Krištof Kintera: Okamurovi neberu telefony a do sochy jsem mu nahrál proslov o utečenecké krizi

Velké výstřednosti údajně bývají podstatou velkých talentů. Koneckonců je vždy lepší být trochu divný než hodně nudný. Švédský režisér Ingmar Bergman měl panický strach z otevřených dveří, italský umělec Leonardo da Vinci spal jen dvě hodiny denně a vynálezce Thomas Alva Edison zase věřil, že v jeho hlavě žijí malí lidé. A tak když jsme počátkem února čekali v kavárně pražského Veletržního paláce na Krištofa Kinteru (44), byli jsme připraveni na ledacos − hedvábné pyžamo, hordy fanynek, bedny šampaňského. Anebo alespoň nějaký výraznější nervózní tik, na jehož základě by se na tomto místě dala vykonstruovat legenda o tom, jak přišla nejnavštěvovanější výstava v moderních českých dějinách ke svému jménu. Na Kinterovy Nervous Trees se mezi 7. zářím a 27. prosincem přišlo do Galerie Rudolfinum podívat 161 824 lidí. Podle znalců umění je to svého druhu zázrak. Ale zázračné je i to, jak "normální" Kintera navzdory všemu tomu humbuku posledních měsíců zůstal. Černá mikina s kapucí, šroubovák za páskem, tykání, úsměv, limonáda. Pohoda. Možná právě to je jeho úchylka: zůstat v klidu a zaostřit zrak v momentě, kdy všichni ostatní kolem šílí.

Co tady vlastně dnes děláte?

No, upřímně řečeno se sám sebe občas ptám na to samé. Musím se přiznat, že jsem sem v posledních letech moc rád nechodil. Právě teď tady ale ve foyer instalujeme sochu My Light Is Your Life − Šiva Samuraj, která tady bude nějakou dobu stát a nahradí sochu spisovatele Honoré de Balzaka od Augusta Rodina. Je to celkem fajn místo, kolem něhož každý den proudí spousta lidí.