Kráska s vůní terpentýnu. Topmodelka Hana Jiříčková vypráví o své malířské vášni

Pokud chcete Haně Jiříčkové udělat radost, darujte jí buď dobrý doutník, nebo olejové barvy. Obě její vášně mají jedno společné, vyžadují čas a zvláštní rituál. "Doutník si člověk musí pečlivě připravit, ustřihnout a pak dlouze vychutnávat. Ten proces, který nejde urychlit, mě na tom hrozně baví a je pro mě synonymem relaxu. S malováním je to podobné: miluji tu fyzičnost, kdy si člověk sám míchá barvy s terpentýnem a pak hledá na plátně jejich dokonalou kombinaci," vypráví charismatická sedmadvacetiletá žena při obědě v pražském Mánesu, kam to
měla ze svého bytu na protějším břehu Vltavy jen pár minut.

Do světa velkého modelingu ji katapultovalo vítězství v soutěži Schwarzkopf Elite Model Look Czech Republic v roce 2007. Pracuje pro nejprestižnější módní tituly, sedmkrát se objevila na titulce Vogue, před objektivy inspiruje fotografy jako je Peter Lindbergh , David Sims nebo Mario Testino.

Za ty roky se stala tváří kampaní mnohých globálních značek a předvádí pro módní domy jako Tom Ford, Marc Jacobs, Alexander Wang nebo Versace. "Žiji mezi Prahou, New Yorkem a Londýnem, takže najít čas na malování není úplně snadné, ale když člověk chce, chvíle se najde. V Praze mám štěstí, protože jeden z mých sousedů je fotograf Tono Stano, který má také malířský ateliér, kde tvoří několik umělců. Sama tam ráda chodím, takže se tam občas odehrávají nějaká moje malířská kouzla," popisuje modelka, která si také své cesty za prací uchovává formou skic ve svém vizuálním deníku.

Kdybyste měla namalovat Českou republiku, jak by vypadala?

Vyrostla jsem na Moravě, jezdila jsem k babičce na vesnici, k druhé babičce na Slovensko, strávila jsem dětství v přírodě, takže by tam určitě hrály roli zemité tóny. Paříž nebo New York jsou pro mě hodně šedivé, betonové. Česko mám spojené právě s volností a přírodou. Doteď, když při přistávání letadla slyším hrát hymnu, mě vždycky zamrazí a hrnou se mi slzy do očí. Cítím, že tady jsem skutečně doma. Tyhle emoce by se v tom imaginárním obrazu asi taky projevily. Konkrétní představu nemám. Musela bych se zamyslet: zapálit si doutník, sednout si k plátnu, pustit si do reproduktorů českou klasiku, možná smíchanou s nějakým elektrem, a čekala bych, až přijde ten správný nápad.

K umění vás to táhlo odmalička?

Asi ano. Mám dokonce fotku, jak jsem dostala svoje první barvičky. Jsou mi asi čtyři roky, stojím se zašmudlanýma rukama u vánočního stromku a jsem šťastná. Nebyli jsme bohatá rodina, takže kreslení bylo oblíbenou zábavou. Mamka nám vždycky nechávala prostor, abychom se s bratry projevili. Na zeď nám doma dokonce povolila nakreslit celou zoologickou zahradu. Tatínek je manažer muzikantů, rodiče nás brali do muzeí, divadla, k umění jsme měli vždycky blízko.

Měla jste tedy jasno, že půjdete malbu studovat?

Chodila jsem na výtvarku a pak jsem pokračovala na uměleckoprůmyslové škole v Brně, studia jsem dokončila v Praze. Začínala jsem institucionálním designem, kde se člověk naučí různé techniky, jak odlévat sádru, jak dělat sochu, kresbu, malbu. Pak jsem se zaměřila na malbu, protože jsem cítila, že se tak umím nejlépe vyjádřit.