Na plátně zůstane blbost blbostí, říká tvrdohlavý malíř Stanislav Diviš

Za okny se sem tam mihnou šedobílé ovce, z budky vedle ateliéru vystrkuje zvědavé hlavy párek koz. Ateliéru dominuje barevné plátno plné abstraktních tvarů, líně se opírající o malířský stojan. Na stole miska s vyloupanými jádry vlašských ořechů, laptop, tematický stolní kalendář s recepty a nespočet pastelů, štětců a tužek. Fotografovi po pár desítkách minut začínají drkotat zuby, tady jsme na statku, daleko od přetopených městských bytů. Starý hostinec a k němu přilehlé budovy jsou domovem jednoho z nejvýznamnějších představitelů české postmoderny. Člen legendární umělecké skupiny Tvrdohlaví, malíř, jehož obrazy jsou součástí stálé expozice Národní galerie, hudebník a dříve také vedoucí ateliéru malby na VŠUP Stanislav Diviš bydlí na vesnici pár kilometrů od Kutné Hory. A je tu šťastný.

"Bývaly doby, kdy jsem si říkal: zapálíš si fajfku pro atmosféru a pak začneš tvořit," rozvypráví se o svých každodenních rituálech. "V realitě je to jinak. Když ráno nakrmím a obstarám zvířata, sednu si k počítači. Udělám si mediální 'swotku' a vyřídím korespondenci. To takhle dělám každý den. Pak mám teprve prostor pro práci." Poslední tři týdny ale nemaloval vůbec. V říjnu proběhla výstava nejnovějšího cyklu v Brně, chystá se průřez jeho tvorby na Slovensku. "Mezitím se sbírala jablka, hrušky, ořechy… to je hned půlden pryč a pak už nemáš chuť nic začít. Tak si čtu a dívám se na filmy."

Jeho cesta k vysněnému ateliéru na venkově byla v době totalitní nadvlády komplikovaná. Pochází z drsného hornického prostředí, vyučil se na provozního elektromontéra. Už během studií ale začal kreslit a malovat a až po několikero neúspěšných přijímačkách se dostal na Akademii výtvarných umění na obor restaurátorství. Tam začal v průběhu uvolněnějších osmdesátek pořádat mikulášské besídky a později také Konfrontace neboli výstavy, kde mohli umělci zcela svobodně ukazovat své práce. V období politického útlaku byly ale samozřejmě považovány za zpochybňování režimu a Diviše nakonec z akademie vyhodili. Udělali to fikaně − slíbili mu přestup do ateliéru malby na VŠUP, ten se ale už nikdy neuskutečnil. Začal tak po nocích pracovat po různých brigádách a nárazových pracích a přes den maloval v pronajatém ateliéru. Hlídal třeba Trojský zámek nebo hlubočepskou truhlárnu, nosil uhlí v paláci Kinských. A pak přišla svoboda.

Spousta studentů se neumí smířit s tím, že když uděláš na plátno blbost, tak to prostě bude blbost.

"Svoboda nesouvisí jen s tím, co je teď, je to ve volbě. Pro mě byla tehdy jediná šance na svobodu svobodné povolání, kdy nemusíš mít v občance razítko a být někde hlášena. To byla meta, kam se dostat. Někdo dělal hlídače, někdo topiče… Pořád to ale bylo v rámci daných možností maximum," odpovídá výtvarník na otázku, jak se mu ve svobodě tvoří. "Svoboda je strašně složitá, je to zodpovědnost. Musíš vynaložit spoustu energie a nikdy není nic jisté. Ale pro mě je to nejvyšší hodnota, kterou můžu mít. Já si žiju svůj dávný sen a jsem šťastný. Jsou sice okamžiky, kdy se člověk nemá úplně dobře nebo nemá všechno, co by chtěl mít… ale tyto pocity moc neprožívám. To je přirozený běh života."

Hlavní je mít téma

"Odjakživa dělám to, co chci. Nikdy jsem nedělal zakázku, nikdy jsem nedělal věci opakovaně, jen proto, že by se prodávaly. Věci mám připravené roky dopředu, takže se ani nemůžu vymlouvat na to, jestli je něco trendy. Pro mě každé téma znamená přípravu několika let, studuju ho, dělám skici, někdy do cyklů znovu vstupuju. Některé podklady jsou tak originální, že je úplně jedno, jestli jsem je dělal na konci 90. let nebo jestli je dělám teď. Teď pracuju na cyklu Prázdný prostor, tento je osmnáctý," ukazuje na plátno ve středu místnosti. "Až ho dodělám, chci udělat řadu nových Spartakiád, mám je připravené."

Cyklus Příběhy vládců vychází ze zapomenutého mayského jazyka nalezeného v podobě kamenných reliéfů. Obraz č. 11, 2009

Foto: archiv Stanislava Diviše

Právě spartakiády, jedno z nejdůležitějších témat, která se linou Divišovou výtvarnou tvorbou, mu rukou osudu doslova spadlo do klína. Když se 1. listopadu 89 vydal na Strahov požádat o podklady, postarší sokolové mu složku sešitů nadšeně předali. Spartakiádu jim někdo namaloval naposledy prý v 50. letech, těšili se na výsledek. "Jenže pak byla revoluce, do konce roku se spartakiáda zrušila a začal se chystat koncert The Rolling Stones. Na Strahově to vyklidili a skartovali. A já měl spartakiádu doma," líčí s potutelným úsměvem výtvarník. "Takže ji maluju, protože ji mám. Je to jedno z témat, které je prostě moje." Připravené rozkresy nácviků hromadných tělocvičných vystoupení, která se nikdy nerealizovala, zpracovává s pečlivostí hodináře. Na jeden obraz si udělá klidně i 80−100 skic.