Michael Fassbender: Říkám ano příliš často

Začínal jako barman v Londýně a dodnes si nejvíce váží toho, že zvládne připravit klasické suché martini. "Vypadá jednoduše, ale je těžké se ho naučit a udělat pořádně," říká se svým typickým širokým úsměvem. Od té doby, co si tento irský herec vydělával za barovým pultem, ale už uteklo hodně vody. Michael Fassbender, který se v pubertě toužil stát heavymetalovým kytaristou, se proměnil v jednoho z nejžádanějších světových herců.

Poprvé na sebe upozornil coby hladovějící příslušník IRA ve snímku Hlad. Film získal v Cannes ocenění pro nejlepší debut a Fassbender britskou cenu pro nejlepší mužský výkon a nálepku herce, jenž se nebojí pro roli jít na hranu svých fyzických možností. Od té doby se proměnil v marvelovského Magneta ze série X-Men, ve Steva Jobse ve stejnojmenném biografickém filmu nebo v postavu z počítačové hry Assassin's Creed.

Teď na řadu přišla další kultovní mužská postava − norský detektiv Harry Hole z knih Joa Nesbøho, kterých se po světě prodalo již přes třicet milionů. V detektivním thrilleru Sněhulák pátrá po vrahovi žen, který udeří vždy s prvním sněhem. Místo suchého martini však jako Harry Hole dává přednost něčemu ostřejšímu.

Čtete knihy Joa Nesbøho?

Začal jsem. To nejlepší na tomhle filmu bylo to, že mě znovu přivedl ke čtení. Jeho knihy jsou skvělé. Snadno se čtou, ale není to žádný brak. Mají spoustu vrstev a jdou do hloubky. Jsou to velmi chytré příběhy, a proto jsem se do nich rád ponořil. Pomohlo mi to lépe se vcítit do mé postavy.

Sněhuláka jste si před natáčením přečetl?

Toho ne. Bál jsem se, že bych se v knize začal soustředit na prvky, které by se pak ve filmu neobjevily. Ale četl jsem knihy, které Sněhulákovi předcházely, a ty díly po něm, abych věděl, co moji postavu čeká. Chtěl jsem Harryho lépe pochopit, vnímat jeho povahu a zvyky.

Nesbømu se často vytýká, že se zbytečně vyžívá v násilí a brutalitě, zejména na ženách. Vaše postava má se ženami také problematické vztahy…

Nemyslím si, že sám detektiv Hole nemá rád ženy. To z těch knih vůbec necítím. Naším cílem bylo ve filmu ukázat, že se sice pohybuje v šovinistickém prostředí, kterým zkrátka policie je, ale nesoudí lidi podle toho, co mají v kalhotách. To je jasně patrné třeba na jeho vztahu k postavě vyšetřovatelky, kterou hraje Rebecca Fergusonová. Ta ho inspiruje. Podstatné pro něj je pouze to, že je do práce zapálená a že takových lidí není u policie mnoho.

Deset let jsem pracoval na tom, abych si vybudoval nějakou pozici a dokázal se jako herec uživit.

Jak blízko se film přiblížil knize?

Je velmi těžké vyvolat v divácích stejné pocity jako při čtení knihy. Vaše představivost si dosazuje spoustu nepopsaných detailů. Při čtení knihy vám určitě přijdou všechny násilné scény mnohem živější a brutálnější, protože lidská představivost je mnohem bohatší, než co dokáže zachytit filmové plátno.

Kolik z Harryho ve vás po natáčení zůstalo?

Maličko. Ale docela zvládám vystupovat z rolí. Netrpím žádnými běsy. Trochu vás to samozřejmě ovlivní, něco se o sobě naučíte, ale neznamená to, že bych měl v sobě desítky různých osobností, které by mi strašily v hlavě.

Vaše role v Hladu vás zařadila do škatulky charakterních herců. Přesto jste se pak objevil v blockbusterech jako X-Men nebo Assassin's Creed. Jak to jde dohromady?

Asi takhle − v odvětví panovala nějaká situace a podle toho se musíte umět zachovat, pokud chcete zůstat na vrcholu. Dělat na velkých produkcích je zábavné. Na place takového filmu se třeba sejde i tři sta lidí. Každý má na starosti něco jiného, a přitom z toho musí vzniknout něco, co má hlavu a patu. Vám se to možná zdá jako další akční trhák, ale za každým takovým filmem je spousta práce spousty lidí. A ty filmy také spoustu lidí oslovují.

Michael Fassbender (40) se narodil se v Heidelbergu irské matce a německému otci. Ve dvou letech rodina přesídlila do irského Killarney.

Foto: Getty Images

V posledních několika letech jste se v podstatě nezastavil. Jste workoholik?

Možná. Ale nemyslím si to. Mým největším proviněním je asi to, že říkám "ano" příliš často. Ale deset let jsem tvrdě pracoval na tom, abych si vybudoval nějakou pozici a dokázal se jako herec uživit. Nechci se vracet znovu za bar. Pořádnou šanci jsem dostal až ve třiceti a vážím si toho. Během tří let jsem dokázal natočit deset filmů, bez nějaké velké pauzy mezi nimi. Vždycky jsem si říkal, že si mohu odpočinout poté, co budu mít dotočeno.

To, že si vás sláva našla až po třicítce, byla podle vás výhoda, nebo nevýhoda?

Kdybych se stal slavným v jednadvaceti, asi by to byl jiný příběh. Sláva je opojná a tenhle byznys má spoustu lákavých nástrah. Myslím, že načasování bylo tak akorát. Je hodně herců, kterým už bylo čtyřicet a pořád neprorazili, takže jsem na tom vlastně dobře.

Užíváte si status herecké hvězdy?

Já dávám přednost normálnímu životu. Mám rád své soukromí a nepotřebuji, aby mě všude okamžitě poznávali. Vlastně to nemám vůbec rád. Nejraději bych byl neustále v anonymitě, aby lidé neměli ani tušení, kdo jsem. Ale to s tímhle povoláním moc nejde dohromady.

Možná jste se měl stát spíš režisérem?

Režírovat by mě hrozně bavilo. Doufám, že se k tomu jednou dostanu, ale co a kdy bude, nedokážu odhadnout.

Původně jste toužil být muzikantem.

V patnácti jsem měl takový nápad, že ze mě bude kytarista v heavymetalové kapele. Pár let mě to drželo, dokud jsem nezjistil, že to s tím mým hraním stojí za pendrek. Všichni byli mnohem lepší. Jednou ke mně domů přišel kluk, kterého jsem nikdy předtím na kytaru hrát neslyšel, a byl o třídu výš než já. Talent se zkrátka nedá ničím nahradit.