Sonda do světa vietnamských restaurací. V Česku jsou hitem a nabízejí už i fine dining

Kdo ví, jak by to dnes s vietnamskou kuchyní v Česku vypadalo, kdyby před mnoha lety daleko na severu Vietnamu nejela dívka jménem Lan okolo dílničky mladého Tuana. Ti dva se znali už ze základní školy, ale pak je studium na nějakou dobu rozdělilo. Znovu se potkali o několik let později, když si Tuan v jejich rodném městě Bac Giang nedaleko Hanoje otevřel opravnu kol a motocyklů. Lan jednoho dne jela kolem, nohy měla špinavé od deště a poprosila Tuana, jestli by si je u něj mohla umýt. Tehdy přeskočila jiskra a Tuan se prý do jejích nohou okamžitě zamiloval. Začali spolu chodit, vzali se a přemítali, jak si vydělat na lepší budoucnost. A o mnoho let později, přesně 16. března 2010, si v Praze, ve Slavíkově ulici hned u náměstí Jiřího z Poděbrad, otevřeli bistro Pho Vietnam Tuan & Lan.

Nešlo zdaleka o první český podnik provozovaný Vietnamci, ale jako jediný v centru metropole nabízel kromě čínských či japonských pokrmů i jednu velkou vietnamskou specialitu − polévku pho, kterou si dali i do názvu. A Češi si poctivý silný vývar rychle zamilovali. Ukázalo se, že mají zájem i o další vietnamská jídla, a tak v dalších letech začaly restaurace, které je nabízejí, rychle přibývat.

"Do roku 2010 tato bistra provozovala hlavně generace našich rodičů a stylizovali je jako čínská. Neuměli tolik jazyk, neznali pořádně poptávku a nevěřili, že by Čechům vietnamské jídlo chutnalo," vysvětluje mladá Vietnamka Thuy Duong, jedna z autorek gastroblogu Viet Food Friends. "Ale teď dospívá mladá generace, která se nebojí otevírat nové koncepty a vařit jídla, která nebyla známá. Vyrůstali tady odmalička, umí dobře česky a věří, že to dokážou lidem představit." Vietnamci pochopili, že se svým jídlem mohou uspět i daleko od domova.

Odvážní průkopníci

Vzdálenost v tomto případě nemusí být vůbec rozhodující. Obě země sice dělí více než devět tisíc kilometrů, jenže historie je významně sblížila. Když se Vietnam v 70. letech vzpamatovával z ničivé války, nabídlo mu Československo, jako řada dalších spřízněných komunistických zemí, pomoc. Zhruba čtyři tisíce Vietnamců putovaly do srdce Evropy, další je napodobili v následujících letech. Ti, kdo se vrátili domů, pak vyprávěli o zemi, kde se žije snadněji než ve Vietnamu a dá se tam lépe vydělat.

Takové zvěsti neunikly ani manželům Tuanovi a Lan. V roce 1993 se jim narodil syn Tran a oni pro něj chtěli to nejlepší. V Hanoji si vydělali na cestu do Evropy, kam se nejprve vydal v roce 1998 Tuan, jeho žena za ním přijela zanedlouho. Ovšem začátky byly velmi těžké. Jako jalové se ukázaly sliby krajanů, že si v Česku snadno vydělají minimálně 500 dolarů měsíčně. Ač zkoušeli vzít zavděk jakoukoliv prací, stěží přežívali. Lan každý den plakala steskem po synovi, kterého zanechala doma s tetou.

Vystřídali různá zaměstnání, jen aby vršili nepříjemné zkušenosti: třináctihodinové směny u známého v Chebu, který jim po výpovědi odečetl náklady na ubytování a jídlo za celý rok. Nebo neúspěšný pokus o bistro v Mostě. Pomohl jim až přesun do Prahy, kde vsadili na jistotu. Nejprve si otevřeli na Proseku stánek s rychlým občerstvením, pak prodávali potraviny na náměstí Jiřího z Poděbrad. To už s nimi byl znovu i Tran a také druhý syn Robin, který se narodil v Česku. Rodiče tvrdě pracovali, aby si mohli splnit sen o vlastním vietnamském bistru.