66 otázek Luďka Staňka: V účesech jsem byl hrozný rebel, říká vzor poctivosti Patrik Eliáš

Patrik Eliáš nikdy nebyl hvězda v pravém slova smyslu, ale zanechal za sebou hvězdnou kariéru. Čtyřikrát byl ve finále Stanley Cupu a dvakrát ho vyhrál, má dva bronzy z mistrovství světa a jeden z olympiády. Znají ho všichni. Když se jdeme fotit na střechu obchodního domu Kotva, prakticky každý se za ním otočí. Patrik Eliáš není hvězda ani teď po konci kariéry hráče a jen krátce poté, co skončil sezonu v roli trenéra hokejové reprezentace do dvaceti let. Chová se normálně, s fotografem Benem Renčem, se kterým jsou dlouho kamarádi, mluví o oblečení a dalších věcech. Normálka. Pak jdeme dělat rozhovor. Protože jsou otázky připravené, není prostor pro improvizaci a vy máte spoustu času sledovat tázaného a dělat si poznámky. U Patrika Eliáše jsem měl jedinou: "Poctivý." Tohle slovo ho dokonale vystihuje. Poctivě přistupoval k hokeji a poctivě odpovídá i na otázky. Což v praxi znamená, že o odpovědích často dlouho a poctivě přemýšlel. Zároveň je v něm něco svérázného a tvrdohlavého. Na některé otázky totiž odpověděl zcela po svém. Ostatně uvidíte sami.

Systém je jasný: 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl reagovat bez velké přípravy, odpověď může odmítnout nebo říci nevím. Nicméně 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

To už je první otázka? Aha. Výborně. Hekticky, ale skvěle.

2. Před rokem jste říkal, jak si život bez hokeje užíváte. Jaké to je teď, po dalším roce − pořád pohoda, nebo se už nudíte?

Nuda to vůbec není. Spíš nemám čas na všechno, co jsem si plánoval. Já se poslední rok věnoval hokeji jako asistent trenéra u reprezentace do dvaceti let. Takže se pořád něco dělo. Ale podle mě byly práce, rodina a můj osobní čas vybalancovány poslední rok dobře.

3. Pokud vím, přestože žijete v Praze, jste naturalizovaný Američan. Co se tím ve vašem životě změnilo?

Já jsem každé léto jezdil z Ameriky domů na prázdniny. Teď se to obrátilo. Jezdím na prázdniny do Ameriky… Ale zatím chci být spíš tady. Život tady mě víc nabíjí a naplňuje, mám čas věnovat se přátelům. Samozřejmě, změnit se to může. Jak jsem se teď zase začal věnovat hokeji coby trenér, tak uvidím, kam mě život ještě zavede…

Patrik Eliáš má za sebou první sezonu na lavičce v roli asistenta reprezentačního trenéra pro hokejové mužstvo do dvaceti let. A i když jeho vrchol − mistrovství světa − byl z hlediska umístění spíše zklamáním (7. místo), zdá se, že Eliáš se na lavičku rozhodně chystá vrátit. Když ne k reprezentační dvacítce, tak někam jinam.

4. Co je podle vás nejdůležitější pro to, aby sportovec unesl konec kariéry důstojně?

To je skvělá otázka. Musíte být upřímný sám k sobě. Abyste věděl, kdy sport ještě děláte na úrovni, na jaké chcete, a kdy už se jen trápíte za každou cenu. Důležité je mít podporu rodiny nebo přátel. A pak je dobré poučit se z toho, co jste během kariéry viděl kolem sebe.

5. V klubu jste vyhrál dva Stanley Cupy, s národním týmem jste byl nejlépe bronzový, litujete někdy toho, že se vám v národním týmu víc nedařilo?

Mrzí mě, že jsem nebyl v těch zlatých týmech. Ale zase mi něco navíc dala kariéra v NHL. Myslím, že se to vyrovnalo.

6. Jste asistentem trenéra repre dvacítky, jak vlastně vypadá běžná rutina asistenta trenéra u takového týmu?

Náplní mé práce bylo být poradcem pro kluky. Takový starší brácha, který jim radí. A pak pracovat s trenérem a pomáhat mu s tvorbou hry a systému, když je to potřeba. Ale teď na mistrovství světa bylo opravdu hodně práce. Strašně moc videa třeba. Já vždycky věděl, že trenéři za zavřenými dveřmi odvádějí hrozně moc práce, ale až teď mi došlo, kolik té práce doopravdy je. To bylo pět až deset hodin rozborů denně. A najednou si uvědomíte, že celá tahle práce, dva tři dny, jde do koše poté, co se vám nepovede jeden dvouhodinový zápas. Musím říct, že mi pozice asistenta trenéra dala trochu nový pohled na celou věc.

7. Na co jste ve svém životě, vyjma rodiny, nejvíc pyšný?

Na to, že jsem se jako kluk z Třebíče, malého města, vypracoval a udělal kariéru v nejlepší hokejové lize na světě, kde jsem navíc mohl velmi dlouho hrát pro jeden klub a stát se součástí jeho historie.

V New Jersey visí pod střechou Eliášův dres, on sám je považován za klubovou legendu. Spojit své jméno tak silně s jedním klubem, to se v NHL povedlo jen pár Čechům.

8. Na jakém nejdivnějším místě jste v životě byl?

Nejdivnější místo bude určitě Magnitogorsk, kde jsem byl dva měsíce během výluky NHL a kde jsem skončil v nemocnici poté, co jsem onemocněl. To bylo hodně divné. A to to říkám velmi šetrně…

9. Jakou nejlepší radu jste v životě dostal a neřídil se jí?

Hmmm… (dlouhá pauza) Buď trpělivý, tvůj čas přijde. To mi říkali často, a já jsem hodně průrazný a ctižádostivý, takže jsem tu radu ignoroval.

10. Když se ohlédnete za svojí kariérou, jakou její část byste nejraději vymazal a naopak jakou si nejraději zopakoval?

Nejraději opakoval… to je jednoduché! 1999 a 2000, kdy jsme s New Jersey vyhráli Stanley Cup a další rok byli ve finále. Nejde ani tak o ten úspěch. Ale o ten tým a to pojetí hry, které jsme měli. To byly skvělé časy. Měl jsem skvělé spoluhráče, hráli jsme fantastický hokej. A vymazal bych ten Magnitogorsk. Já tam dostal žloutenku, deset měsíců jsem byl mimo a chvíli jsem vůbec netušil, zda ještě někdy budu hrát hokej.

11. Kolik vstřelených gólů ve své kariéře si pamatujete?

Myslím, že jich je celkem 407 v základní části NHL. Ale můj dlouhodobý soused v Americe má syna, který má autismus. Což v jeho případě znamená neskutečnou paměť. Pamatuje si snad všechny mé góly, včetně toho, jak vypadaly akce, které k nim vedly. Ten toho určitě ví víc než já. Ale já si troufám říct, že si pamatuju tak polovinu z těch 407.

12. Teď jsem na internetu viděl, jak raper Snoop Dogg komentoval utkání NHL a byla to skvělá legrace. Jakou českou celebritu byste chtěl slyšet komentovat jednu část utkání extraligy?

Jejdamane… Pokud bych to chtěl pojmout profesionálně, tak by tam měl být sportovec. A já jsem velký fanoušek Federera. Ten by byl podle mě skvělý komentátor. A pak třeba Mark Wahlberg nebo Justin Timberlake. A z českých celebrit? Když já nevím, kdo je tady celebrita. Třeba Ben Renč by byl asi skvělý. S tím se mi povídá dobře o sportu, protože on nemá o sportu vůbec potuchy, takže by bylo zajímavé slyšet jeho komentáře.

Slovo jejdamane používá Patrik Eliáš často. I po těch letech v NHL. Je to podle mě důkaz toho, že vlastně pořád zůstal tím skromným klukem z Třebíče.

13. Co je největší problém českého hokeje současnosti?

To je otázka, kterou teď slýchám snad nejčastěji. Všichni to řeší. Jisté je, že tu není tak široká základna talentů. Děti mají hodně dalších možností a hokej už je jen jedna možnost z mnoha, jak trávit čas. Ale těch důvodů bude víc.

Je vlastně nefér, že v situaci, kdy se na lavičky a do realizačních týmů snaží v nových rolích vrátit členové slavné hokejové generace, ať už Václav Prospal, Patrik Eliáš či Martin Ručinský, se český hokej potýká s poklesem kvality a nedostatkem talentů. I pro Patrika Eliáše tohle bude velká kariérní výzva.

Hokejista Patrik Eliáš

Foto: Benedikt Renč

14. Co jste si představoval, že budete dělat po konci profesionální kariéry?

Přesně to, co dělám teď, trávit víc času s rodinou a užívat si život. A jsem rád, že mi to hokej umožnil. Lidi mi nicméně říkali, když jsem ještě na konci kariéry hrál, že si myslí, že se k hokeji vrátím. A zatím to tak vypadá. Tak uvidíme.

15. Na čem jste v životě prodělal nejvíc peněz?

Na falešném kamarádství.

Zdá se, že tohle zažil každý úspěšný sportovec.

16. Rychlé auto, nebo drahý oblek?

Těžká odpověď. Teď už je mi to úplně jedno. Ale v mladším věku to byla spíš rychlá auta, pak drahé oblečení. A teď jsou to pohodlná auta a pohodlné oblečení.

17. V čem je podle vás klub New Jersey Devils jiný než ostatní kluby NHL?

Za mé doby jsme byli velmi striktně organizovaný tým. Jak na ledě, tak mimo něj.

18. Jaký sport kromě hokeje máte nejraději?

Fotbal.

19. V Americe se momentálně v hokeji, ale i ve fotbale řeší otřesy mozku hráčů, bál jste se o sebe někdy při hokeji?

Já měl otřes mozku dvakrát. Jednou mě sestřelil kluk v Coloradu a pak jednou doma proti Washingtonu. A to bylo nepříjemné. Ale hráči se chránit mají. Hráči dělají produkt, a proto je třeba je chránit.