Šedá eminence českého filmu. Tvořit kostýmy ze současnosti je nejtěžší, říká Simona Rybáková

Na rozhovor přijíždí na skládacím kole, oblečená v minimalistickém černobílém outfitu a vypadá jako vystřižená z nějaké berlínské či amsterdamské ulice. "Hlavně se mě neptejte, jak to, že jsem přijela na kole, takhle se mnou začíná rozhovor každý," směje se už zdálky. V mžiku ovšem mění tón: "Praha je k cyklistům velmi nepřátelská, ale teď mi víc vadí celkové rozpolcené naladění společnosti, tak jak ho vytváří naše vrcholná politická reprezentace." Simona Rybáková je v současné době jednou z nejvyhledávanějších kostýmních výtvarnic. Spoluvytvářela podobu filmů, jako je například Šašek a královna (s T. Kučerovou), Lidice, Kouř nebo Milada. Právě za snímek o dramatickém osudu Milady Horákové získala začátkem roku svého druhého Českého lva v kategorii kostýmů. Toho prvního obdržela o tři roky dříve, za pohádkový film Tři bratři. Kromě talentu na sebe při předávání ocenění strhla pozornost i svou ráznou promluvou a vtipem.

Baví vás móda třicátých let, ale chtěla byste v té době žít? Vaši prarodiče byli sudetští Němci, část rodiny byla odsunuta.

Doma se nikdy nemluvilo o tom, co se jim stalo. Babička byla Němka a dědeček Čech, ruský legionář. Otec babičky Leonard Grimm měl v Kadani obchod a po válce musel s druhou dcerou provdanou za Němce Československo opustit. Málo jsme se na ty pohnuté osudy ptali. Asi proto, že moje babička byla důstojná, vždy upravená, veselá a nikdy si nestěžovala. Říkala, že se člověk musí opanovat. Když jsem byla před třemi lety na univerzitě v Ohiu, pracovala jsem se studenty na projektu o poválečných traumatech, což se týkalo i rodinných historií. Tu naši se teď snažím mapovat já.

Je proto pro vás příprava filmů z období protektorátu emocionálnější? Inspirujete se rodinným archivem?

Habermannův mlýn, který o odsunu Němců pojednává, mi samozřejmě svým tématem blízký je. Ale nejcitlivěji jsem prožívala Miladu. V mé rodině sice nikdo nepřišel o život, ale říkám tomu, že byli popraveni mentálně. Zjistila jsem, že moje rodina má velký smysl pro humor, který umožňuje přenést se snáze přes těžkosti. Rozuměla jsem proto poslednímu scénáři Juraje Herze, který chtěl natočit film s černým humorem z koncentračního tábora, o přípravě stepovacího představení. Dokonce ve vysokém věku dostal od své partnerky stepovací boty a začal se učit. Tak moc chtěl ten film realizovat. Měl být o vůli k životu, o energii, která námi hýbe. Vůle mě na lidech fascinuje nejvíc, protože díky ní a intelektu jsme pořád lepší než stále dokonalejší roboti. Rodinný archiv mě v tvorbě kostýmů samozřejmě inspiruje, právě u Habermannova mlýnu jsem chtěla, aby jedna z hereček měla typické náušnice, jaké v té době nosila moje babička. Tak jsme je podle nich nechali vyrobit. Dřív jsem do filmů své originální rodinné šperky půjčovala, ne vždy se mi ale bohužel vrátily zpět.

Kostýmní výtvarnice a držitelka Českého lva Simona Rybáková

Foto: Ivy E. Morwen

O snímku Radima Špačka Zlatý podraz, který bude mít premiéru 25. října, říkáte, že je vaší dosavadní největší realizací. V čem?

V tomhle filmu je mnoho různých světů: silná sportovní stránka (pojednává o poválečné československé basketbalové reprezentaci, pozn. redakce), politika, ambasády, bordel, sportoviště, Paříž, Ženeva. Navíc začíná už v roce 1938, takže zahrnuje různé styly. Na začátku měl z dobových kostýmů obavy producent, kameraman i režisér. Viděli fotografie té doby, kde mají sportovci trenky s vysokým pasem, a říkali mi: "To jsme zvědaví, jak si s tím poradíš." Zvládli jsme to, protože štíhlí, urostlí mladí muži vypadají v kalhotách s vysokým pasem dobře. Ve finále si je herci zamilovali, vypadali v nich mužně. Sportovní kostýmy mi také dávaly možnost výrazným způsobem dotvářet žádanou dramatickou situaci. Například v rámci natáčení zápasu z roku 1951 mezi Čechy a Rusy, kteří měli působit nesympaticky. Byli vybráni dravější, agresivnější a mohutnější hráči a my jsme trochu naddimenzovali už tak široké teplákové soupravy, aby vypadali jako takoví medvědi.Zatímco u českého týmu jsme podpořili úzké, elegantní siluety, aby naši kluci vypadali jak urostlé topoly. To, co ve Zlatém podrazu vidíte a připadá vám přirozeně jednoduché, bylo předmětem náročného vytváření prototypů, kdy jsme hledali tu nejsprávnější siluetu. Třeba trenky: hledali jsme jejich proporci, aby nevypadaly směšně, ale zároveň se v nich herci mohli volně pohybovat. Podobné to bylo s tílky, takže jsem měla místy pocit, jako bych pracovala pro firmu, která vyrábí sportovní oblečení.

Kostýmní výtvarnice a držitelka Českého lva Simona Rybáková

Foto: Ivy E. Morwen

Součástí bylo i mnoho kostýmů pro velký komparz. Co pro vás bylo největší výzvou?

Oblékání komparzu je týmová práce, na níž se podílí desítky kostymérek a kostyméru.

Problém bývají jinak rostlá těla současných lidí. Z autentického, dobového oblečení, se kterým jsme potřebovali pracovat, totiž vyplývá, že tehdejší průměrný muž měl mezi 170 a 180 centimetry a nosil oblek o velikosti 50, 52. Ženy zase měřily 160 až 170 centimetrů s velikostí 38, 40. Extrémní velikosti se nám oblékají špatně, ale na druhou stranu máme rádi, když je komparz pestrý a najdeme si tam různé figurky. Takže i když má někdo pro nás komplikovanou postavu, kterou neoblékneme za 10 minut, stojí to občas za to.

Jak vypadá celý proces práce kostýmního výtvarníka? Přečtete si scénář a hned víte, zda se na něm chcete podílet?

Pro mě je důležitý scénář, režisér a místo v kalendáři. Někdy vím o projektu i rok dva dopředu. Když se domluvíme s režisérem na spolupráci, jde se do práce. Přečtu scénář a skriptka mi vytvoří kostýmní scénář, kdy vypíše všechny postavy a jejich scény. Z toho si pak udělám představu o počtu a typu kostýmů a rozpočet. Například Milada měla čtyřicet outfitů, u hlavní postavy ze zlatého podrazu Březiny jich bylo kolem třiceti. Představte si to tak, že vytváříte reálný šatník: Obleky letní, zimní, společenské, cestovní, smoking, tréninkové, zápasové a další. Ke každé postavě si dělám složku, kam nabírám obrazové reference, nafotím si ji nebo nakreslím. Pak v PowerPointu udělám prezentaci postav pro režiséra. Tím se postava zhmotní a začneme tvořit charakter. Na první kostýmce oblékáme obraz po obrazu, takže ve finále je tu štendr (jeden nebo více) kostýmů, které přesně odpovídají situaci. Všechno vyfotíme a vybereme z variant. Na fotkách někdy lépe poznáte, co funguje a co nikoliv. Co není přesné, nemá dobrou barvu, došijeme. U některých kostýmů se musí vytvořit repliky pro kaskadérské scény. Práci na rešerších mám moc ráda, je to pro mě forma neustálého studia. Objevuju vždy zajímavé věci, které bych se jinak nedozvěděla.