Hedvábná sága. Jak český emigrant Zika Ascher pobláznil slavné umělce

Článek z května 2018 připomínáme u příležitosti výstavy Šílený hedvábník, která se koná v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze od 15. února do 15. září.

Je červen roku 2011. V sále aukčního domu Christie's v Londýně přichází na řadu netradiční položka. Jedná se o rozměrný textilní panel ve zlatavém odstínu s abstraktními obrysy ptáků a květin ze sbírky švýcarského obchodníka s uměním Ernsta Beleyera. Navrhl ho Henri Matisse. Cena se vyšplhá na fantastické tři miliony liber, a padá tak rekord za nejdražší vydražený šátek v historii. Ale stane se i něco víc − britský tisk začne po dlouhých letech opět skloňovat jméno značky Ascher. Právě pro jejího zakladatele známý umělec šátek navrhl. Pro Ziku Aschera, rodáka z Prahy, utečence před válkou, který změnil svět módy i umění.

Ten příběh zní až příliš neuvěřitelně na to, aby si ho někdo vymyslel. V českém prostředí se na Ziku Aschera zapomnělo. Ale za pár měsíců znovu ožije. Uměleckoprůmyslové museum (UPM) chystá na začátek příštího roku velkolepou výstavu věnovanou právě Ascherovi. Sedíme v nově zrekonstruovaném podkroví muzea, kam nedoléhá z hluku okolních ulic téměř nic, jen déšť vytrvale bubnuje na sklo. "V jakém století bych měl začít?" ptá se muž na sklonku šedesátky s potutelností v hlase a rozkolíbaným britským přízvukem. Jmenuje se Peter Ascher a je jediným potomkem Ziky a Lídy Ascherových. Právě on je klíčovým opatrovníkem odkazu svých rodičů, kteří svými revolučními nápady ovlivnili v půlce století tvář módní scény.

Jeho čeština je stejná jako všech, kteří se ji naučili v mikrosvětě emigrantských rodin − plná hovorových výrazů a tykání, ale na vyprávění rodinné ságy už nestačí. Do Prahy dorazil společně se svou ženou Robin a společné povídání chvílemi připomíná snahy většiny postarších párů o vyprávění čehokoliv: navzájem se doplňují, opravují a občas mluví jeden přes druhého. Historická fakta se mísí s nostalgickými vzpomínkami a rodinnými legendami. Jejich příběh by vydal na tlustou knihu, tady je jeho verze vhodná pro rozsah tohoto magazínu.

Lyžařská romance

Zika Ascher dostal cit pro látky do vínku. Narodil se v roce 1910 do česko-židovské rodiny úspěšných obchodníků s textilem. V době, kdy konfekce neexistovala v takové míře, jak jsme dnes zvyklí, a většina oblečení se šila na míru, se jednalo o kvetoucí byznys. S látkami obchodovali již Zikův dědeček i jeho strýc Jindřich, který vedl rodinný podnik s pobočkou na Václavském náměstí. Po smrti otce Gustava v roce 1933, který celý život pracoval jako manažer pro rodinnou firmu, čekali jeho dva synové Zika a Josef, že budou ve firmě pokračovat, ale spory o dědictví donutily bratry najít si svou vlastní cestu. Otevřeli si tak svůj vlastní obchod s látkami v ulici 28. října číslo 14. Zdobené výklady obchodu vypadají stále stejně. "Byl to celkem malý obchod, ale nacházel se na dobrém místě a dařilo se jim. Jejich specialitou se staly hedvábné a vlněné látky," vypráví Peter Ascher.

Josef a Zika sice byli bratři, ale každý z jiného těsta. Zatímco Josef platil za toho spolehlivého, Zika byl živel. Po Praze se proháněl autem závratnou rychlostí, několikrát boural a párkrát přizabil nejen sebe. Zhlédl se v lyžování. Sjezdovky zdolával nejraději v Kitzbühelu. V roce 1938 dokonce reprezentoval Československo na mistrovství světa. Pro jeho neohroženou jízdu i povolání o něm tehdejší tisk psal jako o "šíleném hedvábníkovi". Hustá tmavá kštice a uhrančivý pohled mu navíc v pražské smetánce zajišťovaly pozici "dobré partie".

Zika Ascher v roce 1938 reprezentoval Československo na MS ve sjezdovém lyžování.

Foto: archiv rodiny Ascherových

Lyžování si zamilovala i Lída Tydlitátová. Dcera ze zámožné katolické rodiny se lyžovat naučila při studiích v Grenoblu a po svém návratu do Prahy se chtěla svému koníčku věnovat dál. A chtěla si taky nechat ušít nějaký slušivý ski úbor. Hledala místo, kde by jí dobře poradili, a známí jí doporučili právě obchod Ziky Aschera. Byla z toho láska jako trám. Vzali se i přes odpor Lídiny matky, zapřisáhlé katoličky, jež zřejmě i v předtuše budoucích tragických událostí nesouhlasila s tím, aby si její nejmladší dcera vzala Žida. V rodině se traduje, že vlastní dceru v den svatby shodila ze schodů, a nevěsta tak na obřad dorazila s modřinami. Mladý pár se vzal na konci února 1939 a odjel na líbánky do Norska, kde měli přátele z lyžařského klubu. Za tři týdny do země vpochodovala Hitlerova vojska.

Josef Ascher zůstal v Praze. Přestože bratři měli židovskou krev po otci, a nikoliv po matce, byli podle pokřivené logiky norimberských zákonů v ohrožení. Josefova matka tak přemluvila rodinného známého s čistým rasovým profilem, aby se nechal prohlásit za jeho biologického otce, a válku tak na rozdíl od mnoha dalších členů rodiny přežil bez úhony. Po znárodnění podniku pracoval pro Centrotex, který měl na starosti export textilních výrobků. Dlouho to ale nevydržel a na začátku 50. let také emigroval. Protože Velká Británie již uprchlíky z Evropy nepřijímala a podle Petera "Londýn nebyl pro dva Aschery dost veliký", zamířil do Kanady.

O tom, jestli Zika tehdy tušil, že se chystá okupace, a odchod ze země přímo naplánoval, nebo jestli měl jen štěstí, se dodnes mezi Ascherovými vedou spory. Jisté ale je, že měl něco naspořeno na účtech ve Velké Británii a cesta Ziky a Lídy vedla právě tam. Usadili se v Londýně, pronajali si levný byt na Marylebone Street a při bombardování města spali pod bytelným dubovým stolem. Zprvu Zika pracoval pro jiné obchodníky s látkami, ale již v roce 1941 založil vlastní firmu Ascher Ltd. Hledal nápad, s nímž by mohl na válkou zdecimovaném trhu uspět. Při procházkách Národní galerií, kterou během války zaplnily práce mladých umělců, zatímco ta nejvzácnější díla byla evakuovaná v bezpečí krytů ve Walesu, si Zika vytipoval několik tvůrců. S nimi chtěl začít pracovat na projektu, jenž se později zapsal do dějin designu, módy i umění.

Sbírání umělců

Tady do příběhu musíme nechat vstoupit další osobu − Konstantinu Hlaváčkovou, vedoucí kurátorku sbírek textilu, módy a hraček z Uměleckoprůmyslového musea. Právě ona je hlavní hnací silou připravované výstavy o českém rodákovi a zároveň pracuje i na knize o osudech rodiny Ascherových, jež bude výstavu doprovázet. "Před válkou byla v Československu řada textilních továren, ale žádná nepatřila ke světové špičce. Jedinou výjimkou byla továrna Josefa Sochora ve Dvoře Králové, jež se soustředila hlavně na tištěný textil. Sochor vyráběl pro běžný trh: puntíky, kytičky, co vás napadlo, ale zároveň měl i geniální nápad vyrábět látky podle návrhů umělců. Ve 30. letech pro něj pracovali ti nejlepší jako Josef Čapek, Toyen, František Kysela či Karel Svolinský," vysvětluje Hlaváčková. "Sochorovy látky musel Ascher prodávat i ve svém obchodě, a inspirace tak mohla pocházet právě odsud," zasazuje věci do kontextu.

Prvním umělcem, s nímž se Ascher domluvil, byl původem Polák Feliks Topolski. "Byli skoro stejně staří a pojilo je zřejmě i nějaké slovanské pouto. Topolski měl ale zvláštní povahu, s otcem byli přátelé, ale mockrát se dohadovali. K rodičům chodil často na večeři a byl schopen nad dezertem předat otci dopis od svého právníka, protože se handrkovali o autorská práva nebo něco takového," směje se Peter Ascher. Topolského expresionistické malby nechal Zika vytisknout na čtvercové šátky − tehdy neodmyslitelnou součást dámské garderoby. Šátky s výraznými motivy působily na britské módní scéně zdecimované válkou jako zjevení. Po Topolském přišel na sklonku války i sochař Henry Moore nebo slavný módní fotograf a scénograf Cecil Beaton. Jejich návrhy se přenášely na hedvábí metodou sítotisku, kdy se přes síť po jednotlivých vrstvách protlačuje barva. Perfektní řemeslné zvládnutí náročných uměleckých vizí udělalo Zikovi na trhu jméno.

Na konci roku 1945 se Zikovi podařilo "ulovit" Henriho Matisse. Rodinná legenda praví, že mu jednoduše zavolal z kavárny Café du Rond-Point v Paříži. Pravděpodobnější scénář říká, že mu cestu k řadě velkých jmen pomohl umést jeho bratranec Ernst zvaný Enda. Ten se sám snažil uspět jako malíř, posléze ve Francii obchodoval s africkým uměním a pohyboval se na tamní umělecké scéně. Zika s ním strávil ještě jako svobodný mládenec řadu týdnů při pijatikách v Paříži v rámci svých obchodních cest a pojila je společná nonkonformní povaha.