první rok to financoval a ty peníze dodnes nechtěl nazpátek. Nikdy mu to nezapomenu," říká skoro dojatě. Vedle něj ho podpořil i bývalý reprezentant Zdeněk Grygera a rodiče. Díky nim zvládl kritické první dva roky, kdy si budoval jméno.

Rozjet hráčskou agenturu totiž není jen tak, utratíte spoustu peněz jen za cestování. Müller navštívil hráče, s nimiž dříve spolupracoval, a oznámil jim, že se osamostatnil. Řada z nich se rozhodla do jeho novému projektu přejít, včetně Tomáše Necida, Tomáše Sivoka nebo již zmiňovaného Grygery. Zdálo by se, že s takovou podporou bude mít budoucnost zajištěnou, jenže slavná jména sama o sobě nestačí. "Mohou sice přilákat další hráče, ale zrovna tito fotbalisté nepotřebovali nikam přestupovat, byli spokojení," vysvětluje Müller. A právě přestupy či podpisy nových smluv přitom agenty živí především.

Svůj první transfer, který domluvil, si dobře pamatuje. Bylo to v roce 2010 a tehdejší slávistický obránce Pavel Čmovš odešel do nizozemského Nijmegenu. "Kvůli přestupu jsem tam byl asi desetkrát. Ale vydělalo nám to deset tisíc eur," vzpomíná Müller. Ještě předtím se chystal dotáhnout transfer jiného beka, Ondřeje Švejdíka, který si ale těsně před vypršením smlouvy zpřetrhal křížové vazy v koleni. Dohodl mu operaci přímo v Nizozemsku, díky Raiolovi a jeho vlivu, a byl to právě on, kdo mu tehdy udělil další důležitou lekci: "V takovou chvíli tě hráč potřebuje vidět. Musíš tam letět." A tak Müller vyrazil.

Staráme se o 65 hráčů

Nastartovat vlastní agenturu ESAM (Europa Sport Agency Muller) se mu povedlo a postupně začal lákat další hráče. Na spolupráci mu kývli třeba tehdejší reprezentanti Marcel Gecov nebo Lukáš Vácha. A jedno věhlasné jméno mělo brzy přijít. Opět v tom sehrál roli Müllerův "fotbalový táta" Mino Raiola, který v té době zastupoval Pavla Nedvěda. "Měl jet na dovolenou i s Pavlem a jeho rodinou. A přál si, abych tam jel s nimi. Nebylo mi to úplně příjemné, navíc cesta byla finančně náročná. Ale Mino mi pomohl. Říkal, že mě tam Pavel chce a že mi to zaplatí. Přesvědčoval mě, že je to pro mě velká šance," vykládá. Tehdy se vztah mezi ním a držitelem Zlatého míče z roku 2003 začal prohlubovat, dnes jsou dobří přátelé a Müller současného viceprezidenta Juventusu jako agent marketingově zastupuje. "Kdyby mi to někdo řekl před šesti sedmi lety, tak bych myslel, že to je sen," říká.

Celkově se jeho agentura stará zhruba o 65 hráčů. Největší hvězdy mezi nimi nyní nenajdete, několik mládežnických reprezentantů však ano. Müllerovým přáním do budoucna je mít ve "stáji" deset nejlepších českých hráčů a tři nejlepší trenéry. I když jeho agentura není v Česku největší, drží se na špičce a její šéf věří, že se pracovitostí dostanou ještě výše. "Konkurenti jsou tady déle a mají náskok, což jsou věci, které nenatrénujete," krčí rameny. O to více si hýčká spolupráci s Nedvědem i Jindřichem Trpišovským, trenérem rozjeté Slavie.

Přechod do role agenta si pochvaluje. "Naplňuje mě to víc. Jsem svým pánem, můžu si to dělat po svém," popisuje. Müllerova dlouholetá přítelkyně říká o jeho práci, že je to "chození na kafíčka", což sice zní idylicky, ovšem největším zádrhelem na zaměstnání agenta je nevyzpytatelnost pracovní doby. "Řešíte 65 lidských životů. Sejde se týden, kdy se neděje nic, ale pak zavolá deset hráčů najednou a mají nějaký problém," vysvětluje Müller. A nejde jen o pracovní záležitosti: agent leckdy řeší i osobní život a musí být zároveň dobrým psychologem.

Při komunikaci přitom spoléhá na vlastnosti, které ho naučili jeho rádcové, otec a agent Raiola: ráznost, férovost a upřímnost. A to i za cenu, že zazní drsné věci. Když za ním přijde hráč a stěžuje si, že ho trenér nestaví, nemůže od něj automaticky čekat chlácholivé konejšení a útěchu, že kouč neví, co dělá. "Vyrůstá generace dětí, které to mají jednodušší. A to není dobře. Když přijde první překážka, mají problém. Ale my se jim snažíme vysvětlit, že trenér rozhoduje podle toho, co se děje na hřišti. Když útočník nedává góly, tak se nemůže divit, že nehraje," popisuje agent. "Někdy se to blbě poslouchá. Ale buď to pochopí, nebo odejdou." Jednoho hráče dokonce Müller vyhodil sám. "Už jsem na to neměl nervy. Zkoušel jsem to s ním po dobrém, po zlém, ale na všechno měl odpověď, až byl nepříjemný," vzpomíná. Za tři měsíce se ten hráč vrátil s omluvou.

Müller nezastírá, že si konfrontace užívá, ba je dokonce vyhledává. Ne že by si nějak zvlášť liboval v dohadování se s ostatními, ale zastává názor, že to je nejrychlejší způsob řešení situace. Když se hráč diví, že o něj nemá zájem nějaký klub, zavolá si s manažerem týmu a dá telefon na hlasitý odposlech, aby fotbalista slyšel realitu napřímo. Práce je příliš mnoho na to, aby ztrácel čas zbytečným vysvětlováním či přesvědčováním.

Tím spíš, že má nyní Müller malého syna a uvědomuje si, jak ho pracovní vytížení okrádá o čas s dítětem. "Rozhodl jsem se, že chci být v práci nejlepší. Přítelkyně to naštěstí nějak toleruje. Nejde být nejlepší táta, milenec a agent, to platí koneckonců i u jiných profesí," líčí.

Ta jeho mu však kromě pracovní satisfakce přináší i nevšední zážitky a setkání. Právě jejím prostřednictvím se seznámil také s Leošem Marešem, to když spolu s dalším kamarádem Janem Kmochem vyrazili za trenérem Ivanem Haškem do Dubaje. Od té doby se čtveřice pravidelně schází na večeřích. "Poprvé si Leoše pamatuju z mistrovství světa v roce 2006. Přijel tam tehdy svým ferrari a všichni ho obsypali," vybavuje si Müller. "Při cestě do Dubaje jsme se poznali blíž. On miluje fotbal, létá na zápasy všude možně po světě."

Kam se však hrabe na Müllera, který kvůli své profesi uskuteční až 200 letů za rok. Ovšem když chcete být nejlepší, musíte se snažit.