Někdo má jako vzor umělce, někdo sportovce a někdo třeba slavné státníky. Vědkyně Anita Sengupta nepatří ani do jedné z těchto kategorií. "Pan Spock!" vyhrkne bez přemýšlení jméno svého dětského hrdiny. Bylo jí šest let, když se spolu s otcem poprvé dívala na legendární sci-fi seriál Star Trek. Ten svět, ty možnosti, to odhalování tajemna! Malou holčičku to naprosto uhranulo. Inteligentní, za všech okolností logicky uvažující Vulkánec se stal jejím idolem. Od té chvíle měla jasno, co chce dělat, až bude velká. Prozkoumávat vesmír. Vydávat se tam, kam se dosud nikdo před ní nevydal. A velmi důsledně si za svým cílem šla.

Začalo to už v dětství, ale rozhodně nestačilo jen sledování Star Treku; to by po světě běhaly vesmírných inženýrů statisíce. Sengupta brzy pochopila, že jestli chce přičichnout k dobývání vesmíru, musí se učit věcem rozumět a pracovat s nimi. A tak odmala pomáhala otci kolem jejich domu. Spravovala s ním auto, sekala trávu, řezala s motorovou pilou… "Vždycky jsem dělala radši fyzické práce, než abych seděla někde za počítačem," vysvětluje.

Vystudovala, bakaláře, magistra i doktorát získala ve vesmírném inženýrství a už během studia si našla práci v Boeing Space Communications Company. Jenže její sen vždy ležel ještě o něco dál − v NASA. Vždyť nic víc mezi vesmírnými výzkumníky není. Doteď si dobře pamatuje pocit, když poprvé vešla do svého vysněného zaměstnání. "Byla jsem šťastná a byla jsem na sebe opravdu hrdá."

Vždycky ji bavilo zkoumat neprobádané − a v NASA dostala spoustu příležitostí posunovat hranice inženýrství. Navrhovala sondu, která přistane na rozpálené Venuši, vedla projekt Cold Atom Laboratory, v němž bylo cílem vytvořit pro experimentální účely nejchladnější místo ve vesmíru, a několik let strávila bádáním nad systémem, který by umožnil přistání vozítka na Marsu. "Ráda řeším problémy, kterým zatím nikdo nikdy nepřišel na kloub. Snažím se vzít něco velmi chaotického a vytvořit na to nějaký recept," popisuje svoji práci.

Na den, kdy robotické vozítko zvané Curiosity dosedlo na povrch rudé planety, nikdy nezapomene. Bylo 5. srpna 2012 a i obvykle klidná vědkyně se začala potit a třásly se jí ruce, když se zařízení vyrobené na Zemi začalo blížit k Marsu. Aby ne: čekala ho operace, které se přezdívá "sedm minut hrůzy". Tepelné štíty se při sestupu na povrch zahřály až na 2100 stupňů Celsia a při otevření supersonického padáku nastalo přetížení kolem 10 G. "Šlo o jeden z nejvíc vzrušujících momentů mé kariéry!" vzpomíná Sengupta.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Věří Sengupta na život mimo Zemi?
  • Proč opustila práci v NASA?
  • Čím může pomoci ostatním ženám?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se