V časech pomalé lásky

Vyrůstala v jednom ze skleněných domů podle návrhu Eliota Noyese, jenž patřil k nejvlivnějším architektům 50. let. Jednoduchý kvádr s prosklenou stěnou ukrytý uprostřed stromů. Z domu ničím nerušený výhled do okolní přírody, zvenku stejně dobrá podívaná na jeho obyvatele. "Sedávala jsem v lese a dívala se na sousedy, jak večeří. Vždycky mě bavilo pozorovat lidi. Jsem z dvojčat a odmalička se mě lidé neustále ptali, jak moc jsme si se sestrou podobné. A mně tehdy došlo, jak velký vliv na moji osobnost a chování má biologie. Zajímalo mě, proč jsme si jako lidé podobní," vysvětluje Helen Fisherová, proč svůj život zasvětila zkoumání lidského chování.

Mluvíme spolu po telefonu. Je jí dvaasedmdesát, ale její hlas má v sobě rozvernou dívčí energii. Má plné ruce práce s dalším vědeckým článkem o tom, že láska se až příliš podobá drogové závislosti, a náš rozhovor v nepravidelných intervalech přerušuje pípání značící, že se jí snaží někdo urputně dovolat.