Ondřej Gregor Brzobohatý vypráví: o hraní karet i vystoupení v kavárně prokletých básníků

Vybrat jednu oblíbenou filmovou hudbu je tak těžké! Partitur, které miluju, je nepřeberné množství. Od Šostakoviče, Franze Waxmana, také zbožňuju hudbu Zdeňka Lišky, Svatopluka Havelky. Z novodobějších skladatelů je to zase Ennio Morricone, Nino Rota, John Williams, Jerry Goldsmith, Danny Elfman, Michael Giacchino. Harry Gregson-Williams skládá krásné pohádkové melodie, podobně jako John Powell. Alexandre Desplat má zase nádherně romantickou hudbu. Nebo Hans Zimmer! Inovátor, který přemýšlí v rámci scénické hudby zvukově jinak než ostatní. Obdivuju a miluju, když je někdo schopen skrz hudbu vyjádřit emoci a popsat ji téměř dokonale. Nemusí to být jen hudba filmová, může to být čistě klasická muzika. Šostakovič to uměl moc dobře. Když si přečtete jeho životopis, tak si uvědomíte, jaká traumata musel zažívat v době sovětského Ruska. Je až obdivuhodné, jak to přenesl do hudby.

Naposledy jsem si udělal radost pořízením LP "živáku" mé oblíbené funkové kapely Tower of Power. Taky jsem si koupil Adele 25. Ta deska zní nádherně (foto).

Foto: archiv Ondřeje Gregora Brzobohatého

Na nejzajímavějším místě jsem hrál v Paříži. Byli jsme v kavárně prokletých básníků Club des Poètes. Její majitel byl rozkošně bláznivý pán, který podával jídlo, co sám uvařil. A když mohl, tak vybíhal na pódium a recitoval Verlaina, Rimbauda, Baudelaira… A vybízel další, jestli nechtějí vystoupit také. No a kamarád řekl, že tady Ondřej je skladatel a píše muziku. Pili jsme víno a já doufal, že se na to postupně zapomene. Ale on po nějaké čtvrté básni řekl, že tady je náš kamarád z Česka a rád by něco předvedl. Tak jsem si půjčil kytaru a zazpíval jednu romskou píseň, kterou jsem složil pro muzikál Já, Francois Villon. Mělo to hezkou odezvu. Byla to vážně krásná dekadentní kavárna s úžasnou historií, skutečně tam ti prokletí básníci přednášeli. Tak to pro mě byl jeden z nejkrásnějších zážitků.

Club des Poètes, 30 Rue de Bourgogne, Paříž

Na skládání mě nejvíc baví ta naprosto nevyčerpatelná možnost se v hudbě pohybovat odkudkoliv kamkoliv. A hudba sama o sobě je přenádherná. My skladatelé jsme vlastně jen takoví dělníci, kterým je dána možnost přetvářet něco nehmotného do něčeho, co pak poslouchají ti další. Cítím pokoru, jsem maličký před celou muzikou. Když chci něco složit, žádám nahoru o inspiraci a nechávám se dostat do stavu proudění, kdy si se mnou hudba může dělat, co chce. Fascinuje mě pocit, že pracujete na něčem, co má obrovskou sílu, a vy jste jen zprostředkovatel. I to je velká zodpovědnost − a krásná.