Stellan Skarsgård: Odpovídat jen gesty? Já hraji pouze za peníze

Stellan Skarsgård má v životě jasno: nerad zpívá, nemá rád rozkazy, nerad sám sebe vidí v kině a už vůbec nemá rád tuhle rubriku. Tedy alespoň to tak vypadalo, když jsme mu ji jednoho nedělního odpoledne ukázali před jeho karavanem. "Odpovídat na otázky beze slov, jen gesty? To je ale herectví a já hraji pouze za peníze," oznámil nám důrazně. Snažili jsme se ho sice ještě chvíli přesvědčovat, že spíš než o acting jde o reacting − tedy spontánní reakce na naše otázky, ale marně. Skarsgård to odmítl: "Jsem příliš stydlivý na to, abych takové věci dělal zadarmo. Nechci být v novinách, nechci být v televizi, nechci být slavný. Chci být prostě na place a dělat svou práci. Promiňte."

Chápu, pojďme tedy improvizovat. Bavme se o projektu, který vás přivedl sem na louku u obce Černošín.

Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského je v první řadě skvělá kniha, která mě nadchla už před lety, když jsem ji četl poprvé. S Václavem Marhoulem, režisérem adaptace, kterou tady dnes natáčíme, jsem se potkal, když ještě šéfoval barrandovským studiím. Jeho sestra byla provdaná ze jednoho mého kamaráda. Pak jsem o něm dlouho neslyšel a před pár lety se na mě obrátil s tímto bizarním projektem. Mou roli v podstatě nelze nazvat rolí, mám jen dva natáčecí dny. Ale chtěl jsem, aby tento film vznikl. Navíc natáčení v Praze miluji, strávil jsem tady nedávno spoustu času během natáčení filmu Borg/McEnroe. Velmi si vážím vaší filmové tradice a profesionality, s jakou zdejší lidé přistupují ke svému řemeslu.

Máte sedm synů a pět z nich jsou herci. Herectví je u vás zřejmě v genech…

Netroufnu si odhadnout, nakolik je to genetikou a do jaké míry na to mělo vliv okolí, v němž vyrůstali. Rozhodně jsem je tedy nikdy do herectví netlačil. Nemají iluze o lesku Hollywoodu a vědí, že je to tvrdý byznys. Ale asi si všimli, že mě tohle povolání ohromně baví.

Mluvíte synům do kariéry?

Ne, to rozhodně nedělám. Nejsem tak hloupý, aby mě podobné věci vůbec napadly.

Nechal jste je, aby si našli svou vlastní cestu.

V šestnácti jsem se na ně prostě vykašlal a nevměšuji se jim do života. Tečka. Jakmile jim totiž radíte, vždy budete poražený. Buď vám vyčtou, že jejich život navzdory vašim radám nestojí za nic, nebo mají díky vám skvělý život, ale cítí, že to není úplně jejich zásluhou. Má rodičovská rada číslo jedna tedy zní: Nechat je na pokoji.

Počkejte, zavolám to rychle mámě. Sledujete jejich filmy?

Ne všechno, ale snažím se. A mám pocit, že jsou velmi talentovaní, což je dobře, protože si nedokážu představit, jaká muka by to pro mě byla, kdyby jim herectví nešlo.

Řekl byste jim to?

Nad tím jsem se zatím neodvážil přemýšlet ani hypoteticky.

Máte štěstí, nemusíte.

Jsou chytřejší, talentovanější a mnohem, mnohem hezčí než já.

Jak dlouhá byla vaše cesta z Göteborgu do Hollywoodu?

Moc dlouhá ne. Jednoduše mi zavolali, poté, co jsem v roce 1982 vyhrál hlavní hereckou cenu v Berlíně. No a pak už jsem svou kariéru nechal v rukou agentů. Nejsem moc ambiciózní, jen si tak hraji a snažím se role vybírat podle toho, na co mám zrovna náladu. Naštěstí se nabídka rolí vuplynulých letech změnila.

Jak to myslíte?

Když jsem v 80. letech začal pracovat pro tamní studia, americký trh znamenal všechno. Velké peníze vydělával filmový průmysl výhradně za oceánem. Spojené státy jsou tak xenofobní, že tam z cizince s přízvukem nemohli udělat nic jiného než zloducha. Dnes už jde především o globální trh, proto dostávají šanci herci z celého světa.

Co si užíváte víc: natáčení velkých blockbusterů typu Avengers, nebo komornější práci s režiséry typu Lars von Trier?

Spolupráce s Larsem je samozřejmě výjimečná. Je to skvělý muž, dělali jsme spolu na osmi filmech a pokaždé jsme si to náramně užili. I z profesního a uměleckého hlediska jsou nízkonákladové filmy zpravidla zajímavější. Nemáte na drahé kulisy, speciální efekty ani kostýmy, a tak celý film musíte utáhnout svou osobností. A to je teprve výzva. Navíc má slovo režiséra mnohem větší váhu, což není úplně ideální pro mě, ale obyčejně dobré pro konečný výsledek.

Proč to není dobré pro vás?

Nerad poslouchám rozkazy a pokyny. Respektuji režiséry, ale řeknu si své. Takže to na place občas trochu vře. Na druhou stranu uznávám, že ten film je a musí být jejich. Jsou herci, kteří se snaží převzít celé natáčení, což je špatně. Každý dobrý film je v první řadě vyjádřením osobní vize jeho režiséra − to je pravidlo, přes které nejede vlak. Občas to sice znamená, že je při natáčení teror, ale to je kreativní napětí, jež filmu vefinále prospívá. Nic podobného u velkých produkcí nemáte. Tam se vše řídí podle jasně definované rovnice na úspěch. A vy se cítíte jak malé děcko, které si hraje v nějakém hloupém, pestrobarevném prostředí. S herectvím to tedy moc společného nemá.

Budete hrát v dalším díle Avengers?

Těžko říct. To je jeden z těch projektů, kde hraje matematika mnohem větší roli než herectví. Platy jsou tam nastavené hierarchicky a pro mě už by to byl pátý díl. To znamená, že pro ně možná budu příliš drahý.

Středně velké produkce, kolem nichž se točili ti nejlepší režiséři, scénáristé a herci, už neexistují.

Naštěstí dnes všichni mluví o renesanci televize.

Dnes je to v Hollywoodu buď, anebo. Na jedné straně máte filmy s rozpočty výrazně přesahujícími čtvrt miliardy dolarů. Ty prodávají veškerý popcorn. Na straně druhé jsou dvoumilionové filmy pro fanoušky artové kinematografie. Jenže uprostřed to v posledních letech zeje prázdnotou. Středně velké produkce, kolem nichž se obvykle točili ti nejlepší režiséři, scenáristé a herci, už neexistují. Zmizely. Kdo ale nezmizel, jsou ti lidé. Naštěstí se všichni vrátili do televize a náramně si užívají nově nalezené svobody. Najednou mají na příběh, který jindy museli odvyprávět během devadesáti minut, deset, dvacet, třicet hodin. Na vlastní kůži jsem to zažil během natáčení seriálu River a řeknu vám, že to byla skvělá zkušenost.

Budete v Praze dlouho?

Hned zítra odlétám.

Chystáte se na další projekt?

Ano, právě připravujeme natáčení Mamma Mia 2. To je velká popcornová podívaná.

Takže budete zase zpívat?

Bohužel ano. Nenávidím zpívání, mám z toho obrovskou trému, protože mi to vůbec nejde.

Ale ve vaší profesi asi musíte obavám tohoto typu čelit neustále.

Neustále. Každý den bojuji se strachem. Jakmile podepíšu smlouvu, začnu být nervózní. Jsem strašný nervák. A víte, co je na tom nejhorší? Vůbec se to věkem a zkušenostmi nezlepšuje. No a když dojde na zpěv, to je úplná katastrofa. Natáčet začínáme až v říjnu, už teď si ale v autě pořád dokola pouštím své písničky, snažím se je hulákat za jízdy a doufám, že trefím alespoň nějakou tu notu. Pevně věřím, že si s tím nakonec Benny a Björn z Abby nějak poradí ve studiu. Bez jejich magie bych byl dočista ztracený. Navíc se sám na sebe strašně nerad dívám. Fyzicky mě to bolí. Na place se cítím skvěle, práce mě baví, ale na premiérách mhouřím oči.

Co tady dnes vlastně budete dělat?

Dnes tady budu sedět, číst knihu a kouřit dýmku. A nakonec odvedu hlavní postavu a zastřelím ji.

Skvělá práce.

To mi povídejte.