Sergej Polunin. Připomeňte si otevřený rozhovor s nejznámějším tanečníkem světa

Existuje jen několik tanečníků, kteří během své kariéry dosáhli takové slávy, že k jejich identifikaci většině z nás stačí jejich příjmení. Nižinskij, Nurejev, Baryšnikov, možná Acosta. V lednu roku 2012 se z exkluzivitou opředené říše baletu vynořilo nové jméno a k překvapení všech se záhy odpíchlo k mohutnému "grand jeté" rovnou na titulní stránky mezinárodních médií. Polunin − Sergej Polunin.

"James Dean baletu, křehký netvor, nejtalentovanější umělec své generace," slavili novináři mladého tanečníka. Problém byl v tom, že když za sebou tehdy dvaadvacetiletý melancholický antihrdina původem z Ukrajiny zabouchl dveře londýnského Královského baletu, tak nikoliv proto, aby si to napochodoval přímo do záře reflektorů, ale proto, že měl tance po krk a rozhodl se s ním definitivně skoncovat.

Kritici The New York Times, které jindy během svých vystoupení pravidelně rozplakával, se najednou obávali, že by se tak výjimečný talent mohl ztratit ve víru temných historek o "propařených" nocích, zmeškaných trénincích, experimentech s drogami, tetováních, kterými se zřejmě rozhodl pokrýt celé své tělo, a především deziluze ze světa baletu, v němž strávil v podstatě celý svůj život. Mediální masáž kolem odchodu nejmladšího prvního sólisty v dějinách britského baletu byla v jednu chvíli natolik silná, že i lidé, kteří jeho jméno předtím nikdy neslyšeli, byli najednou plní lítosti z toho, že zřejmě navždy propásli možnost vidět famózního Polunina tancovat.

"Byla to taková spontánní myšlenka. Prostě nejjednodušší věc, kterou jsem v ten moment mohl udělat. Zpětně na to nejsem nijak zvlášť pyšný. Nepovažuji to za projev síly, spíš slabosti," vzpomíná Sergej Polunin v exkluzivním rozhovoru na své, jak říká, nejtemnější období. Vášeň pro balet znovu objevil s pomocí světoznámého fotografa Davida LaChapella během natáčení videoklipu k písni Take Me to Church od irského hudebníka Hoziera. A dnes jí chce nakazit i nás.

Vzpomínáte ještě někdy na své dětství na Ukrajině?

Jako dítě jsem byl opravdu svobodný − před tím, než jsem začal s gymnastikou, dlouho před baletem, když jsem si hrál s kluky před naším barákem v Chersonu a mohl si dělat, co jsem chtěl. Žádná kontrola, žádná zodpovědnost, to bylo nejšťastnější období v mém životě. Ve čtyřech letech mě rodiče dali na gymnastiku a z ní jsem šel rovnou do baletní školy. A tam začal přísný režim, jehož "zajatcem" jsem v podstatě byl až do svých 21 let. Přišel jsem tedy o to období, kdy kluk chce být jednoduše klukem, opíjet se, občas se porvat, kouřit. Moji vrstevníci byli volní, já jsem naopak kvůli svému talentu cítil obrovský tlak. Nemohl jsem přece riskovat kariéru, nechat se kvůli nějaké hlouposti vyhodit ze školy.

Rodina toho pro vaši kariéru spoustu obětovala…

Kvůli mému vzdělání jsme se odstěhovali do Kyjeva. Neměli jsme na normální byt, a tak jsme s matkou a nejlepším kamarádem bydleli v takové malé místnosti. Byl to jediný způsob, jak žít v hlavním městě a moci se učit od těch nejlepších. Finančně nás podporovala babička. A můj otec pravidelně jezdíval jako dělník vydělávat peníze do zahraničí. Vídával jsem ho maximálně jednou do roka. Tehdy jsem si říkal, že bych ho snad raději neviděl vůbec, než abych se s ním musel zase loučit. Jsou to ty nejsmutnější vzpomínky, které na dětství mám. V dospělosti si takové pocity už nepřipouštíte. Dáváte si pozor, abyste nenavázal příliš silné citové pouto s někým, kdo by vás v budoucnosti mohl zase opustit. Naučil jsem se v životě vyhýbat se všemu, co by mě mohlo nějak zranit. Na druhou stranu se člověk snaží něčím nahradit to prázdné místo, které v jeho duši během dětství vzniklo. V mém případě to byla právě absence otce. A tak dnes neustále hledám někoho, kdo by mě podpořil, někoho silného, o koho se mohu opřít.

V kolika letech jste si uvědomil, že jste výjimečný?

To bylo relativně brzo, zřejmě už někdy během tréninku gymnastiky, muselo mi být tak čtyři pět let.

A ten talent se rozhodla vybrousit vaše matka…

Ano, jsem odjakživa volnomyšlenkář, takže na mě musela být velmi přísná. A upřímně řečeno, balet byl zprvu spíš její volbou než mou. To se tak stává, když jste mladý a ještě nevíte, co od života očekávat. Pak znenadání dospějete, začnete myslet sám za sebe a ptát se, zda jste opravdu tím, kým být máte, zda to, co děláte, je opravdu to, co dělat chcete. Začnete bojovat sám se sebou a se svými instinkty.

Ve 12 letech jste získal stipendium od nadace Rudolfa Nurejeva a odjel studovat na Královskou baletní akademii v Londýně. Nechyběla vám tam matka?

Byla to obrovská změna. Nikdy jsem nebyl typ člověka, který by strávil hodiny učením, a přimět se k tomu sám od sebe bylo opravdu složité. Na druhou stranu jsme mohli celý den tancovat, a to bylo famózní. Pokoj jsem navíc sdílel se třemi dalšími spolužáky, takže na nějaký ten stesk po domově vůbec nebyl čas. Opravdu sám jsem v tom období byl snad jenom ve sprše a na záchodě. To byla fáze v mém životě, kdy jsem byl skutečně spokojený.

V roce 2007, tehdy vám bylo pořád ještě pouhých 17 let, vás angažoval Královský balet v Londýně.

Ano, z podpisu smlouvy jsem měl obrovskou radost. Pak ale začala sezona a já vůbec netancoval. Nudil jsem se a byl jsem tehdy stoprocentně přesvědčen, že mě vykopnou.

Jenže oni vás nevykopli. Naopak, udělali z vás nejmladšího prvního sólistu v dějinách Královského baletu.

Možná tomu nebudete věřit, ale dozvěděl jsem se to úplně náhodou a šel pak prostě domů. Nebylo to součástí vyvrcholení nějakého pompézního večírku, jak by se člověk mohl domnívat. Období nudy ale rozhodně skončilo. Musel jsem trénovat jednu roli za druhou − veškerý svůj čas jsem trávil tančením v Covent Garden. Paradox byl, že jsem pracoval nonstop, ale přitom jsem si v Londýně nemohl dovolit ani jakž takž slušné bydlení. Nedostávalo se mi zacházení, jakému se mohou těšit umělci z jiných oborů.

Prasklá bublina?

Svým způsobem ano. Ve škole vám neprozradí nic o tom, jaké to bude, až se jednoho dne stanete sólistou. Já vám to řeknu: už to zdaleka není tak okouzlující postavení jako kdysi. V Rusku je to naštěstí pořád ještě trochu jiné. Tam mají dokonce i vlastní televizní kanál, který se věnuje jen opeře a tanci. Ale v Anglii se z baletu stala velmi exkluzivní záležitost. Snaží se to změnit − pořád to ale není nic pro širokou veřejnost. Z toho vyplývá, že se tam jako tanečník nemůžete stát slavným jako třeba ligový fotbalista nebo filmový herec. A když nejste slavný, tak nemůžete dělat spoustu věcí, o nichž jste jako začínající tanečník snil. Je to frustrující.

Proto jste se rozhodl počátkem roku 2012 odejít?

Ve světě baletu se každý stará jen sám o sebe a nikdo o tanečníky. Mezi divadly, choreografy a účinkujícími panovala naprostá absence jednoty. Chyběla struktura, každý hrabal sám pro sebe. Strašně mě to rozčilovalo. Jednoho dne jsem si pak v šatně uvědomil, že jediný způsob, jak celému tomu blázinci uniknout, je prostě skončit. Byla to taková spontánní myšlenka. Nejjednodušší věc, kterou jsem v ten moment mohl udělat. Zpětně na to nejsem nijak zvlášť pyšný. Nepovažuji to za projev síly, spíš slabosti. V některých chvílích si říkám, že jsem Londýn neměl nikdy opouštět. Třeba když pomyslím na všechny ty skvělé věci, které jsem tam mohl ještě udělat. Tak to ale v životě chodí. Chcete-li vytvořit něco nového a posunout se dál, musíte na oplátku něco jiného zničit.

To jste tehdy neměl žádného agenta, který by vám v té situaci pomohl?

Přesně na to se mě nedávno ptal i fotograf a dobrý kamarád David LaChapelle, s tím, že by si bez agenta nedokázal představit pracovat. Já byl přitom skálopevně přesvědčen, že někoho takového ve svém životě nepotřebuji. Odjakživa nás učili, že agenti jsou zlí, že nás chtějí jen obrat o peníze. Pak jsem si uvědomil, že je mají muzikanti, herci − no vlastně všichni kromě tanečníků. A proto se s námi zachází, tak jak se zachází.

Jak to myslíte?

Jednoduše nás využívají. Nikdo nám neradí se smlouvami, nikdo se nás nikdy nezeptá, kolik si myslíme, že bychom měli dostat zaplaceno, jakou roli bychom rádi tancovali nebo s kým. Jsme odjakživa v pozici, kdy musíme poslouchat. Už v baletní škole s námi zacházejí jako s vojáky. Normální děti pobíhají, jsou hlasité. Děti z baletní školy poznáte podle toho, že jsou zticha. Vždy to tak bylo. To je tradice: neruš, nemluv a ber, co ti dáváme. Jenže jako umělec potřebujete svobodu, musíte mít prostor dýchat, vzlétnout. Každý tanečník je podle mého názoru jedinečný. Jen málokterý však měl možnost svou individualitu rozvinout. Vedle podpory potřebujeme také ochranu. Bohužel nemáme nic z toho. Vlastně jsem se až od Davida, od opravdového umělce, naučil, jaké to vlastně je, být umělcem. Nikoho jemu podobného jsem zatím nepotkal, je to génius.

Jakou nejlepší radu do života vám David LaChapelle dal?

Kdysi mi řekl, že válka a umění jsou jako jin a jang. Válka zabíjí a umění oživuje. V tom je obrovská pravda a všichni umělci by si to měli vzít k srdci. Balet je nevinný, čistý a krásný. Když se na něj lidé dívají, nepociťují vztek ani stres. Návštěva klasického baletu vám vyčistí duši, protože je to samotná esence umění. Myslím, že proto je balet minimálně stejně důležitý jako divadlo, sport, televize či věda. Kvůli tomu je mou aktuální misí udělat ho přístupnějším. Zrovna dneska jsem mluvil s taxikářem, který mi říkal, že balet miluje, ale vstupenky jsou pro něj příliš drahé. To by se mělo změnit.

Po vašem odchodu z londýnského baletu vás média postavila do role rebela a potížisty.

Nemám rád, když o mně lidé říkají, že jsem rebel. Novináři někde něco pochytí a okamžitě z toho nafouknou obrovskou mediální bublinu. Ale víte co, zjistil jsem, že si lidé o mně budou myslet přesně to, co si o mně myslet chtějí. Nechávám je, protože vím, že je to předem prohraná hra. A takové já už dnes odmítám hrát. Jen ať se sami ztratí v představách o tom, kdo vlastně jsem: rebel, anděl, romantická postava, lamač dívčích srdcí, dítě, muž. Možná jsem vše, nebo třeba také nic z toho. Je ale jen a jen na mně to zjistit. Nemůže mi to nikdo diktovat, k tomu se musím dopracovat sám. Pravda ale je, že jsem tehdy prožíval opravdu temné období.

Předpokládám, že v té době vznikla i většina těch tetování a skarifikací, které dnes zdobí vaše tělo.

Neustále jsem odněkud utíkal. Měl jsem sebedestruktivní náladu a mohl myslet jen na to, kdy už si konečně zatančím svůj poslední tanec. Tetování se mi ale líbí odjakživa. Už jako malý jsem obdivoval lidi s potetovanými obličeji, protože dávali jasně najevo, že nejsou nikomu a ničemu zavázáni. Já si své první tetování nechal udělat v 18 na Ukrajině. Další rychle následovala. Je to u mě vždy velmi spontánní rozhodnutí, jinak to nejde. Prostě si něco necháte vytetovat, za pár dní si na to zvyknete a začne se vám to líbit.

Třeba jako ten ruský orel na vaší pravé ruce?

No, s tím jsem měl docela problém. Nejprve jsem ho strašně chtěl a pak jsem už po třech dnech litoval, že jsem si ho nechal udělat. Snažil jsem se ho odstranit starým ruským způsobem: na ruku jsem si vylil nějakou kyselinu. Strašně mě to popálilo, ale orel zůstal.

A co ty jizvy na vašem těle?

Některé jsem si udělal sám, některé udělat nechal. Je to další forma umění, která se mi moc líbí. Cítím se s nimi tak trochu jako pradávný válečník.

Narodil jste se na Ukrajině, velkou část života jste strávil ve Velké Británii, pak jste se odstěhoval do Ruska. Kde je vlastně váš domov?

Dobrá otázka. Dnes je tím místem opět Londýn. Popisoval jsem vám ale, jaký jsem měl strach, že mě vyhodí z práce. Paradoxně mě nakonec vyhodili rovnou ze země. Mé vízum do Velké Británie se vázalo na smlouvu s Královským baletem. Když jsem skončil, vyhostili mě. Ani nechci vědět, co si lidé tehdy za mými zády o mně říkali. Naštěstí mi kamarádi pomohli získat zpět krátkodobé vízum, a já se tak mohl vrátit alespoň pro své věci. Je to strašný pocit, když pro někoho devět let pracujete a víte, že jakmile přestanete nebo se vám, nedej bože, nebude dařit, vyhodí vás ze země a vy přijdete o domov. Žil jsem s neustálým pocitem strachu. Nakonec možná i ta tetování představovala způsob, jak ten strach ventilovat. Dnes už se snažím s věcmi nebojovat. Dělám si, co chci. Nemám žádná pravidla. Uvědomil jsem si, že mám právo dělat chyby, zmizet, kdy se mi zachce. Předvídatelnost je nudná. A nuda je možná jedinou věcí, proti níž má cenu se vzbouřit.

Po vašem vyhoštění z Velké Británie jste se odstěhoval do Moskvy, kde jste se spřátelil s Igorem Zelenským, novopečeným šéfem Bavorského státního baletu v Mnichově.

Ano, stal se z něj takový můj náhradní otec. A také jsem v Moskvě potkal Gabrielle Tanovou, hollywoodskou producentku, která dělala například film Philomena, jenž byl nominován na několik Oscarů, a také historické drama Vévodkyně s Keirou Knightleyovou v hlavní roli. Měla v plánu natočit dokumentární snímek o baletu a oslovila mě, zda bych v něm nechtěl nějak figurovat.

Počkejte "nějak figurovat" − z filmu Dancer, který měl světovou premiéru 16. září v New Yorku, se nakonec vyklubal časosběrný dokument o vás. Jaké to je, být najednou obklopen filmovými kamerami?

Samozřejmě že má člověk obavy. S dokumenty nikdy nevíte, jak dopadnou. Ze začátku jsem filmařům moc nevěřil a kamery všude kolem mě obtěžovaly. Nakonec jsem tomu ale propadl. A vlastně právě díky Gabrielle jsem se seznámil s Davidem LaChapellem. Setkání s ním − v situaci, kdy jsem chtěl s baletem navždy seknout − považuji za jedno z těch nejosudovějších v mém životě. Davida jsme navštívili u něj doma v Los Angeles. Vzpomínám si, že jsem tehdy tančení úplně nenáviděl. Ukázalo se, že David zbožňuje balet možná ještě víc než fotografii. A on tehdy přišel s nápadem natočit videoklip k písni Take Me to Church od irského hudebníka Hoziera.

Z vašeho společného videa se stal virální fenomén, který nadchl desítky milionů lidí.

Byl to pro mě moment osvícení. Natáčeli jsme v malé kapli na ostrově Maui a já téměř celé filmování probrečel. Původně jsem měl jasno, že půjde o můj poslední tanec, a chtěl jsem do toho dát veškeré své emoce. Během těch devíti hodin práce se ve mně něco zlomilo. Někde hluboko uvnitř se otevřely dveře ke zcela novému světu. Pochopil jsem, že balet nemohu jen tak opustit, že je mým posláním.

Nakonec jste v té havajské kapličce nenašel jen nového kamaráda v Davidu LaChapellovi, ale i nový smysl života?

Přesně. Domnívám se, že společně s Davidem můžeme změnit způsob, jakým se dnes na balet pohlíží. Pro Bavorský státní balet v Mnichově připravujeme novou verzi opery Giacoma Pucciniho Madam Butterfly a myslím si, že se svět baletu otřese v základech, že to bude opravdová revoluce. Jakmile klasický balet, v němž se už desítky let nic nového ani zajímavého nedělo, narazí na Davidovy vize, bude to znamenat úplně nový začátek. A u toho chci být co nejblíž.