Za okny našeho connecticutského domu napadl první sníh.

"Tak dneska uděláme ten rozhovor, Miloši?"

Můj muž usedá se svou ranní (odpolední) kávou do široké kožené lenošky.

"Ne. Já už všecko řekl."

Upřímně řečeno, s mírným odporem jsem trochu počítala. Veškerá interview odmítá již léta.

"Ale já to slíbila Tereze Maxové."

Miloš si hluboce povzdechne.

Zřejmě mu běží hlavou Terezčiny půvaby, její charita, dětské domovy, opuštěné děti… Nebo možná jen ty půvaby.

"Ale já už vážně všechno řekl."

Přemýšlím, jak udělat náš dialog příjemným a přirozeným, tak jako když si večer dáme u televize sklenku vína a povídáme si.

"A co kdybych ti pustila z YouTube různé písničky, které máš rád, a ty bys mi řekl, jaké vzpomínky v tobě vyvolávají?"

Miloš si zapálí doutník, usrkne espreso a odevzdaně přikývne.

"Tak jo."

Jiří Suchý, Krajina posedlá tmou (video)

"Jiří Suchý je podle mě prostě největší žijící český básník. Znám ho léta, ale nikdy bych si nedovolil mu tykat; takovou úctu k němu mám. Když jsem ještě žil v Praze, chodil jsem do Semaforu, kdykoliv jsem mohl. Byla tam neuvěřitelná koncentrace talentů a báječná atmosféra. Pan Suchý je mistr, který vždy dokázal ve svých představeních spojit aktuální dění a náladu ve společnosti s čímsi nadčasovým, což je obrovské umění."