Návrhářskou hvězdu poznáte mezi studenty hned, říká profesorka Wendy Dagworthyová

Sluneční světlo zalilo žlutý salonek Thunovského paláce. Paprsky dopadají na starožitný nábytek v anglickém stylu, růžovým poupatům na čalounění dělají společnost vázy překypující čerstvě řezanými květinami. Je nádherný den a za okny se nabízí úchvatný výhled na celou Prahu. K nápojům se servíruje crème brûlée se sněhovou pusinkou, britská ambasáda má dnes vzácného hosta. Že se blíží, prozrazuje nápadné cinkání − poznávacím znamením paní Wendy Dagworthyové je komínek kruhových stříbrných náramků sahající od zápěstí až téměř k loktu.

"Říká se jim myslím viktoriánské otrocké náramky, jsou z dvacátých let. Můj manžel mi je po různých anticích kupuje už 46 let. Na narozeniny, výročí, k Vánocům… Tyhle jsou stříbrné, ale mám je i ze žlutého a růžového zlata. Dají se ale čím dál hůř sehnat, protože jsou duté a lehce se poškodí," usmívá se žena, která formovala kariéru mnohým velkým jménům současné módní scény.

Přesto, nebo možná právě proto, je na míle daleko od jakékoli okázalosti. Skromný úsměv i vystupování, na sobě má tenisky a jednoduché černé šaty od značky COS. "Většina jejich designérů jsou mí bývalí studenti," vysvětluje. Nadějné talenty vzdělávala čtvrt století, nejprve jako vedoucí bakalářského programu na Central St. Martins College, poté jako vedoucí magisterského na Royal College of Art. Během té doby jí pod rukama prošla třeba právě Karin Gustafssonová, kreativní ředitelka COS, ale také hvězdní Stella McCartney, Alexander McQueen nebo Hussein Chalayan.

Pět let v důchodu jí poskytuje o něco klidnější harmonogram. Kromě cestování a dlouhých snídaní s manželem Dagworthyová stále zasedá v porotách soutěží a konzultuje či přijímá pozvání na různorodé události. Jednou z nich bylo i zahájení výstavy Ziky a Lídy Ascherových v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Designérka totiž během své návrhářské éry v divokých 70. a 80. letech z Ascherových látek šila a několik jeho hedvábných šátků má ještě doma. "Ascher byl ve své době velký hit, protože tvořil úplně jiné látky než všichni ostatní, navíc s velmi moderními a nadčasovými potisky," vypráví.

A přidává ještě jednu zajímavou historku: "Když jsme se na důchod přestěhovali na venkov, v jedné malé vesničce jsem našla obchod, který vlastní práva k designům Cecila Beatona pro Aschera. Tak jsem si jednu látku koupila a nechala si od nich vyčalounit křeslo." Vzory a potisky si zamilovala hned na začátku kariéry, nejvíc ji vždycky bavilo kombinovat ty, které k sobě "nepatřily". Pruhy a květiny, kostky a puntíky, odlišné textury… A za hlavu házela také genderové stereotypy. "Trend bezpohlavního oblékání se dnes zase vrací. Navrhovala jsem dámské i pánské kolekce, všechny ale ze stejného materiálu. Takže třeba pánské kabáty byly z růžového mohéru," popisuje.

Její modely nosil zpěvák Boy George, pro rockera Bryana Ferryho z Roxy Music zase šila pyžamo do nemocnice, když šel na trhání mandlí. Mezi hvězdami londýnské klubové scény byla Wendy Dagworthyová vyhledávanou značkou − než k tomu ale došlo, musela se změnit tvář celé módy.