66 otázek Luďka Staňka: Kanye West je geniální. Pro mě byl vzorem, říká Yemi Akinyemi Dele

Yemi Akinyemi Dele je zajímavý na první pohled. Možná ho máte zaškatulkovaného jako "toho tanečníka", který dělal s Kanyem Westem, jako obrázek z Blesku. Pokud jste staří jako já, pak možná jako chlapíka, který kdysi moderoval v televizi Eso. V hypermoderních kancelářích jeho firmy na Vinohradech vám ale okamžitě dojde, že proti vám sedí někdo, kdo vládne neobyčejnou přirozenou autoritou. Je to šéf, kolem něhož tu jeho zaměstnanci chodí s nehraným respektem a jenž funguje stylem, který jsem v českém showbyznysu za celý svůj život viděl jen výjimečně, pokud vůbec někdy. Je velmi náročný a extrémně zaměřený na nejmenší detaily. A není to póza. S velkou vážností řeší i to, kam si během rozhovoru sedne (vizážista a stylista jsou pro celý rozhovor podmínkou). Yemi se z obyčejného kluka z Liberce vypracoval až na někoho, kdo si sáhl na nejvyšší mety amerického zábavního průmyslu a cestou mimochodem vytvořil poměrně velkou a fungující produkční agenturu. Mluví jistě, sebevědomě, otevřeně a v některých chvílích jako někdo, kdo je daleko starší či zkušenější, než byste od člověka, kterému bude v listopadu 37 let, čekali. Tenhle rozhovor vás dost možná překvapí, stejně jako překvapil mě.

Systém je jasný. 66 otázek připravených na tělo pro každého zpovídaného. Ten by měl odpovídat bez velké přípravy, odpověď může odmítnout nebo říci nevím. Nicméně 66 otázek bude vždy položeno.

1. Jak se máte?

Skvěle, dneska mám euforku. Ráno jsem měl stresík, protože jsem musel pronést úvodní řeč u kulatého stolu na ministerstvu zahraničních věcí. Dělám ambasadora pro udržitelný rozvoj, ale z formálních míst mám vždycky stres. Navíc jsem musel mít kravatu a sako. Nakonec se to povedlo, stres ze mě spadl a jsem z toho celý v euforii.

2. Jak byste popsal to, co děláte?

Tvořím... eventy, digitální kampaně, choreografie, koncepty.

3. Několik let jste zkoušel prorazit v USA − znamená to, že když jste se vrátil, tak jste neuspěl?

Je rozdíl mezi tím, někde něco zkoušet a někde něco dělat. Já jsem v USA zkoušel věci, když mi bylo osmnáct. Od roku 2010 jsem tam nic nezkoušel, ale jezdil tam pracovat. Minulý týden jsem dostal potřetí pracovní vízum díky projektu, který teď budeme dělat. Vlastně nemám ještě s televizí CBS vyřešené endéáčko, takže nevím, jak moc o tom můžu mluvit, ale dostal jsem se do výběru padesáti lidí z celého světa, které CBS nacastovala jako největší experty ve svých oblastech. Hudba, zpěv, herectví… A celé je to kvůli projektu soutěže The World's Best, což má být jakási olympiáda všech talentových soutěží. Jedu kvůli tomu do Hollywoodu, kde budu celý říjen. Takže další velká věc. Vidíte, vlastně jste první, komu jsem to řekl, zatím to vědí jen lidi tady v kanceláři. Ale zpět k vaší otázce. To, že jsem se do USA neodstěhoval, neznamená, že jsem tam neuspěl. Bydlet někde je věc osobních preferencí. A já mám rád Evropu víc než Ameriku a Prahu víc než Paříž nebo L. A.

Tady jsem poprvé narazil. Protože Yemiho vnímání toho, co dělal a čeho dosáhl, skutečně jde za hranice tuzemského showbyznysu. Pracuje zjevně na mezinárodní úrovni a to, co dělá, se z Česka skutečně hodnotí složitě. Rozhodně ale není jen ten chlapík, co dělal s Kanyem Westem. A rozhodně toho myslím ještě stihne daleko víc.

4. Řekněte mi prosím tři věci, které vás pobyt v USA naučil o vás či vaší práci.

První věc je, že člověk se nesmí z ničeho posrat. Protože všude je to podobné. Všude se platí pozdě, všude se stojí fronty a všude se lidi pomlouvají za zády. A i když jste z nějaké malé země, nesmíte z toho mít strach, protože ten strach ve vás napáchá horší věci než to, že vám chybí nějaký skill set. Druhá věc, kterou mě to naučilo, je být o krok napřed. To je něco, co vás naučí jen velká konkurence, která v Česku samozřejmě není. Takže tady stačí být tak nějak polopřipravený. A vždycky to nějak uhrajete. Ale tam to nejde. A konečně třetí věc je věřit si, především v osobní prezentaci. Nejde o to chválit se a bít se do prsou, jak jsem dobrý, ale být důmyslný. Postarat se, aby lidi měli vzorky vaší práce, ještě než dorazíte na schůzku, aby viděli, že prezentace je na míru pro ně, a ne nějaká obecná věc, kterou rozesíláte hromadnou poštou.

5. Pracoval jste s Kanyem Westem − je opravdu takový podivín, jak to momentálně vypadá?

Jedna věc je realita a druhá věc její odraz v médiích. V době, kdy jsme spolu začali pracovat, byl Kanye docela na dně. Během dvou let mu Nike rozvázal kontrakt, zemřela mu matka, měl ten skandál, když ukradl sošku Taylor Swift na MTV Video Music Awards. A když tehdy dělal písničku Runaway, ke které jsem dělal choreografii, byla to pro něj svým způsobem vstupenka zpět na výsluní. Ten comeback se povedl. Udělali jsme spolu vystoupení v Saturday Night Life, vystoupení na VMA a pak jedno turné a druhé turné s deskou My Beautiful Dark Twisted Fantasy. Což přineslo velký komerční úspěch. A následovala deska Yeezus, hodně experimentální a umělecké album. To byl Kanye na naprostém vrcholu. Já jsem se pak vracel do Čech. A jemu se dost změnil život. Jedno dítě, druhé dítě. A pak následovaly věci, které jsem já sledoval z dálky, kdy se přiznal k závislosti na opiátech a jeho chování na veřejnosti začalo být dost nepředvídatelné. Byly i momenty, kdy jsem si něco přečetl na internetu a řekl jsem si, že mu zavolám. Ale je nutné vědět, že Kanye je opravdu geniální. Zažil jsem ho v mnoha polohách a myslím, že rozhodně není podivín, jak to vypadá. Nemá filtr, říká věci, jak ho napadají, a nějaká bipolarita u něj určitě je přítomná. Ale opakuju. Pro mě není podivín. Pro mě byl dlouho vzor, minimálně v pracovitosti a důmyslnosti, se kterou přistupuje ke všemu, co dělá. Já jsem si myslel, že jsem workoholik. Než jsem poznal jeho.

Kanye West je momentálně v USA vnímán dost rozpolceně. Některé jeho výroky i podpora Donalda Trumpa z něj dělají někoho, s kým si média v téhle rozjitřené době nevědí úplně rady. Yemi každopádně opravdu byl u úplného vrcholu jeho tvorby, což jsou bezesporu obě desky, které zmiňuje.

6. O čem se vám naposled zdálo?

Hmmm (pauza). Mám dva typy snů. A já si nepamatuju, který to byl… V jednom se vracím na jedno a to samé místo, kde už to znám. Podchod, taková velká budova, mám tam takovou partu, se kterou se scházíme. A druhý typ snů je ten, ve kterém létám. Mám rád všechno, co létá. Miluju flyboard, hoverboard… Teď jsme byli ve Španělsku, kde jsem dokonce celou firmu donutil létat na paraglidu.

7. Kdybyste mohl mít až do smrti jediný koníček, co by to bylo?

Tanec.

8. Když někdo pracuje v L. A. v zábavním průmyslu, většina lidí si představí především všechny ty zajímavé večírky − popište mi prosím ten nejzajímavější, na kterém jste tam byl.

(Smích) To ne, to nemůžu (záchvat smíchu). Proboha, to nemůžu říkat do novin. Ať si to každý domyslí. Bohužel, tady mám sebecenzuru. Tyhle večírky jsou o tom, že tam buď člověk je, nebo není.

9. Běžnému člověku připadají choreografie hudebních vystoupení většinou nesmírně zajímavé, ale často dost podobné. Jak moc od sebe choreografové opisují?

Zajímavá otázka. Nedělá mi problém, když někdo kopíruje mě. To je pro mě vlastně čest, protože když vás někdo kopíruje, znamená to, že vás považuje za dobrého. A v umění je to navíc běžné. Pak je tu druhý problém. Protože na vrcholu jsou vlastně dva druhy lidí. Jedni si to nějak prošlapali řekněme politicky a pak jsou tam lidé, které tam dostal talent. A ta první skupina lidí dříve nebo později začne používat další lidi jako zdroj kreativity, protože jim samotným se jí nedostává. Už jsou najednou jen zprostředkovatelé. A když lidé v této pozici kopírují druhé, tak s tím problém mám. Je v pořádku, když dávají šanci mladým. Ale není v pořádku, když pak cizí práci vydávají za svoji. Ale ano, choreografové od sebe opisují, mně se stalo mnohokrát, že moji práci někdo použil. A často to dělají skutečně i áčkoví umělci.

10. Jakou nejdůležitější knihu jste v životě četl?

Teď ji čtu! A doporučuju ji všem. Jmenuje se Jak se odnaučit být sám sebou. A je skvělá, protože v téhle době, kdy na vás každá reklamní kampaň huláká "buď sám sebou", "máš na to" a "nepřestávej lovit", tahle kniha naopak říká, že je dobré se odfalešnit. Každý dneska říká "ty mě nemáš rád takového, jaký jsem?", ale my už nevíme, jací doopravdy jsme. Protože všemi Instagramy a selfíčky si o sobě budujeme nějaký obraz. Přitom je ale dobré naopak se očistit od toho obrazu a najít sebe sama. Takhle knížka k tomu navíc přistupuje přes kvantovou fyziku, takže začne nejdříve vysvětlovat, jak může vaše mysl a energie ovlivnit hmotu. A skrz tohle se dostane k tomu, jak se dá myšlenkami ovlivnit život. Je to ta známá energie přitažlivosti. Když na někoho myslíte, tak se vám v životě objeví nebo vám zavolá. Případně se vám nějaké věci stanou, až když je vyřknete. A tohle všechno dohromady je propojené do matrixu popsaném v této knize. A musím říct, že mi to spojilo i hodně věcí, které jsem četl dříve, a spousta věcí, které mi v životě fungují, se shoduje s tím, co v té knize je. Zatím mám přečtenou třetinu, a až ji dočtu celou, tak se začnou dít věci!

11. Po jaké materiální věci toužíte, ale z nějakého důvodu ji nemáte nebo mít nemůžete?

Já po ničem takovém netoužím. Vše, po čem toužím, už mám.

12. Jak by vypadal váš mejdan snů, kdybyste měl neomezený rozpočet a v telefonním seznamu úplně každého na planetě?

Byl by tam určitě Will Smith. Teď jsem dokonce kvůli němu udělal něco, co nikdy nedělám − koupil si lístek do loterie. Byla to charitativní loterie s Willem Smithem, který na své padesátiny naplánoval oslavu a vy můžete vyhrát lístek. A skočit si s ním bungee z helikoptéry nad Grand Canyonem. Doufám, že vyhraju. Protože ho mám fakt rád už od dětství. A pak bych pozval své přátele a to by mi úplně stačilo.

13. Bez jaké věci jste nervózní, pokud ji u sebe nemáte?

Bez mobilu. Bohužel. Teď jsem si nainstaloval aplikaci, která screenuje, kolik času strávíte na mobilu. Dokonce pozná, na kterých aplikacích čas trávíte. A pak se vás ptá, zda ten čas chcete snížit. Moc mi pomohla a také doporučuju, jmenuje se Moments. Ale jinak jsem na mobilu závislý. Jako všichni.

Choreograf Yemi Akinyemi Dele

Foto: Benedikt Renč

14. Jakého svého zvyku byste se teď okamžitě zbavil, kdybyste mohl?

(Dlouhé ticho) Já bych se chtěl zbavit zvyku omlouvat se za věci, za které nemůžu. To by bylo super. No ne, vážně, protože když děláme jako firma nějakou produkci, tak logicky za všechno jako šéf můžete. A mně už se někdy lidi kolem mě i smějou, že mám tendenci omlouvat se za všechno. Ale to je profesní věc.

15. Je tvrzení "Sex je do velké míry podmínkou kreativity, ať už v jakékoli formě" pravdivé, či nikoliv?

Jako že když nebudu mít sex, tak nebudu kreativní? Nad tím se musím zamyslet… Já myslím, že ne. Když sex nemáte, jste někdy agresivnější, víc se snažíte prosadit svoji kreativitu. Ale když sex máte, tak si pak lehnete a nepotřebujete nic tvořit, ne?

16. Kdy jste měl naposledy problém kvůli své barvě kůže nebo sexuální orientaci a jak jste to řešil?

To vám nemůžu říct přesně, protože by to asi byl konflikt zájmů… Je hustý, že se něco v téhle době stane. Doporučili mě na práci v jedné reklamní kampani. Nemůžu říct žádné podrobnosti, ale bylo to v mém oboru, takže jsem v tom byl rozhodně kvalifikovaný. A někdo to vetoval na straně klienta. Snažili se naznačit, že to bylo proto, že být gay není cool. To mě zarazilo. Ale byla to konzervativní instituce, která tak maximálně zvládne předstírat, že je cool, ale s tímto přístupem nikdy cool nebude. A potom, co se týká barvy kůže, v takových jemných nuancích se to děje pořád. A prakticky všude na světě. Já létám s Jaromírem, mým partnerem, a stává se neustále, že jemu otevřou dveře a mně ne. Když se mluví o penězích, tak mluví automaticky s ním. Když se platí v hotelu, automaticky se otáčí k němu. Jednou se nám stalo, jeli jsme s větší skupinou lidí do Peru a jeli jsme tam na výlet k solnému dolu půjčeným minibusem. A přijeli jsme na místo, já otevřel dveře a ti lidé, kteří tam na nás čekali, se jen rozhlédli, já na ně začal mluvit a oni mě automaticky ignorovali a začali mluvit na lidi uvnitř. A přitom nikdo jiný s nimi mluvit nechtěl, protože já to tam vyřizoval. Ono se často nadává na český rasismus, ale tohle jsou věci, které se dějou všude na světě. Já už se tomu ani nedivím. Spíš se divím lidem, kteří se tomu diví. Podle mě je problém jinde. Lidé byli vždycky odlišní a na odlišnost reagovali. V tom já nevidím problém. Problém je v tom, když jsou ty reakce vyhrocené, a v tom, jak vyhrocené někdy jsou.

Fascinující pohled na problém od někoho, kdo ho zažil. Yemi vyrůstal v Liberci, což s jeho barvou kůže zjevně nebyla žádná legrace. A jeho pohled na běžný každodenní rasismus je rozhodně pozoruhodný, stejně jako jeho, momentálně velmi nemódní, akceptace faktu, že lidé prostě jsou rozdílní a odlišní na první pohled.

17. Jsou podle vás a vašich zkušeností Češi větší rasisté nebo xenofobové, než je zvykem?

Ne. Myslím, že je to přímo úměrné počtu barevných v téhle zemi. I v Polsku je víc černochů než tady. Pokud teda zrovna nejdete po Václaváku.

18. Máte taneční skupinu, což mi přijde, že je v Česku tak nějak tradiční věc. Odmalička si pamatuju, že tu byly nějaké taneční skupiny. Myslíte, že tanec má v Česku tradici větší než v okolních zemích?

Dobrá otázka. Já si osobně myslím, že tanec má tradici všude. Já když někde cestuju, snažím se podívat, jak tam vypadá tanec. Na Novém Zélandu jsem byl na maorských slavnostech, na Bali chodím na jejich rituály s těmi jejich meči, co si píchají do břicha, a mám vždycky strašnou radost z toho, že to dědictví se předává a že je tady vedle jazyka nějaký další komunikační prvek, který s tou kulturou žije a vyvíjí se. Ale zda v tom jsou Češi napřed? Řekl bych, že plošně v Česku mají lidi k tanci blíž než v jiných zemích. V tomhle jsem na Česko hrdý. Nejsem ale hrdý na nedostatek podpory, která se tady tanci dává.

19. Muzikály v Česku − dobře odvedené řemeslo, nebo byznys, který jede samospádem?

Byznys, který jede samospádem.

Yemi v muzikálech účinkoval. Konkrétně v představení Monte Cristo. A přesto odpověď vypálil bez nejmenšího zaváhání. Někomu, kdo si tak zakládá na kreativitě, tenhle svět zjevně nestačí. Čemuž se osobně vůbec nedivím.

20. Kolikrát denně trénujete?

Já mám doma tyč, která je mezi obývákem a druhou místností. A dal jsem si podmínku, že vždycky, když mezi těmi pokoji jdu, tak se přitáhnu. Venku za barákem mám crossfitové průlezky, na kterých se dá cvičit, ale vždycky jen půl roku, protože pak vám k nim přimrzají ruce. Hrozně mi chybí pohyb venku, což bylo skvělé v L. A., kde jste mohli neustále někde být a cvičit. A já už nechodím trénovat na sál. Maximálně když vedu kurz pro děti, ale jinak ne. Proto už nemám rád, když se o mně píše, že jsem tanečník. A do posilovny chodím strašně nerad, protože zvedat činky mi nedává smysl, rád cvičím s váhou svého těla.

21. V jakém uměleckém díle byste chtěl žít?

Asi v Avataru. Nebo v nějakém jiném sci-fi.

22. Do kolika let podle vás člověk vydrží aktivně tancovat?

Podle mě celý život. V tomhle mě inspiroval Jiří Kylián, známý choreograf, který žije v Nizozemsku. On dělá tanec pro všechny věkové kategorie. A pro každou kategorii má jiný styl tance, který jde vstříc tělu v daném životním období. Já doufám, že dokud budu naživu, budu moct tancovat.