Zázrak na vodě. Jak se Češi stali mistry ve vodním lyžování

Ten srpnový den před deseti lety byl pohádkou nejen pro Adama Sedlmajera. Tehdy se dvaadvacetiletému sportovci podařilo v kanadském Calgary získat stříbrnou medaili na mistrovství světa. Ve sportu, ve kterém Česko k překvapení všech zazářilo už jednou − před více než třemi dekádami. Ve sportu, díky kterému mohl český sochař jako jediný na světě portrétovat slavného umělce Salvadora Dalího. A také ve sportu, o jehož českých úspěších a zlatých, stříbrných i bronzových světových medailích mnoho našinců ani neví. Tím sportem je vodní lyžování a jeho příběh se v srdci Evropy začal psát v uvolněných šedesátkách.

Chodit po vodě

Vodní lyžování pochází ze Spojených států a původně je nejspíše křížencem surfingu a klasického lyžování. Logicky se vyvinulo teprve s příchodem rychlých motorových člunů ve dvacátých letech minulého století. Předchůdcem vodních lyží byl takzvaný akvaplán, což bylo široké, na špičce ohnuté prkno nejvíce připomínající dveře, na kterém se odvážlivci mohli nechat na opratích táhnout za člunem. O konstrukci a patentování opravdových vodních lyží se ale zasloužil až Fred Waller v roce 1925 a postupně vznikly čtyři závodní disciplíny: slalom, figurální jízda a skoky a jejich kombinace.

První pokusy o vodní lyžování v Československu jsou zaznamenány už v roce 1955 na Vranovské přehradě. Místní učitel tam prý jezdil s žáky sportovního kroužku na dlouhých lyžích za malým parníkem. Křivka popularity tohoto fascinujícího sportu však u nás začala stoupat až poté, co na začátku šedesátých let dovezl pracovník Pragoexportu Jaroslav Malík ze služební cesty z Austrálie první vzorky vodních lyží. Společně s dalšími nadšenci začali ve Vraném nad Vltavou vodolyžovat a v roce 1963 vznikla při Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy sportovní komise vodního motorismu. Do čtyř let bylo zaregistrováno 42 oddílů s 1840 členy a o další dva roky později dokonce členská základna vodních lyžařů převýšila počet vodních motoristů. A tak se vodní lyžování zasloužilo o vlastní svaz.

Na šňůře na prádlo

V Praze je šest stupňů, studený konec listopadu. "Trénovali jsme za každého počasí, ještě dnes bych byl stoprocentně na vodě," vypráví František Stehno. Pilným a talentovaným sportovcem byl už od dětství. Věnoval se hokeji a zimnímu lyžování a díky otci se úplnou náhodou dostal k tomu vodnímu. "Otec byl zaměstnancem Plynostavu Pardubice, který měl na sečské přehradě rekreační podnik s malinkými jachtami. K nim si pořídili motorový člun, aby mohli popojíždět. Někdo tam náhodou přivezl vodní lyže, tak jsme to zkusili. A zalíbilo se nám to natolik, že jsme si sehnali starý člun, zrekonstruovali ho a založili oddíl."

Výbavu sice neměli téměř žádnou, kutilství v sobě však náš národ nezapře. Mladíci si brzo vyrobili místo neoprenu pogumované obleky, jako tažné lano zkoušeli vše od prádelní šňůry po ocelová lanka. Trénovali se navzájem, nikdo pořádně nevěděl, jak je to správně. Úplně poprvé jeli na závody za hranice v roce 1967 do Rakouska a střet s profesionálními lyžaři byl drsný. "Byli jsme strašně vykulení, byla tam špičková technika, jiná síla člunu, jiná vlna, úplně jsme pohořeli. Ale bylo to krásné, měli jsme motivaci na sobě makat," vypráví. Na závodech mohli okoukat, jak ostatní jezdí, a něco se také přiučit od zahraničních trenérů.

Stehno šel díky tvrdohlavosti i podpoře ze strany otce rychle nahoru a za pět let už dosáhl mezinárodních úspěchů. Vyhrál první titul mistra Evropy, pak druhý a stal se důkazem, že i s handicapem v podobě klimatu se dokáže český závodník popasovat. Na rozdíl od zemí blíž k rovníku, kde mohou vodolyžaři trénovat celoročně, u nás sezona trvá jen od dubna do října.

Na závodech v Itálii pak došlo k dalšímu osudovému střetnutí. Zaujal majitele londýnského klubu a ten ho pozval na šestitýdenní soustředění. "Byl to nadšenec a zval si ty nejlepší závodníky. Pro něj to byla prestiž. Já jsem se naučil anglicky a pak už jsem jezdil po závodech i sám. Režim tehdy úspěšné sportovce podporoval." Trénink v Anglii mu kromě cizího jazyka přinesl také titul vůbec prvního českého vicemistra světa v roce 1972 a ve vodním lyžování se postupně stal českou legendou. Je také čtyřnásobným mistrem Evropy a vítězem evropské série Grand Prix. Poslední mistrovství jel těsně před třicítkou v roce 1979 a tím na nějakou dobu česká stopa na bednách mizí.

Se sluncem v zádech

V Mekce vodního lyžování, americkém Orlandu, je devatenáct stupňů, na místní poměry docela chladno. Adam Sedlmajer sedí doma v kuchyni a za okny se leskne vodní hladina. Venku fouká, a tak neví, jestli dnes vyrazí trénovat. Na Floridě, kde slunce svítí téměř každý den, neměl nikdy, na rozdíl od Stehna, o tréninkové dny nouzi. "Budeme si tykat? Já už jsem úplně odvykl českému vykání, promiň."

"Bydlím na jezeře a v okruhu deseti minut mám různé kamarády, se kterými můžu každý den trénovat. Někteří mají své dráhy a můstky, prostě všechno, co potřebujeme," říká Sedlmajer. Další sezona začíná až v březnu, první závody v Austrálii ale sportovec nestihne, ve stejné době se mu totiž narodí druhé dítě, syn.

Několikanásobný mistr Evropy, dvojnásobný mistr světa v kombinaci a taktéž dvojnásobný světový rekordman si vodní lyžování vyzkoušel poprvé v osmi letech na dovolené v Chorvatsku. Stejně jako u Stehna následovalo rychlé okouzlení, zápis do klubu v Neratovicích, každodenní trénink a léta strávená s kamarády u vody. Porevoluční generace však dostala do vínku i nové možnosti − psal se rok 2006 a díky vodnímu lyžování dostal Sedlmajer stipendium na univerzitu v Louisianě. "Po pár letech jsem se začal kvalifikovat na mistrovství a brzo jsem zjistil, že jsem schopný jezdit na vyšší úrovni. Došlo mi, že jediná možnost, jak se posunout a dělat to profesionálně, je odcestovat do USA. Díky plnému stipendiu jsem měl možnost studovat, lyžovat a bydlet na škole zadarmo."

Velkou výhodu skýtala i parta spolužáků z univerzitního týmu, kteří brali lyžování velmi profesionálně a Sedlmajer se měl od koho učit. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Za tři roky přišlo šťastné Calgary, další roky se leskly medailemi z mistrovství světa i Evropy. "Na Calgary jsem opravdu hrdý. Byl to pro mě jeden z podnětů, že opravdu mám na to, konkurovat světové špičce."

V osobním životě se Sedlmajerovi také dařilo. Přestěhoval se do domu na jezeře a oženil se s dlouholetou partnerkou a taktéž úspěšnou závodnicí Alex Lauretanovou. V roce 2017 vybojoval Sedlmajer zlatou medaili ve slalomu na Světových hrách ve Wroclawi, což byla první zlatá medaile, kterou na Světových hrách získal český sportovec po dlouhých dvanácti letech. Světový rekord zajel ještě jednou, rok poté.

Letos v září Sedlmajera na mistrovství světa v Malajsii o první místo připravil krajan Martin Kolman, Sedlmajer skončil druhý. "Chtěl jsem vyhrát a mám v plánu to ještě jednou nebo dvakrát zvládnout. Na druhou stranu jsem už spíš sportovec na konci kariéry," říká Sedlmajer. "Lyžovat budu pořád, vždyť i proto jsem se na Floridu přestěhoval. Ale profesionálně je mým dlouhodobým plánem začít se spíš postupně soustřeďovat jen na jednu disciplínu. Kombinace je hodně náročná, časově, fyzicky i finančně, a vodní lyžování není golf nebo tenis. Tam když to děláš na takové úrovni, na které já jsem ve vodním lyžování, tak můžeš v pětatřiceti skončit a zabezpečit svoji rodinu. V mém sportu je to extrémně těžké a já budu mít už dvě děti," připouští s tím, že poslední dva roky začal částečně pracovat v rodinné firmě své ženy. Profesionálním vodním lyžařům pokrývají šedesát až sedmdesát procent výdělku peněžní výhry na závodech, zbytek většinou pochází od sponzorů. "Záleží také, z jaké země pocházíš. Třeba v Jižní Americe jsou vodní lyže považovány za elitní sport, takže mají i finanční státní podporu, zázemí, platy. To u nás nefunguje, člověk si to všechno musí zařídit sám."

I tělo je logicky unavenější. Vodní lyžování patří k extrémním sportům a pády nejsou výjimkou. "U skoků jsou pády nejděsivější a hodně to bolí. Měl jsem v životě asi tři takové pády, ale paradoxně má dvě nejvážnější zranění, kdy jsem musel podstoupit operaci kotníku a kolene, se mi zrovna stala na slalomu a při tricích. Reálně se tedy spíš zraníš u něčeho jiného." Dlouhodobě se však nejvíce vyplatí věnovat slalomu, koná se v něm nejvíce profesionálních závodů. U něj je zajímavé, že je daná rychlost tažného člunu, řídí ho GPS a postupně se zkracuje tažné lano. "Jezdíš kolem bójek, tři napravo a tři nalevo. Když je objedeš, máš první úspěšný průjezd. Ten další je těžší tím, že se ti zkrátí lano a zkracuje se až do té doby, než nedosáhne na délku objetí bójky. Musíš pak použít délku vlastního těla, aby ses natáhl kolem bójky," vysvětluje.

Na každou disciplínu je navíc jiné vybavení. Na figury je jedna lyže podobná wakeboardu, na skoky lyže dvě a na slalom opět jenom jedna. "Jediné, co na mě zůstane stejné, jsou šortky," směje se Sedlmajer.

Levná záležitost vodní lyžování rozhodně není. Začátečnické lyže a vázání se sice dají koupit za pár tisíc, jakmile se sportu však chcete věnovat profesionálně, připravte si plnou peněženku. "Jedna slalomová lyže na opravdu pořádný slalom stojí klidně dva a půl tisíce dolarů. No a pak je tu samozřejmě člun, to je úplný nesmysl," přiznává.

Sportovní otloukánek

Do Čech už se Sedlmajer kvůli nabitému kalendáři a hlavně rozrůstající se rodině dostane jen občas. Za dvouletou vnučkou Mischou teď naopak létají hlavně prarodiče. S manželkou Alex se potkal na závodech. "Lyžováním trávím devadesát procent svého dne, tím spíš v létě, takže si ani nedokážu představit, že bych byl ve vztahu s někým, kdo by k tomu sportu neměl vztah. Jsme taková jedna tréninková jednotka. Taháme se navzájem, trénujeme se. Byť je vodní lyžování individuální sport, vždy potřebuješ mít řidiče člunu, kamarády, rodinu nebo manželku."

Čechů, kterým se na mezinárodním poli momentálně daří, je poskrovnu. S Martinem Kolmanem a Danielem Ovárkem jsou doslova tři. I František Stehno potvrzuje, že zájem o sport je malý. "Adam s Martinem jsou borci, ti dosáhli toho nejvyššího. Je to malý zázrak. Dnes jsou ale moderní jiné sporty. Když děláme nábory dětí, tak se pak neudrží skoro nikdo. Je to strašná dřina, navíc na náš sport jde minimum peněz, takže to táhnou rodiče," vysvětluje.

Sport, ve kterém Češi sbírají světové úspěchy, tedy momentálně stojí hlavně na srdcařích. Jedním z mladých závodníků je i syn Leoše Mareše Jakub, tomu letos rodiče s pomocí Adama Sedlmajera nadělili k narozeninám špičkovou profesionální výbavu, kterou si přivezli přímo ze Spojených států. K vodnímu lyžování Jakuba přivedla maminka Monika.

Před pěti lety se František Stehno s dalšími nadšenci rozhodl, že pro vodní lyžaře a pro sebe udělají něco speciálního. "Na pískovně Mělice u Přelouče, kde máme základnu, jsme zorganizovali poprvé v historii Československa mistrovství Evropy dospělých. Adam i Martin si tam vybojovali medaile," popisuje Stehno. "Světové mistrovství ale asi jen tak dělat nebudeme. Je to nesmírně finančně náročné."

Nakonec se však lišácky usměje, za skepsí přece jen pořád doutná obrovská vášeň pro opomíjený sport: "Přijeďte to k nám zkusit. Není nic krásnějšího než stát na vodě!"