Tomáš Berdych má veselý pohled kluka a ukáže se, že takový klukovský, v dobrém smyslu slova, a nekomplikovaný pohled má i na sebe a na svět kolem. Velmi rychle mi také dojde, že mám ohromnou kliku. Dvojnásobný daviscupový vítěz, wimbledonský finalista a určitě nejlepší český tenista své generace se totiž nachází ve velmi uvolněné fázi svého života. Dlouhodobé zranění, ze kterého se právě dostává, přerušilo jeho kariéru a dost zpomalilo hektický tenisový kolotoč, na kterém většinu svého dospělého života seděl. A vypadá to, že si tohle zpomalení užívá. Poslední měsíce před zraněním ho tenis nebavil. Teď se zklidnil a věnuje se rodinnému a osobnímu životu mimo kurty, což ho zjevně naplňuje. Asi nikdy jsem nemluvil s aktivním sportovcem v tak uvolněném a veselém rozpoložení. A jsem si jistý, že kdyby rozhovor vznikal mezi dvěma grandslamy, rozhodně by vypadal jinak. Mluvil bych se sportovcem, a ne s tímhle velmi otevřeným, vtipným a veselým klukem.

Systém je jasný. 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl odpovídat bez velké přípravy, odpověď může odmítnout nebo říci nevím. Nicméně 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

Výborně. Vážně. Zaslechl jsem takové věci, jestli náhodu netrpím, jestli mi něco nechybí. Ale fakt ne. Já jsem přizpůsobivý. A ta situace je teď taková, tak nevím, proč bych měl brečet nad rozlitým mlékem. Takže teď si užívám den za dnem.

Berdych okamžitě přenese řeč na to, co se v souvislosti s ním často skloňuje. Jeho zranění je dlouhodobé a je nebezpečně blízko věku, kdy už tenisté uvažují o konci kariéry. Klidného a vyrovnaného Berdycha podobné řeči zjevně nijak netrápí. Mimochodem, ta vyrovnanost není póza, jak se ukáže dále v rozhovoru.

2. Co bylo vaše největší životní vítězství?

To je strašně těžké, ale asi bych řekl, že to, že jsem odmalička poslouchal rodiče. Oni mi ukázali cestu a dali mi disciplínu. Od toho se pak odvíjely další věci, jak v kariéře, tak v osobním životě. Takže těch vítězství byla spousta, ale základ k nim byl položený, když jsem byl malý.

Je fantastické narazit na úspěšného člověka, ať už je to tenista nebo kdokoli jiný, který chápe svoji kariéru a svůj osud v širších souvislostech jako sérii událostí. Už tahle odpověď mě přesvědčila o tom, že pokud Tomáš Berdych něco má, tak srovnanou hlavu.

3. Vy sbíráte hodinky, pokud vím. Jak poznáte, které hodinky chcete?

Já jsem sběratel amatér, beru to, co se mi líbí. Nejsem jako lidé, kteří objíždějí aukce a jdou po vzácných kusech, co jsou k výročím nebo v limitovaných sériích. Moje první hodinky jsem si kupoval za odměnu, když jsem třeba něco vyhrál nebo tak. A teď mě zajímají spíš ty moje vlastní příběhy, které se k těm hodinkám vážou. Kdy jsem si je pořídil, proč a tak. Dříve jsem měl rád zdobené hodinky, teď jdu spíš po jednoduchosti. Typově Patek Philippe Nautilus. To jsou jejich základní hodinky.

4. Všímáte si hodinek u cizích lidí? A co vám o svých nositelích říkají?

Ano, všímám. Ale lidi podle hodinek nesoudím. Pro mě je to běžná materiální věc. Dobré hodinky ukazují všechny stejný čas.

5. Mats Wilander o vás prohlásil, že jste nejlepším hráčem na světě bez grandslamového titulu. Když to takhle řeknu, berete to spíše s hrdostí, nebo s hořkostí?

S hořkostí určitě ne. Na tom není nic hořkého. Jinak položená, ale vlastně stejná otázka zní, zda mi vadí, že hraju zrovna v době velice silné generace tenistů − Nadala, Federera, Djokoviče. Ne, nevadí, takhle to je. Ale má to i pozitivní stránku. Se všemi jsem hrál a všechny jsem minimálně dvakrát porazil.

6. Co je na životě tenisty nejlepší a co naopak nejhorší?

Nejhorší je, že tenis je velmi osamělý sport. Ano, vítězství i prohry jsou jenom vaše, nikdo vám to nezkazí, ale na druhou stranu vás to odtáhne od klasických, základních věcí. Nemáte kolem sebe kamarády, sezona trvá 10 měsíců, mezitím musíte chvíli odpočívat a pak se zase připravujete na další zápasy. Třeba v hokeji, tam máte půl roku fakt nabušený program, ale zbývajícího půl roku už je relativně volněji. Takže jako tenista jste odkázaný jen na partnerku nebo manželku a na svůj tým, přičemž většinou trávíte víc času s trenérem než s manželkou. A nejlepší věc? Ten pocit, když vyhrajete na plném kurtu, kde je výborná atmosféra v publiku… To je něco, co si nekoupíte.

7. Jak podle vás vypadá život po životě, pokud nějak vypadá?

Jako po tom sportovním? Nebo úplně? Aha… No já jsem realista, takže asi nevypadá.

Berdych znovu otázku pochopil jako něco, co se váže ke konci jeho kariéry, a vlastně se mu asi ulevilo, že k ní může přistoupit obecněji.

8. Bez jaké věci si nedokážete představit den?

(dlouhá pauza) Zatím stále bez pohybu. Ten mi pořád chybí i teď, když jsem zraněný. Tělo si pořád říká o pohyb. Takový ten pocit "jdi a alespoň hodinu něco dělej".

9. Co vás dokáže spolehlivě rozčílit?

Já jsem strašný kliďas. Takže asi nic…

10. Měl jste někdy strach o život?

Jednou v letadle. Letěli jsme z Melbourne a asi po pětačtyřiceti minutách letu, kdy letušky pořád seděly, mi žena říká: "Hele, to je nějaké divné, že pořád sedí." A pak kapitán hlásil, že je problém s podvozkem. Což je u ohromného Airbusu A380 zvláštní pocit. No a ukázalo se, že se neví, zda je zavřený podvozek, nebo ne. Systémy hlásily, že ano, ale kapitán měl pocit, že ne. Takže jsme museli přelétat nad nějakými místy, kde se to vizuálně kontrolovalo ze země, což vzhledem k tomu, že byla noc, bylo taky zvláštní. Byl to fakt divný pocit a mně došlo, že nad tím nemám vůbec žádnou kontrolu, prostě jsem jen seděl a čekal, co bude. Nakonec to dobře dopadlo. Vypustil se letecký benzin a po dvou nebo třech hodinách jsme nouzově přistáli. Nakonec to byla ta lepší varianta, kdy byl podvozek zaseklý venku.

11. Jako člověk, který na turnajích často bydlí po hotelech, co musíte mít vždy bezpodmínečně v hotelovém pokoji nebo v areálu?

Posilovnu nebo tělocvičnu. Chci ji mít po ruce, protože mi to nakonec vždycky ulehčí den a jeho plánování.

12. Děláte něco, kvůli čemu by vás mohli lidé považovat za snoba?

Jo, určitě. Jsou to hodinky a sportovní auta, což je pro některé lidi provokativní téma. Ale myslím, že k chlapům to patří.

13. Wimbledon 2010. Vracíte se někdy k tomu finále v myšlenkách? Přemýšlíte, co jste mohl nebo měl udělat jinak?

Vracím se k tomu. Ale… Musím na rovinu říct, že tam nebylo nic, co jsem mohl udělat o moc líp. Tam jsem byl prostě druhej. Třeba v semifinále s Djokovičem vím, že bych našel chyby, i když jsem ho vyhrál. Ale ve finále jsem prostě stál proti zkušenostem. Bylo to pro mě první finále, první wimbledonské. Navíc jsem měl trochu smůlu na počasí, které taky mé hře úplně nepomohlo. Ale nevzpomínám na to s hořkostí. Nástup, vyhlášení, všechno jsem si to užil i tak.

Tenhle turnaj byla chvíle, kdy měl Berdych nejblíže k vytouženému grandslamovému titulu. Prohrál s Rafaelem Nadalem ve třech setech 3:6, 5:7 a 4:6.

jarvis_5bc45e0a498e15d21ee73805.jpeg
Foto: Benedikt Renč

14. Když se vám někdy opravdu krutě nechce trénovat či pracovat, co je ta poslední motivace, která vás vždycky donutí?

Já si nevybavuju, že bych se někdy musel přemáhat. Což bylo asi díky disciplíně, kterou jsem měl odmala. A pak taky, já se vždycky snažím mít věci dobře naplánované. I v tréninku. A vím, že bych se do stavu, který popisujete, dokázal dostat za měsíc. Takže je to fakt jen o tom, jak si věci plánovat, jak si je rozložit. Já tomu říkám, že nechci chodit na kurt dělal zmetky. Raději budu trénovat jen hodinu, ale na sto procent a v plné koncentraci, než abych tam byl tři hodiny zbytečně úplně kyselý.

15. Tenis je individuální sport, ale zároveň se spolu na okruhu jako víceméně uzavřená skupina lidí potkáváte celkem často. Je někdo, koho rád potkáte, a naopak někdo, komu se vždycky rád vyhnete, když to jen trochu jde?

Ne, ani na jednu stranu. Tenis je na tohle až příliš profesionální svět. Hodně se to v poslední době změnilo. Myslím, že před 20 lety to bylo daleko uvolněnější. A zábavnější. Když jsem trénoval s Goranem Ivaniševičem, tak mi vyprávěl historky, a to bylo fakt něco jiného. Tehdy byli tenisté v partách a fungovali víc jako kolektiv i na okruhu. Dnes je to celé daleko sevřenější.

16. Serena Williamsová ve finále US Open a její nadávky rozhodčímu. Oběť rasismu a sexismu ve sportu, nebo jen další sportovec, který nezvládl svoje emoce?

Když jsem tu kauzu poprvé zaznamenal, tak mě dost zklamalo, že se tahle politická témata dostala i do sportu, o kterém se tak nějak říká, že boří hranice. Ano, jedna věc je, že nezvládla svoje emoce. Ale druhá je pak to, jakým způsobem se k té věci postavila. To mě zklamalo. Carlos Ramos je suverénně jeden z nejlepších rozhodčích na okruhu, takže obviňovat ho z jakékoli neprofesionality, či nedejbože rasismu nebo sexismu mi nepřijde fér. Co je ale ještě horší a co podle mě šlo úplně proti duchu tenisu, bylo to, jak se to celé obrátilo proti té dvacetileté Japonce, která dokázala neuvěřitelnou věc, přepsala sportovní historii a celý ten skandál to v tu chvíli vymazal. To si ta holka v žádném případě nezasloužila. Vlastně to bylo celé o Sereně, byť ten zápas prohrála. A možná právě o to jí i šlo.

Tomáš Berdych o tomhle tématu mluví s velkým zápalem. Ale v jeho výrazu není ani trochu zloby nebo negativity. Mluví klidně a jediné, co zaznamenáte, je smutek z toho, že kousek problémů vnějšího světa pronikl do jeho milované hry.

17. Jakou nejhorší nebo nejméně sportovní věc jste někoho zažil v tenisu udělat?

To bude rok 2005 nebo 2006 při Davis Cupu a pak znovu rok 2013, když jsme hráli s Argentinou. Tak Maradona. On je tím i vyhlášený. Zápasy strašně prožívá a teď ještě k tomu ten kotel fanoušků, který tam je sám o sobě, on sedí v první nebo druhé řadě, různě na hráče hrozí, nadává… To si pak člověk říká: "Máš to zapotřebí? Zrovna ty?"

18. Co nejhoršího nebo řekněme hraničního jste někdy udělal pro vítězství vy?

To je dobrý dotaz. (pauza) To bude rok 2008. Tehdy jsem si asi toho fyzioterapeuta na kurt volat nemusel. Ale cítil jsem, že by mi to mohlo v zápase pomoct. Rozhodčí se mě ptal, jestli ho fakt potřebuju, a já řekl jo… Je to 10 let, dneska si taky říkám, že už bych to neudělal. To je jako s Nadalem, co to bylo za rok? 2005? Když na to dneska koukám zpětně, to jsem si taky mohl odpustit. Ale to jsou prostě věci, které vidíte, až když jste starší a rozumnější.

Pokud to dobře chápu, mluví Berdych o souboji s Maratem Safinem na jaře roku 2009. Berdych se tehdy nechal dvakrát ošetřovat v zápase, který prohrával, a nakonec vyhrál. Druhý zmiňovaný turnaj je rok 2005 v Madridu, kde Berdych po vítězství nad Nadalem provokoval domácí diváky, kteří během zápasu hlasitě fandili jeho soupeři. Daleko podstatnější mi ale přijde, jak Tomáš Berdych k otázce přistoupil. Opravdu poctivě se nad ní zamyslel a odpověděl zcela upřímně. To na mě udělalo ohromný dojem a Tomáš Berdych tím v mých očích velmi stoupl. Protože takhle upřímný k sobě mezi úspěšnými sportovci bývá málokdo.

19. Mnoho tenistů má zažité pohybové stereotypy, které uplatňuje mezi výměnami. Rafael Nadal je možná nejčastěji parodovaný příklad. Je to skutečně něco, co tenistovi pomáhá?

Myslím, že to určitým způsobem pomáhá. Já vám to vysvětlím. Při sportu je důležité mít rutinu. Když máte rutinu, nedostávají se vám do hlavy zbytečné či rušivé myšlenky. U tenisu je to speciálně důležité, protože v něm je hrozně volného času. Ono to nevypadá, ale mezi každým míčkem je volno, pak si jdete sednout a je volno a vy během těchhle chvil musíte udržet koncentraci. A teď si vezměte, že jdete na podání, klepnete si míčkem třikrát a vyhrajete bod. A jdete na další podání, klepnete si míčkem pětkrát a prohrajete. Začnete hned přemýšlet o tom, zda je lepší klepat třikrát, nebo pětkrát a proč. A už máte v hlavě guláš. Takže každý hráč se snaží osvojit si nějakou rutinu, která je mu příjemná a přirozená, aby pak mohl dělat věci víc v klidu a nemusel nad nimi přemýšlet.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • S kým si Berdych udělal selfie?
  • Kdy se naposledy opravdu opil?
  • A jaký má vztah s Radkem Štěpánkem?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se