José Mourinho: Motivuje mě vztek a smutek lidí, kteří mi nefandí

Nejdřív ze všeho vás zaskočí, že muž je mnohem menší než jeho legenda, měří pouhých 174 centimetrů. A pak, že vás při prvním setkání téměř nepozdraví. Mine vás jako soupeřovu střídačku, jen letmo vaším směrem vystrčí pravačku: "Hi, I am José," sykne tiše a rozhodně se vám při tom nepodívá do očí. Sedne si do křesla a netrpělivě, tentokrát už mnohem hlasitěji, prohlásí: "Tak co mám dělat?" Trenér slavného fotbalového klubu Manchester United je takzvaně all business a to v dnešní upovídané době budí respekt. Členové Mourinhova trojčlenného doprovodu, kteří se společně s ním vtěsnali do malého londýnského hotelového pokoje, v němž má rozhovor proběhnout, vám kousavými pohledy dávají důrazně najevo, že teď je míč na vaší straně. Mentálně škrtáte první rádoby vtipně "zahřívací" otázky a rozhodnete se pro silně defenzivní taktiku: "Gratuluji k nedávné výhře v Evropské lize." "Děkuji," odvětí stroze The Special One, zatímco jeho manažer vytáhne z aktovky seznam předem schválených otázek a začne je před vámi významně studovat. Šéfka styku s veřejností švýcarské značky Hublot, jejíž tváří Mourinho je, se při tom poprvé, ale ono odpoledne zdaleka ne naposledy nervózně podívá na hodinky. A z výrazu tváře dívky, jež má na starosti Mourinhovy sponzorské závazky, lze vyčíst, že by příštích 90 minut raději přečkala na chodbě. Tenhle rozhovor začíná jasně: 1:0 pro Mourinha.

Máte z vítězství pořád stejně dobrý pocit jako v začátcích kariéry, anebo si na to člověk časem zvykne?

Obojí. Samozřejmě že už to není taková euforie jako dřív. Na druhou stranu roste tlak. Lidé ode mě dnes očekávají, že budu vítězit, pořád dokola jen vítězit. Zprvu z mého úspěchu byli všichni překvapení. Novináři psali, že jsem se objevil nečekaně jako letní bouře, jež smete vše, co jí stojí v cestě. V průběhu let se z vítězství ale stala povinnost. Jako bych výhru dlužil a celý svět jen čekal, kdy konečně splním svůj závazek. Jakmile vítězím, je vše v normálu, v momentě, kdy ale prohraji, začne se okamžitě řešit, zda náhodou nejsem v krizi, zda jsem nevyhořel anebo nejsem příliš starý. Ten tlak a to očekávání všude kolem sebe cítím. Vnímám, že když se lidem v mém okolí, kteří ve svém oboru nedosáhli ani desetiny toho, čeho jsem dosáhl já, najednou něco povede, ostatní na to reagují, jako kdyby ti dotyční objevili novou planetu. A když se pak daří mně, je to prostě normální. Začátek mé kariéry byl v tomto ohledu mnohem jednodušší.

Nutno podotknout, že se atmosféra v našem hotelovém pokoji během první odpovědi výrazně uvolnila. K samotnému rozhovoru přistupuje Mourinho naštěstí s mnohem větším nadšením než k našemu setkání. Je připravený. Otázky, které jsme mu týden dopředu museli poslat, zřejmě četl. I navzdory tomu, že je jeho manažer nepřestává během interview kontrolovat, dává Mourinho jasně najevo, že se nastaveného jízdního plánu nehodlá nutně držet. Což je o to vzácnější, že se jedná o poslední velký rozhovor, který šedovlasý Portugalec médiím poskytl. V Londýně jsme se sešli koncem května, a tedy jen několik dní před tím, než slavného trenéra začali vyšetřovat španělští prokurátoři z daňových úniků.

Udržet se na vrcholu je tedy i ve fotbale mnohem náročnější, než se tam dostat…

Rozhodně ano. Proč by jinak zrovna ve fotbale existovalo tolik lidí s příležitostnými úspěchy a jen několik málo jedinců, jejichž celou kariéru lze označit za úspěšnou?

Jak to myslíte?

Máte trenéry, kteří vyhráli Ligu mistrů, kteří vyhráli Evropskou ligu, a dnes ani nevíte, kde jsou. Proč? Protože se jim to podařilo jen jednou, zcela izolovaně od kontextu zbytku jejich kariéry, a pak zmizeli. Mít čtrnáctiletou kariéru plnou úspěchů, to je o něčem úplně jiném. To už je mnohem složitější. Musíte tu hru milovat víc než ostatní, abyste něco takového dokázal. Kdybych fotbal tolik nemiloval, už dávno bych řekl: "Good bye, jdu si užívat život!" Mým problémem ale je, že já si život bez fotbalu užívat neumím. Mám tedy jedinou možnost − pokračovat.

Z vítězství se stala povinnost. Jako bych výhru dlužil a všichni jen čekali, kdy splním svůj závazek.

Vaší primární motivací je tedy láska ke hře?

Mě pohání spousta věcí. Láska k fotbalu je jen jednou z nich. Motivuje mě skutečnost, že je ve fotbale každý den jiný. Řada lidí během své kariéry propadne jakési pracovní rutině, jež je časem začne frustrovat. Ve fotbale nic takového nemáte − žádná rutina, žádné repetice, každý den začínáte nanovo. To je fantastické. Popohání mě radost, kterou skrze svou práci dávám své rodině i lidem, kteří mi fandí. Na druhé straně mě strašně motivuje smutek a vztek, který budím u lidí, kteří mi nefandí. V zásadě je to ale tak, že svou práci miluji, a to je v dnešním světě k nezaplacení. Jak se říká: najdi si práci, kterou miluješ, a už nikdy nebudeš muset pracovat.

Tak to cítíte…

Ano, ale to neznamená, že bych občas nebyl unavený. Před koncem sezony je to vždy nejhorší. Vzpomínám si, že například loni jsem byl totálně vyčerpaný a jen stěží se mi s tím bojovalo. Strašně jsem se těšil na dovolenou a vymalovával si, jak si těch svých pět týdnů volna pořádně užiji. Jenže už po týdnu doma jsem zjistil, že vlastně tolik dovolené nepotřebuji, že mi sedm dní bohatě stačí. Problém s fotbalem je v tom, že když jste v těch nejlepších týmech, hrajete v podstatě jedenáct měsíců v kuse. Zejména v anglickém fotbale tomu tak je. Jiné sporty jako formule 1 nebo tenis jsou také velmi náročné, aktérům ale vždy dopřejí moment k nadechnutí. Odehrajete Roland-Garros a můžete si na pár dní dát nohy na stůl. Odřídíte Grand Prix a celý ten cirkus se nejprve musí přestěhovat do jiného města, takže máte spoustu času na to, se vyspat, zrelaxovat a být s rodinou. Ve fotbale sotva rozhodčí odpíská konec nedělního zápasu, už musíte přemýšlet nad středeční sestavou. U večeře se pak přistihnete, jak vám manželka něco vypráví a vy ji vůbec nevnímáte, protože jste myšlenkami už zase na hřišti. Občas je to vážně složité.

Být neustále pod takovým tlakem je zajisté psychicky i fyzicky velmi náročné. Jak relaxujete? Meditujete, chodíte na jógu, masáže, běháte?

Ne, ne. V tomto ohledu jsem úplně normální. Mám rád fitko. Ale jako spousta ostatních neustále bojuji s disciplínou. Slíbím si, že půjdu cvičit po odpoledním tréninku s týmem. Pak mi do toho ale vleze nějaká nečekaná porada a nikam nejdu. Znáte to, jsou to většinou takové ty každodenní situace, které vám snadno nabourají rutinu.

José Mourinho je již několik let tváří švýcarské hodinářské firmy Hublot. Jeho levé zápěstí během našeho setkání zdobil model Big Bang-10 Full Magic Gold, limitovaný na 200 kusů. "Hodinky Hublot nosím v zimě, na zápasy i v létě na pláž," říká slavný trenér s tím, že si chce spolupráci se sponzory v první řadě užívat. Zpoza hodinek vykukuje Mourinhovo jediné tetování. Jde o jména jeho manželky a obou dětí.

Foto: David Turecký

Je dobré slyšet, že jste občas stejně lidský jako my ostatní…

Navíc jsem teď poprvé v životě bez své rodiny. Dceři je dvacet a synovi sedmnáct. Od chvíle, kdy se narodili, cestovali se mnou. Barcelona, Benfica, Porto, Chelsea, Inter, Real, pak zase zpátky do Chelsea. I pro ně to byla tvrdá dřina a spousta překážek. Jenže ony teď dosáhly věku, kdy manželka rozhodla, že už to stačilo, že se rodina obětovala dost a teď je na čase, abych se projednou obětoval já. Je to pro mě úplně nový a docela zvláštní pocit.

V Manchesteru teď žijete v hotelu, což vám, pokud byly články, které jsem četl, pravdivé, úplně nevyhovuje.

Problém ale není v hotelu. Asi si dokážete představit, že nebydlím v pokoji o rozloze deseti metrů čtverečních. Mám obrovské apartmá a veškerý hotelový servis navrch. Pokojovou službu, uklízečky, praní − nemusím se o nic starat. Problém je v tom, že jsem byl celý život zvyklý přicházet domů a všechny radosti i strasti sdílet a prožívat s rodinou. A to mi teď, když bydlím v Manchesteru a oni v Londýně, chybí. Ptal jste se, jak relaxuji. Řeknu vám to takhle: když už nějaký ten volný čas mám, tak ho dnes raději než nějakým koníčkům věnuji rodině. Fotbal a rodina − to je celý můj život.

Na druhou stranu teď máte víc času na práci.

Chtělo by se mi namítnout, že jsem práci vždy dal vše, co jsem mohl, ale asi máte pravdu. Když na vás doma nikdo nečeká, tak ani nemáte důvod tam chodit. Na hřišti jsem většinou od pěti od rána do osmi do večera, takže toho určitě udělám víc než dřív. V tomto ohledu mi to tedy prospívá. Co se té emocionální stránky týče, už tolik ne. Vyhovovalo mi, když jsem s manželkou a dětmi mohl sdílet radost z vítězství anebo cítil jejich podporu po prohře. A to mi teď docela chybí.

Bavili jsme se o vítězství United v Evropské lize. Čeho jste si užíval víc − samotného poháru, nebo skutečnosti, že jste zase jednou umlčel své kritiky?

Vítězství, samozřejmě že vítězství, a především vítězství pro klub. Pro klub, který tuto soutěž ještě nikdy nevyhrál, pro klub, který se díky ní vrátil do Ligy mistrů. Navíc řada hráčů Manchesteru, zejména těch starších jako Rooney anebo Carrick, vůbec nevěděla, jaké to je, vyhrát evropskou soutěž. Jsem rád, že to mohli zažít právě se mnou.

Takový zážitek člověku musí dodat obrovské množství energie.

Ano, ale důležité je naučit se čerpat energii jak z výher, tak z porážek. Fotbal je sport, v němž není možné neustále jen vyhrávat. Zákonitě musí přijít i nějaká ta porážka. A když s ní nebudete umět zacházet, velmi snadno se ocitnete v temné zóně, z níž už není úniku. Zvyknete si prohrávat a to je pak váš konec. Musíte se snažit udržet si v dobrých i špatných chvílích jistou emocionální rovnováhu. Bývám po prohrách vždy velmi smutný. Nemá ale cenu hroutit se celý týden. Dva tři dny jsem frustrovaný a pak je opět načase sebrat se a začít znovu bojovat. A stejně se to má i s výhrou. Dva dny jsem na Měsíci, pak se ale musím pomalu vrátit k práci a připravit sebe a tým na další výzvy.

Musíte se snažit udržet si v dobrých i špatných chvílích jistou emocionální rovnováhu.

Máte vůči týmu zodpovědnost…

Především v něm musíte udržet stabilitu. Vždy říkám, že na naší úrovni je tak strašně složité vyhrát, že by si to měl každý vychutnat plnými doušky. Nikdy nevíte, kdy a zda vůbec se vám to podaří zopakovat. A když prohrajete, je třeba si zase uvědomit, že to neznamená konec světa. Mnohem víc mi vadí, když prohrajeme kvůli vlastním chybám, než když nás porazí soupeř, který byl ten den prostě lepší. Když se nám během utkání nepodaří dosáhnout úrovně, na niž vím, že máme, je to pro mě velké zklamání.

Viníte potom především sám sebe?

V takový moment obviňuji úplně každého. Zpravidla − to koneckonců určitě víte − reaguji velmi rázně. Jakmile se uklidním, začínám nejprve analyzovat svá vlastní rozhodnutí a hledám chyby u sebe. Snažím se zjistit, jaký vliv jsem já osobně měl na tu prohru. V další fázi začnu rozebírat každého hráče jednotlivě. Je pro mě důležité, aby si zejména mladí hráči na tento kritický přístup zvykli a nebrali si mé výtky osobně, nýbrž jako způsob, jak se zlepšit. Fotbalový tým je pro mě rodinou, trávím s ním mnohem víc času než s manželkou a dětmi. A v rámci rodiny, o tom jsem pevně přesvědčený, se musí jednat zcela otevřeně a bez přetvářky. Nemůžete pořád říkat jen to, co ostatní rádi slyší, musíte být připravený otevírat i nepříjemná témata.

Zmínil jste temnou zónu prohry. Obáváte se, že byste v ní jednou mohl skončit déle, než je zdrávo?

Ne, ne, ne, ne, ne. Každou porážku se snažím vnímat jako začátek nového vítězného tažení. Prohru nikdy nesmíte akceptovat jako permanentní stav. V našem byznysu je důležité si věřit a já si věřím hodně.

Vystudoval jste sportovní vědy na technické univerzitě v Lisabonu. Jak moc to bylo pro vaši kariéru přínosné?

Existuje spousta různých cest, jak se stát fotbalovým trenérem. A já rozhodně nejsem ten typ člověka, který by trval na tom, že právě ta má je tou jedinou správnou. Vůbec ne. K tomu, abyste byl dobrým trenérem, není nutné studium ani veleúspěšná hráčská kariéra, tím jsem zrovna já zářným příkladem. Podíváte-li se na deset nejlepších fotbalových manažerů planety, zjistíte, že mají společnou jen jednu věc: určitý talent, který nelze najít v knihách ani na hřišti − musíte se s ním narodit. Řídit fotbalový tým je umění a v umění se bez talentu od boha neobejdete. Já jsem měl navíc štěstí, že jsem s fotbalem vyrůstal odmalička. Narodil jsem se jako syn hráče a dospíval jsem jako syn trenéra. Fotbal je nedílnou součástí mého života. Vděčný jsem i za své hráčské zkušenosti. Sice jsem nedosáhl vysoké úrovně, ale dovolilo mi to se na hru podívat z té druhé perspektivy, zažít fotbal jako aktivní součást týmu. Studium v Lisabonu mi pak dalo řadu vědomostí, analytický přístup a disciplínu. Dodnes se považuji za fotbalového studenta. Neustále s sebou v hlavě nosím spoustu nezodpovězených otázek. Odpovědi na ně ale nelze najít v knihách, archivech ani na webu, musím je hledat sám prostřednictvím svých zkušeností. Nacházím se ve stavu permanentní evoluce a jsem dnes už pevně přesvědčen o tom, že takový budu až do svého posledního dne. Až jednou skončím, nebude to kvůli tomu, že už bych nebyl schopný udržet se na špičce, nýbrž kvůli tomu, že už nebudu schopný udržet se vestoje.

Nicméně to bude ještě chvíli trvat. V nedávném rozhovoru jste řekl, že se cítíte být teprve v polovině své kariéry.

Je mi 54 let a nejsem ten typ člověka, který by zdravý a silný zůstal sedět doma na verandě. Takže pokud se mi bude dařit zůstat fyzicky a mentálně fit, vidím to minimálně ještě na deset let.

Jak důležité pro vás bylo období, jež jste na začátku své kariéry strávil jako asistent po boku legendárního hráče a trenéra Bobbyho Robsona?

Velmi důležité. Z ničeho nic jsem se ocitl na úrovni, kterou jsem do té doby neznal. Se Sportingem Lisabon a Portem jsem díky siru Bobbymu zažil ty nejlepší portugalské kluby − a pak samozřejmě Barcelonu. To pro mě byla najednou úplně nová realita, kterou jsem jako hráč nikdy neměl možnost poznat. Dostat se do této dimenze v tak mladém věku, to byl naprosto klíčový moment mé kariéry.

Portugalský fotbalový trenér José Mourinho

Foto: David Turecký

Bylo vám tehdy teprve 33 let a měl jste na starosti hvězdy jako Luíse Figa, Christa Stoičkova, Josepa Guardiolu anebo Ronalda.

Byla to absolutní fantazie: koučovat je na hřišti, organizovat pro ně taktické mítinky, mít možnost jim vysvětlit způsob, jak analyzuji soupeře, anebo se jim prostě jen dívat do očí. S mnohými jsme si navíc byli blízcí i věkově. Samozřejmě že si člověk musel neustále dávat pozor, aby neudělal nějakou pitomost. Vzpomínám si na jednoho trenéra, který se snažil Stoičkova naučit, jak kopat penaltu. Všichni jsme stáli okolo a smáli se. Nikdy jsem nebyl tak domýšlivý, abych se hráčům tohoto kalibru pokoušel vnutit něco, co sami umí mnohem lépe. Nikdy jsem se nesnažil být někým, kým nejsem. Zároveň jsem ale věděl, že je řada věcí, zejména teoretických znalostí a znalostí metodologie, jež hráčům mohu předat. Vznikla tak mezi námi velmi prospěšná symbióza. Oni mě respektovali stejně jako já je a vím, že na mě dodnes v dobrém vzpomínají.

Jak důležitý je na této úrovni vztah mezi trenérem a hráčem a jak blízký by vlastně měl být?

V tomto ohledu jsou právě asistenti hlavního trenéra velmi privilegovaní. Obvykle mívají k hráčům mnohem blíže než trenéři samotní. Jako asistent jste v situaci, kdy nemusíte v podstatě dělat žádná důležitá rozhodnutí, a to vám umožní vybudovat si k týmu velmi blízký vztah. A ten je pak mimořádně významný pro hlavního kouče. Myslím si, že jsem byl hodně, hodně dobrým asistentem. Ve chvíli, kdy se stanete manažerem, situace se změní. Hráč má svůj vlastní svět a vy to musíte respektovat. Navíc se nálady fotbalistů mění podle toho, zda je zrovna necháte hrát, nebo ne. V zásadě mám radost z toho, když jsou naštvaní, že musí sedět na střídačce, nemám zájem o lhostejné hráče. Na druhou stranu musí má rozhodnutí respektovat a nemohou si dovolit narušovat náladu v týmu. V kolektivním sportu, jakým fotbal je, se musíte umět chovat.

Vaše cesta ke světové slávě začala v roce 2002 v FC Porto, s nímž se vám v následujících letech podařilo vyhrát dvakrát portugalský titul, Pohár UEFA a nakonec i Ligu mistrů. V podstatě přes noc se z vás stala fotbalová superstar. Jak jste to tehdy nesl?

Řekl bych, že velmi dobře. Přišlo to ve správný moment. Řada lidí si to možná nemyslí, ale Porto, Benfica a Sporting jsou obrovské kluby. Nemají sice zdaleka tolik peněz jako Barcelona či Manchester United a na evropské úrovni slaví úspěch tak jednou za třicet let, ale ze společenského hlediska jsou velmi významné. Práce v takových klubech je ideální přípravou pro angažmá v zahraničí. Tím mým byla Chelsea. Velká jména, velcí hráči, velká očekávání − jeden z prvních klubů, který koupil miliardář. Spousta, spousta pozornosti ze všech stran. Mnoho lidí by to mohlo zastrašit. Realita je ale taková, že když jsem přijel do Anglie, byl jsem já ten s velkým CV, ne oni. Já jsem byl ten, kdo přicházel s trofejemi. To je skutečnost, která mi v prvních měsících dodala nutnou psychickou stabilitu a pevné základy, od nichž jsem se mohl odpíchnout k agresivnímu útoku, kterým jsme převálcovali Arsenal i Manchester United a dvakrát v řadě vyhráli Premier League.

Řídit špičkový fotbalový tým je umění a v umění se bez talentu od boha neobejdete.

Zažil jste ještě někdy takové vítězné tažení jako s Chelsea?

Pak už bylo všechno trochu jinak. Šel jsem do Interu, který byl sice v rámci italského fotbalu naprosto dominantní, ale za nějakým výraznějším úspěchem v rámci Ligy mistrů se honil dobrých patnáct let. Když jsem pak dorazil do Realu Madrid, byl v nejhorším rozpoložení své existence. V Lize mistrů se za posledních deset let nedokázali dostat ani do čtvrtfinále. Žádné vítězství v lize ani v poháru. A proti nim Barcelona, která naopak zažívala nejlepší období své historie. Když jsem se v roce 2013 rozhodl k návratu do Chelsea, tým, s nímž jsem tam před lety začínal, byl v podstatě před důchodem. Pomalu končili Drogba, Makélélé, vlastně celá ta zlatá generace. S United je to teď podobné, je v nejhorší formě za posledních třicet let. Lze tedy říct, že jsem sice dobrý trenér, ale velmi špatný ve vybírání klubů. Jsou to velké kluby, ale s velkými problémy. Na druhou stranu je to pro mě vždy obrovská výzva.

Když už jsme u Chelsea, nemůžeme se nezeptat na váš vztah s Petrem Čechem.

V Chelsea jsem zažil dvě éry Petra Čecha. Když k nám v roce 2004 přišel, bylo mu − mám dojem − 22 let. Byl to naprostý nováček a my jsme v bráně tenkrát měli skvělého Itala Carla Cudiciniho, který byl fanoušky v předešlých dvou letech zvolen hráčem sezony.