Roger Federer: Svět mě má za hrdinu, proto se snažím jít příkladem

19 grandslamových titulů, 93 vyhraných turnajů ATP, 1 zlatá medaile z olympijských her v Pekingu, 1 stříbrná z Londýna, aktuálně 2. na světovém žebříčku, 108 250 560 dolarů vydělaných na prize money, otec 4 dětí − 2 dvojčat, 36 let, 185 centimetrů, 85 kilogramů.

Některé životy svádějí novináře k tomu, popisovat je v číslech. Roger Federer, rodák ze švýcarské Basileje, takový život má − život, který se statisticky vymyká normě. Teorie pravděpodobnosti, disciplína popisující jevy, které mohou a nemusejí nastat, v jeho případě selhala. Stejně jako selhala, když počátkem září zazvonil v naší kanceláři telefon a hlas na druhé straně se otázal, zda s Federerem nechceme náhodou udělat rozhovor. Chtěli jsme. A tak nám s možná nejlepším hráčem v dějinách tenisu bylo přislíbeno 15 minut, jež se postupem dnů smrštilo na deset, a chvílemi dokonce na pět. Focení Federerův management hned od začátku zakázal.

Jenže pokud někdo neřeší čísla, tak je to právě Roger Federer. Na naši schůzku v pražském hotelu Mandarin Oriental dorazil s bezmála 90minutovým zpožděním. Protáhl se jeho trénink s Tomášem Berdychem a také následující porada s Björnem Borgem, kapitánem týmu Evropy, jejž Federer v Praze v rámci prvního ročníku Laver Cupu reprezentoval. Federerův agent, dnes již legendární Tony Godsick, muž sympatického vzezření, ale důrazu bostonského přístavního rváče, nám hned ve dveřích oznámil, že Roger má za sebou velmi náročný den a my bychom měli v podstatě co nejrychleji vypadnout. A pak: "This is Roger. Můžete si sednout tamhle a pamatujte: ten minutes maximum!"

Usedáváme v jednom z odlehlejších koutů hotelové restaurace Spices a Federer si objednává cappuccino s úsměvem, jenž mu vedle milionů mužů obdivujících jeho pověstnou vizuomotorickou koordinaci zajistil také vojsko fanynek, které o vizuomotorice nikdy nic neslyšely. A my se v mezičase snažíme vyluštit binární operaci, v níž dělíme dobu, za niž je osminásobný wimbledonský vítěz schopný vypít svůj kávový nápoj, přemrštěným počtem otázek, které jsme si na něj připravili. Zbytečně. Když se agent Godsick po deseti minutách snaží náš rozhovor ukončit, Federer ho poprosí, ať nám dá trochu víc času, a také, jestli by na nějaký z následujících dní nemohl domluvit krátké focení, protože rozhovor bez fotek přece nedává smysl a on by z Prahy nerad odjížděl se špatným svědomím. Někteří lidé prostě svádějí novináře k tomu, popisovat je v číslech, protože se statisticky vymykají normě − Roger Federer je jednička.

Rozhovor s obuvníkem Manolem Blahnikem jsem začal otázkou, zda se cítí být žijící legendou. A mám pocit, že s vámi nemohu jinak. Cítíte se jako žijící legenda?

Vlastně ne. Tedy, ehm, nevím. Mám pocit, že… možná. Spousta lidí mě ráda sleduje při hře. Ale asi se tak necítím. Je to těžká otázka, protože jsem pořád ještě aktivní a mám pocit, že se legendou můžete stát až v momentě, kdy svou kariéru ukončíte.

Kdo je pro vás tedy legendou?

Björn Borg, Rod Laver, John McEnroe − jednoduše lidé, kteří ve svých životech dokázali velké věci a jsou dnes pro nás skvělou motivací a zdrojem inspirace.

Říká se, že si člověk může zvyknout na prohry. Jak se to ale má s výhrami? Prožíváte vítězství pořád ještě stejně intenzivně jako na začátku vaší kariéry?

Dnes už je to jiné. Víte, na začátku jsem cítil obrovskou potřebu vyhrávat. Bylo to pro mě to nejdůležitější na světě. Všechno jsem tomu podřizoval a neskutečně to prožíval. Časem jsem si ale uvědomil, že když prohrajete bod, hru, set a občas i celý zápas − nic se neděje. Tak to v životě chodí a opravdové legendy, když už jsme se o nich výše bavili, senepoznají podle toho, jak prožívají vítězství, ale podle toho, jak se vyrovnávají s prohrami. Ale! Nikdy to nesmíte nechat zajít tak daleko, abyste k věcem přistupoval lhostejně. V životě i v tenise se musíte snažit vždy udržet rovnováhu. Snažím se říct, že prohry stále musí bolet a z vítězství se musíte pořád dokázat radovat. V opačném případě ztrácí všechno smysl.

Jak ale po všem, co jste dokázal, zvládnete zůstat motivovaný? Nebylo by ve vašem případě kolikrát mnohem jednodušší říct třeba, dnes na to kašlu, jsem unavený?

To víte, že bylo. A tahle vábnička nad vámi nepřetržitě poletuje. Samozřejmě že jsem občas strašně unavený, ale to vy určitě taky.

Ano, například dnes.

A přesto jste přišel do práce, protože přece nezůstanete jen kvůli tomu, že jste unavený, ležet doma. To by byl strašně jednoduchý únik a ty já nikdy neměl rád. Miluji tenis, miluji ten pocit, když vstupuji na kurt. Víte, jsem si moc dobře vědom toho, že na světě existují mnohem, mnohem horší povolání než pinkat míček přes síť. Stát se úspěšnýmtenistou bylo odjakživa mým snem. A když už jsem to dokázal, mé tělo je zdravé a má rodina mě podporuje, cítím povinnost vytěžit z toho maximum. Pokud, a to je pro mě strašně důležité, vím, že v tom i nadále mohu být úspěšný. Jen tak pro nic za nic by mě − upřímně řečeno − hrát nebavilo.

Když už jsme u motivace a radosti ze hry, jak důležitý je pro vás tento turnaj?

Z motivačního hlediska je pro mě klíčový. Věřím, že všechny zúčastněné čeká unikátní zážitek. Navíc jsem v jednom týmu s Nadalem, Zverevem, Čiličem, Thiemem a Berdychem. Co víc si přát?

Třeba to, aby vás koučoval Björn Borg…

Ani nevíte, jak moc si užívám čas, který s ním trávím. Zrovna Björn není člověk, kterého byste na turnajích potkávali každý druhý den. Navíc ojedinělý formát turnaje může v hráčích vzbudit novou chuť ke hře. V našich kariérách se čas od času zdá, že týdny splývají. Sice neustále jezdíte po světě, všechny cesty ale nakonec vedou na kurt. To je jeden zdůvodů, proč v poslední době už tolik nehraju − protože chci, abych v momentě, kdy se postavím svému soupeři, byl maximálně motivovaný. Laver Cup je výjimečný v tom, že nic srovnatelného na tenisové túře nenajdete.

Pokolikáté jste vlastně v Praze?

Moc často sem bohužel nejezdím − potřetí. Hrál jsem tady před pár lety Davis Cup, v únoru jsem tady byl propagovat Laver Cup a teď jsem tady, abych ho společně s týmem Evropy vyhrál.

Počítám ale, že poměrně často jezdíte na Slovensko, odkud pochází vaše žena Mirka…

Nikdy v životě jsem tam nebyl.

Ne, ne − nikdy v životě?

Já vím, je to strašné. Je to strašné! Já vím. Raději už se o tom nebavme − je to opravdu strašné.

O. K., tak alespoň nějaké slovenské jídlo určitě znáte.

Jo, to znám. A jednou to vypadalo, že když Slovensko v Davis Cupu porazí Portugalsko, budeme tam hrát. To byla moje šance. Nakonec ale zvítězili Portugalci. Ale opravdu tady teď slibuji, že se tam pojedu podívat. A taky bych chtěl podotknout, že doma slyším slovenštinu každý den. Ale ne, na Slovensku jsem ještě nikdy nebyl.

Popojdeme raději dál. Kterého z vašich vítězství si vážíte nejvíc? Byl to titul z wimbledonské juniorky v roce 1998, první titul na okruhu ATP Tour v roce 2001, nebo když jste v témže roce ve Wimbledonu porazil po pětisetové bitvě Petea Samprase, což byl zápas, o němž se dodnes mluví jako o pomyslném předání "wimbledonského žezla"?

Trefil jste se. Je to pravděpodobně zápas s Petem v roce 2001. Byl to můj první mač na Centre Courtu, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem hrál proti Peteovi. Rozhodně bych také rád zmínil své první vítězství ve Wimbledonu v roce 2003, kdy jsem ve finále porazil Marka Philippoussise. Tehdy jsem poprvé ve své kariéře cítil, že by bylo O. K., kdybych se vším sekl. Byl jsem wimbledonský šampion − bang! Co víc by si člověk mohl přát? No, neskončil jsem. Takže bych možná ještě rád vypíchnul finále French Open v roce 2009, kdy jsem porazil Švéda Robina Söderlinga a jako šestý hráč historie jsem zkompletoval kariérní grandslam. A pak samozřejmě letošní Australian Open. A − no pár jich ještě mám. Upřímně bych takhle mohl pokračovat asi dlouho.

Existuje vůbec ještě něco, čeho byste chtěl v tenise dosáhnout?

Podívejte, do letošní sezony jsem nastupoval po pětiměsíčním výpadku, takže jsem měl plánů spoustu. A nakonec jsem sám sebe v pozitivním slova smyslu hodně překvapil. Vyhrál jsem dva grandslamy a k tomu Indian Wells, Miami a Halle. Je pravda, že teď nastal okamžik, kdy budu muset nově zapřemýšlet nad svými cíli. Rok jsem začínal na sedmnácté pozici světového žebříčku, a kdybych tehdy býval prohrál v prvním kole, propadl bych se na 35. příčku. Jenže já neprohrál a jsem dnes číslo dvě na světě. Daří se mi. A proč toho nevyužít a chvíli nepronásledovat jedničku. I když samozřejmě vím, že soupeření s Rafou (Nadalem) není nikdy jednoduché a rozhodně to v tomto roce nebylo ani v plánu. Ve finále je však pro mě nejdůležitější, že jsem zdravý a ve chvíli, kdy se rozhodnu vstoupit na kurt, stoprocentně připravený.

Takže i po tolika letech tenis pořád milujete?

Strašně moc! Ano, neskutečně si hru užívám. A rozhodně to není taková ta falešná láska. Prožívám všechny aspekty hry od geometrie kurtu přes jeho herní vlastnosti až po taktiku hry samotné. Ze všeho nejlepší je ten pocit, když víte, že jste právě trefil dokonalý úder. Ale vychutnávám si i veškeré to dění kolem. Dnešní setkání s Tomášem (Berdychem) a ostatními hráči, kamarádství, které nás spojuje, cestování. A koneckonců i to, že tady teď sedíme v tomhle krásném hotelu v Praze a děláme společně rozhovor. Navíc to všechno dnes mohu prožívat se svou rodinou a přáteli, kteří často cestují se mnou. Je to skvělý život.

A jak často tenis nenávidíte?

Ehmmm… (ticho) To se moc často nestává. Takové pocity jsem popravdě míval spíš jako teenager. Když jsem prohrál, býval jsem neskutečně frustrovaný. Absolutně frustrovaný. Tehdy stačil špatný trénink nebo špatná nálada − býval jsem příšerně náladový − a už jsem s tím chtěl seknout. Jenže to trvalo dvě minuty, dvě hodiny, nikdy víc než dva dny. A pak už jsem zase stál u zdi. Vždy jsem se vrátil, protože mi to strašně chybělo. Když to tolik milujete, není co řešit. A já tenis tehdy miloval tak, že to občas i fyzicky bolelo. Dnes už se mi v životě podařilo dosáhnout mnohem přirozenější rovnováhy, ale ta vášeň tam samozřejmě pořád je.

Co mi můžete říct o možná největší rivalitě v dějinách tenisu: Federer−Nadal?

Hlavně to, že ji teď poprvé můžeme dát stranou, protože hrajeme za stejný tým. Ale jinak jsme proti sobě hráli v devíti grandslamových finále, a až se jednoho dne poohlédnu za svou kariérou, jistě si vzpomenu především na mače, které jsem odehrál proti němu. Hrajeme úplně jiný tenis a jsme naprosto odlišné osobnosti, přesto spolu velmi dobře vycházíme a já mu svým způsobem fandím. Vyhrát desetkrát French Open, jako se to podařilo jemu, to je zcela mimo mé chápání.

Myslíte si, že bez Nadala byste byl tím Federerem, kterým dnes jste?

To je dobrá otázka. Možná bych měl větší úspěch na French Open. Jenže, možná, možná, možná, možná. Pravda je ta, že mě tlačil a tlačí. Opravdu mě tlačí. A udělal tak ze mě lepšího hráče. To je asi největší kompliment, který mu mohu složit. Jsem díky němu rychlejší, silnější, vytrvalejší, flexibilnější − protože on je ten, na koho myslím, když trénuji.

Do kin nyní přichází film Borg/McEnroe. Půjdete se na něj podívat?

Vím a rozhodně se chystám na premiéru. Slyšel jsem, že ho natáčeli v Praze. Nějaké scény dokonce na Spartě, kde jsem včera trénoval.

Myslíte, že jednoho dne natočí podobný film o vás a Nadalovi?

Těžko říct, ale v dnešním světě nikdy nevíte.

Kdo by vás měl v takovém případě hrát?

Někdo dobrý. Mám rád Matta Damona, ale ten už v té době bude pravděpodobně příliš starý.

Jste jedním z největších hráčů v dějinách tenisu. Přesto − kdybyste se mohl vrátit zpět v čase a začít znovu, co byste změnil?

Možná vás to překvapí, ale asi by toho bylo hodně. Na druhou stranu mám pocit, že jsem typ člověka, který si musel na vlastní kůži zažít všechno to, co jsem si zažil. Formovaly mě především ty zkušenosti, kterým bych se možná, kdybych měl volbu, raději vyhnul. Myslím si, že bylo správné rozhodnutí opustit ve čtrnácti domov a nastoupit do Švýcarského národního tenisového centra v Écublens. I když to znamenalo, že část svého dětství strávím s cizí rodinou a v prostředí, v němž se od pondělí do pátku mluví výhradně francouzsky. Od mládí jsem hodně cestoval, v šestnácti opustil školu a stal se profesionálem. Bylo to nesmírně obtížné, ale i díky tomu jsem dnes tím, kým jsem. Vyrostl jsem rychleji než ostatní, a stala se tak ze mě silnější osobnost. Samozřejmě že jsem dělal jednu chybu za druhou, ale to důležité je, že jsemnikdy nepřestal tlačit kupředu. A také to, že jsem měl štěstí na lidi kolem sebe, kteří mi vždy pomohli rozeznat dobré od zlého a nikdy mi nepřestali připomínat, kdo jsem a odkud pocházím. Posledních třicet let vnímám jako neskutečně divokou jízdu na emocionální horské dráze − ale jsem za ni vděčný.

Máte nějakou radu, kterou byste svému mladšímu já rád dal?

Možná ano. Sice nevím, jak bych to udělal, ale poradil bych sám sobě, abych se víc snažil. Abych do toho šel naplno při každém tréninku, a ne při každém druhém. Byl jsem odjakživa hráč, potřeboval jsem si hrát a bavit se, jinak mě trénink strašně rychle začal nudit.

Tedy ne zrovna Ivan Lendl.

Rozhodně ne, pravý opak. Byl jsem hodně kreativní malý hráč, a když mi někdo řekl, že mám dát 500 forhendů, tak jsem opáčil, že si raději půjdu zahrát ping-pong s kamarády. Byl jsem hodně složitý, ale zároveň náročný student. Když mě někdo dokázal nadchnout, oplatil jsem mu to neskutečným zápalem.

Jak se dnes vyrovnáváte s vaší obrovskou slávou? Rockové hvězdy často hledají řešení v drogách a sebedestrukci. To ale u vás zřejmě nepřipadá v úvahu.

Ani u nich už ne. Doba je jiná, i jejich byznys je dnes mnohem profesionálnější, než býval. Ale sláva je bezesporu legrační věc. Člověk si na ni musí nejprve trochu zvyknout a naučit se s ní zacházet. Naučit se v tom lesklém novém světě chodit. Naštěstí mně sláva byla podávána po malých dávkách, a proto si troufnu říct, že mě vlastně nezměnila. Nejprve jsem byl známý u nás v Basileji, pak ve Švýcarsku, následně ve zbytku Evropy a dnes úplně všude. Sláva má svá pro a proti, ale nikdy mě neuslyšíte si na ni stěžovat. Nejsem ten typ. I když se toho v posledních letech kvůli sociálním médiím, mobilům, selfíčkům a všem těmto věcem hodně změnilo.

Jak to myslíte?

Protože teď mám děti, jsem samozřejmě mnohem starostlivější, než jsem býval dřív. Vlastně jsem strašně rád, že když jsem vyrůstal já, sociální média ještě neexistovala. Nevím, jak bych si s nimi tehdy poradil. Dnes je to pro mě především nástroj, skrze nějž udržuji kontakt se svými fanoušky. Zároveň to však vnímám také jako příležitost jít dobrým příkladem, inspirovat a motivovat je. Já tuhle roli beru opravdu velmi vážně. Dodnes vzpomínám, jak jsem sám vzhlížel k Beckerovi, Edbergovi, Samprasovi nebo Michaelu Jordanovi. Bylipro mě strašně důležití. Herce a hudebníky možná nezajímá, že je ostatní mají za hrdiny, mě ale ano. Cením si toho, když za mnou přijdou třeba něčí rodiče a řeknou mi, že mě svým dětem dávají za příklad toho, jak se chovat a jak zdravě žít. I prosté věci jako to, že se snažím denně spát deset hodin, mohou mít na něčí život obrovský dopad. V tom je pro mě krása toho, být slavný, ne chození po červených kobercích.

Zdá se, že jste opravdu hodný chlap.

Děkuji, snažím se jím být.

Máte vlastně vůbec nějaké koníčky mimo tenis?

Na jednu stranu jich mám hodně a na tu druhou jich je čím dál tím méně. Dnes se v podstatě veškerý můj volný čas točí kolem našich dětí. Snažím se být dobrým otcem a asi si dokážete představit, že je to se čtyřmi dětmi práce na plný úvazek. Jakmile přijdu domů, vrhne se na mě nejprve Leo, pak Lenny a Myla a nakonec Charlene. Když musíte šéfovat takovému gangu, jdou koníčky stranou. S manželkou ale rádi a pravidelně chodíme na hezké večeře, abychom se po náročných dnech zklidnili a strávili spolu nějaký ten čas. A také se hodně scházíme s přáteli.

Jste společenský člověk?

Ano, jsem velmi společenský. Jsem rád mezi lidmi. Samotu moc rád nemám. Ne že bych z ní měl strach, ale cítím se lépe, když kolem sebe někoho mám. Můj život je neskutečně hektický a rodina je a vždy bude na prvním místě.

Teď mám pro vás jeden takový chyták. Které olympijské hry byly pro vás nejdůležitější?

Asi bych řekl, že Sydney. Byly mé první a strašně jsem se těšil.

Správná odpověď. Sice jste tam nic nevyhrál, ale seznámil jste se tam s vaší ženou.

To jsem chtěl právě dodat v druhé části mé odpovědi. Ty hry znamenaly začátek našeho fantastického vztahu a v podstatě i mé kariéry. Zároveň mi samozřejmě také zlomily srdce. Protože jsem se dostal do semifinále, které jsem prohrál, a následně prohrál i zápas o bronzovou medaili. Byl jsem tehdy nesmírně zklamaný a strašně jsem brečel. Ale to byl rok 2000 a to už je hodně, hodně dávno.

Zlato jste si nakonec přivezl z Pekingu. Kdo je podle vás nejvýraznější tenista v dějinách?

Nejvýznamnější je bezesporu Rod Laver. Ale nejvýraznější je určitě Björn Borg. Byl to snad vůbec první hráč, jehož popularita přesáhla hranice tenisu. Každý ho znal. Tehdy se říkalo, že je tím nejslavnějším člověkem hned po papežovi. To on dostal náš sport do mainstreamu. Kvůli němu lidé přepínali svůj běžný televizní program na tenis. Z šance strávit s ním tady v Praze celý týden mám obrovskou radost.

Vy ho ale samozřejmě znáte delší dobu, ne?

Znám ho tak trochu. Víte, on poté, co vyhrál svůj pátý Wimbledon v řadě, jednoduše zmizel a 25 let se na Centre Court nevrátil. Je to taková tenisová enigma − v tom pozitivním slova smyslu. Kdykoliv ho pak vidím, přímo hltám každé jeho slovo, protože vím, že by zítra klidně mohl zase na pár let zmizet. Pro mě je to naprosto výjimečný člověk.

Z vašeho vyprávění se mi zdá, že jste ani po tolika letech nepřestal být studentem hry…

Jsem ten největší šprt. Ale to k životu patří. Člověk by se nikdy neměl přestat učit. A je úplně jedno, na jakém hřišti života zrovna hrajete. Přestat se učit pro mě znamená rezignovat.

Už jsme se bavili o vašich největších vítězstvích. Co vaše největší prohry?

Podívejte se, jen na "túře" jsem prohrál více než 250krát. Prohrál jsem spoustu čtyřher, prohrál jsem v Sydney, jak už jsem vám říkal, prohrával jsem jako junior. Na to si musíte v této profesi zvyknout. Asi nemám jedno konkrétní utkání, které by bolelo víc než ostatní. Mám ovšem dlouhou řadu zápasů, jež bych si chtěl zahrát znovu, protože vím, že podruhé už bych stoprocentně neprohrál. Buď jsem udělal nějakou hloupou chybu, špatné rozhodnutí, které mě stálo rozhodující body, měl jsem smůlu, nebo ten druhý hrál tak dobře, že jsem si jistý, že by takový výkon už v životě nezopakoval. Ale i prohrané zápasy utvářejí vaši osobnost, možná víc než všechna ta vítězství. Dnes už naštěstí nesu porážky mnohem lépe než dřív. A v průběhu své kariéry jsem se naučil je velmi rychle a efektivně analyzovat. Nezabývám se jimi příliš dlouho. Prohraji zápas a druhý den už jsem zase v pohodě.

Stát se úspěšným tenistou bylo odjakživa mým snem. A když jsem to dokázal, mé tělo je zdravé a má rodina mě podporuje, cítím povinnost vytěžit z toho maximum.

Jste nějakým způsobem pověrčivý?

Ne, vůbec. Ani trochu. Vím, že spousta sportovců je. Já jsem v tomhle případě pravý opak. Jediné, co potřebuji, je dobrá organizace, být všude na čas a mít jistotu, že jsem připraven.

Co podle vás dělá opravdového vítěze?

To je spousta věcí: vášeň je asi na prvním místě, ale nelze opomenout ani ochotu tvrdě pracovat, způsob, jakým vystupujete na veřejnosti, jistou grácii, styl, slušnost. Jak jsem řekl, je to spousta věcí.

A jak moc opojné je vítězství?

Pár vítězství trochu a hodně vítězství o to víc. Proto dnes pořád ještě hraji. Protože ten pocit vyhrát turnaj jako Australian Open anebo Wimbledon je naprosto jedinečný. Jsou to nepopsatelné emoce. Mám husí kůži, jen když tady o tom s vámi mluvím. Když se to však opravdu stane, zažíváte pocity, které jdou přímo do morku kostí. To je ten důvod, proč stále ještě tvrdě dřu, když se nikdo nedívá, když kolem nejsou žádná média, žádní fanoušci, když jsem na kurtu jenom já se svým trenérem. Takže abych odpověděl na vaši otázku: ano, vítězství je velmi opojné.

Je to závislost?

Pro mě ne. Závislost je něco, čeho se jen tak nezbavíte. Já bych od tenisu mohl kdykoliv bez problémů odejít.

Jste si tím jistý?

Ano, na sto procent.

A přemýšlíte tedy někdy nad odchodem do tenisového důchodu?

Ne, to ne. Snažím se to brát hodně s nadhledem.