Nejprve točil skateboardová videa, k fotografii Nikolase Tušla nasměroval i Marek Najbrt

Nikolas Tušl, odchovaný ve skateboardingové kolébce, je jedním z nejvýraznějších českých fotografů. Nemalé zkušenosti má i za kamerou, kde jeho kariéra před lety odstartovala. Tušlovy fotografie jsou nabité atmosférou a čiší z nich technická preciznost. Charismatický fotograf vyniká v portrétní a komerční fotografii, podílel se na mnoha filmových snímcích jako třeba Chata na prodej, Mars, Polskifilm a na seriálu Pustina. 

Prodejte se ve dvou větách, Nikolasi!
Rád pracuji v kolektivu, nejsem fotograf samotář. Moje fotografie k vám promlouvají.

Proč jste se stal fotografem?
Řekl bych, že díky skateboardingu, tátovi a Marku Najbrtovi. Paradoxně jsem původně chtěl být kameraman a někdy v deváté třídě jsem své mamince zabavil malou tříčipovou kameru a začal natáčet skateboardová videa. Můj táta po určité době usoudil, že pro to mám jistý cit a seznámil mě s Markem Najbrtem, ke kterému jsem chodil "konzultovat" svoje výtvory. Z toho časem vyplynula i moje první opravdová práce - byl jsem třetí kameraman na jeho filmu "Polski film". Tam jsem poprvé začal fotit scény a portréty herců, protože jsem na to měl čas a používal jsem stejnou kameru jako na natáčení. Od té doby mi bylo jasné, jakým směrem se ubírat a co bych rád v životě dělal. Bylo mi jedno, jestli zachytím moment a nebo pohyb, přišlo mi to stejné. Vlastně pořád rád natáčím, ale v současnosti mě živí převážně fotografie. Zároveň jsem určitě něco podědil po svém dědovi, který byl výborný fotograf a chemik a všechny moje první analogové fotoaparáty jsem zdědil po něm.

Jak vypadá váš běžný den?
Vstávám kolem sedmé, osmé ráno s dcerkou Martou, snídáme, hrajeme si. Dopoledne trávím ve svém malém mnichovském kanclíku a nebo s Martou na kole. Následuje oběd v rodinné italské restauraci Der Sizilianer a opět čas na Martu. Pak se vracím do kanclu upravovat fotografie nebo jdu s kamarády skejtovat. Večeře, čas na mou dívku, pivo na balkoně a gute nacht. Od té doby, co mám dceru, se můj běžný den točí hlavně kolem ní. Což se brzy změní, protože půjde do školky, ale v tuhle chvíli je můj běžný den hlavně o Martě.

Čím se inspirujete?
Nejvíc mě inspiruje prostředí, ve kterém se pohybuji. Mám rád scény, které vyvolávají pocit, atmosféru a to člověk nejvíc nasaje v běžném životě.

Bez čeho se neobejdete?
Rodina, Přátelé, skateboarding, můj foťák a pivo.

Vás oblíbený tuzemský a světový umělec?
Josef Sudek, Josef Koudelka a Elliott Erwitt.

Co pro vás znamená umění a jaký má smysl?
Svobodu. Ta tvořivost je na tom skvělá, to dělá člověka šťastným.

Kdy a kde se vám nejlépe tvoří?
Vždy záleží na prostředí a na lidech, se kterými pracuji. Těžko odpovědět konkrétněji. Klíčové je propojení mezi mnou a tím, koho fotografuji. Mám hrozně rád filmové placy, když je dobrý štáb, herci a scénář, tak jsem jak doma.

Popište nám své pracovní prostředí.
V Praze mám malý ateliér na Vinohradech a v Mnichově malou kancelář v Haidhausenu. Zbytek se odehrává všude možně, převážně v exteriérech.

Váš dosavadní největší úspěch?
Mám krásnou rodinu.

Co pro vás znamenají peníze?
Volnost, ale zároveň zodpovědnost a možnost darovat.

Existuje někdo, koho toužíte nafotit a ještě se tak nestalo?
Rád bych strávil pár dní s Václavem Havlem na Hrádečku nebo na jeho cestách v devadesátkách, když byl čerstvým a voňavým prezidentem. Mám moc rád fotografie Tomkiho Němce a Bohdana Holomíčka a trochu jim závidím, že tohle zažili a zdokumentovali. Narodil jsem se do jiné doby, kdy je těžké, ne-li nemožné vzhlížet k politikům a třeba je i chtít fotografovat. Chybí tu osobnost, která by měla charakter a styl jako měl Havel. Ale když bych měl napsat jednoho člověka, tak Nick Cave.

Analog, nebo digitál?
Upřímně je mi to jedno. Mám rád analog i digitál. Záleží, co fotím, ale ve zkratce analog je převážně moje osobní tvorba a digitál práce. I když už to taky není úplně pravda. V digitální fotografii je strašně důležitá postprodukce. Ne kvůli tomu vytvářet něco dokonale digitálního, ale naopak analogového. Digitál sám o sobě vypádá blbě, protože je moc digitální. Je to stejné jak nové auto a staré auto. Nemá to ducha. Toho ducha mu musíte dotvořit. U auta máte smůlu, u fotky nebo filmu to díky bohu jde.

Černobílá, nebo barevná fotka?
Záleží, jestli založíte Ilford, nebo Kodak...