Magdaléna Ševčík za svitu slunce zběsile míchá barvy, natahuje plátna a poslouchá house

Mladá malířka Magdalena Ševčík žije a tvoří v Brně. Její malby jsou charakteristické sytými pastelovými barvami, které doprovází geometrické abstrakce. Umělkyně má za sebou kromě managementu také uměnovědná a genderová studia na Masarykově univerzitě a roční studijní pobyt ve Finsku, konkrétně na fakultě umění na Laplandské univerzitě. 

Prodejte se ve dvou větách!
Kdesi jsem slyšela, že umění je láskou, která se stává veřejnou. Moje malby jsou láskou.
 
Proč jste se stala malířkou?
Myslím, že jsem nikdy neměla na vybranou. V hlavě mám totiž odjakživa přetlak nejrůznějších nápadů a barevných představ, které se z ní derou ven. Nesmírně mě baví, když se na plátnech moje myšlenky zhmotňují. Ten moment, kdy se z něčeho nenahmatatelného stane „něco“. 

Jak vypadá váš běžný den?
Musím říct, že mé dny se ve většině různí a žádný není vyloženě běžným. Někdy je pro mě normální vstávat brzy a do večera bez přestání tvořit. Jindy se líně převaluji v ateliéru a přemýšlím nad malbami, které mám právě rozpracované, jak je vizuálně posunout dál. Záleží na ročním období a duševním rozpoložení. Tvorba je pro mě na prvním místě a běžně maluji denně. 

Čím se inspirujete?
Změnou v různých podobách a kontextech. Například v dřívějších sériích jsem se často obracela "dovnitř". Nahlížela jsem do vlastního nitra a zabývala se lidskými emocemi a jejich (ne)stálostí. Později mě zajímal například náhlý rozklad a nedokonalosti mysli, odrážející se ve fyziologických projevech. Tyto věci jsem ztvárňovala pomocí fluidních tvarů, čistých geometrických linií a konkrétních barev. V současnosti mě pak nejvíce inspiruje různost pojetí času. Fascinuje mě jeho možná nelinearita – myšlenka toho, že jsme lapeni v cyklu změn plynoucích neustále dokola.   

Bez čeho se neobejdete?
Bez ticha v ateliéru, kde si třídím myšlenky. 

Vás oblíbený tuzemský a světový umělec?
Aktuálně mě dost baví malby Vojty Kovaříka. Ze zahraničních mě oslovuje Donna Huanca nebo Tom Anholt. Dlouhodobě nejvíc se na mě ale podepsalo trio Frankenthaler-O’ Keeffe-Heilmann. 

Co pro vás znamená umění a jaký má smysl? 
Umění je pro mě jazykem absolutní svobody. Dokáže otevřít mysl novým možnostem vnímání – bez hranic a omezení. 

Kdy a kde se vám nejlépe tvoří? 
U mě ve studiu. Jeho 30 čtverečních metrů je tím, co v životě nutně potřebuji. Mám ráda, když mi do něj svítí slunce a ozáří všechny malby. Potom s radostí natahuji plátna, zběsile míchám barvy a pouštím si house. 
 
Popište nám váš ateliér…
Trochu menší, plný starších i novějších prací, místy nepořádný se skvrnami od barev a menší džunglí pokojové květeny. Je pro mě místem radosti. 

Váš dosavadní největší úspěch?
Na osobní rovině je to fakt, že jsem se vydala svou vlastní (trochu klikatější) uměleckou cestou a tvrdě na sobě a na mé tvorbě bez přestání dřela posledních několik let. Na té kariérní potom mou sólovou výstavu v galerii Indiges, kde jsem výsledky mé tvrdé práce odprezentovala.

Co pro vás znamenají peníze?
Možnosti i překážku.

Existuje nějaký projekt, objekt, který byste si přála namalovat a ještě se tak nestalo?
Ráda bych se pustila do malby ve velkém – na zdech, rozlehlých prostorách. Nejradši bych svým uměním pohltila jeden celý dům. 

Moderní malba, nebo staří mistři? 
Všechno, co vyvolává silné emoce. Fascinuje mě obojí. Mám ráda klid, který sálá z děl vzniklých před staletími, i roztěkanost a rebelii moderních děl. 

Konkrétno, nebo abstrakce?
Sama tvořím abstraktně, protože práce s barvou je pro mě tím nejupřímnějším možným vyjádřením myšlenek. Ale vůči konkrétnu nejsem a ani nechci být vyhraněna. Jsem toho názoru, že jakékoliv umění, které ve mně rezonuje a je ve svém sdělení k divákovi věrné, pokládám za silné.