Velké výstřednosti údajně bývají podstatou velkých talentů. Koneckonců je vždy lepší být trochu divný než hodně nudný. Švédský režisér Ingmar Bergman měl panický strach z otevřených dveří, italský umělec Leonardo da Vinci spal jen dvě hodiny denně a vynálezce Thomas Alva Edison zase věřil, že v jeho hlavě žijí malí lidé. A tak když jsme počátkem února čekali v kavárně pražského Veletržního paláce na Krištofa Kinteru (44), byli jsme připraveni na ledacos − hedvábné pyžamo, hordy fanynek, bedny šampaňského. Anebo alespoň nějaký výraznější nervózní tik, na jehož základě by se na tomto místě dala vykonstruovat legenda o tom, jak přišla nejnavštěvovanější výstava v moderních českých dějinách ke svému jménu. Na Kinterovy Nervous Trees se mezi 7. zářím a 27. prosincem přišlo do Galerie Rudolfinum podívat 161 824 lidí. Podle znalců umění je to svého druhu zázrak. Ale zázračné je i to, jak "normální" Kintera navzdory všemu tomu humbuku posledních měsíců zůstal. Černá mikina s kapucí, šroubovák za páskem, tykání, úsměv, limonáda. Pohoda. Možná právě to je jeho úchylka: zůstat v klidu a zaostřit zrak v momentě, kdy všichni ostatní kolem šílí.
Co tady vlastně dnes děláte?
No, upřímně řečeno se sám sebe občas ptám na to samé. Musím se přiznat, že jsem sem v posledních letech moc rád nechodil. Právě teď tady ale ve foyer instalujeme sochu My Light Is Your Life − Šiva Samuraj, která tady bude nějakou dobu stát a nahradí sochu spisovatele Honoré de Balzaka od Augusta Rodina. Je to celkem fajn místo, kolem něhož každý den proudí spousta lidí.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
