66 otázek Luďka Staňka: Opera není nic elitářského, co by nemohl pochopit každý, říká Adam Plachetka

Adam Plachetka je zřejmě nejznámější český operní pěvec současnosti. Barytonista či basbarytonista Plachetka pendluje především mezi Rakouskem, Českou republikou a Spojenými státy a má nabitý program plný exkluzivních adres. Sezonu zahajuje jako Leporello v Mozartově Donu Giovannim v newyorské Metropolitní opeře, na přelomu roku pokračuje v Lyrické opeře v Chicagu v roli Papagena v Kouzelné flétně, tedy opět jeho oblíbený Mozart. V únoru 2017 si ho mohou poslechnout i jeho čeští fanoušci v pražském Rudolfinu a pak se vrací na domovskou scénu ve Vídni. Následují Mnichov, Stockholm, Královská opera Covent Garden v Londýně a pak další a další elitní štace.

Z jeho itineráře je jasné, že se jako jeden z mála operních zpěváků v Česku udržuje v nejvyšších patrech "první operní ligy". A to je mu pouhých jednatřicet. Ve světě opery se prosadil mimořádně brzo a rychle.

Možná proto Adam Plachetka vypadá starší, než je. Konzervativní a kvalitní oblečení může být dalším z důvodů tohoto dojmu. Ale přestože je hvězda, čehož si je zjevně vědom, chová se přirozeně. Máte dojem, že by to mohl být dobrý parťák do hospody. A také možná je. Tentokrát však nejsme v hospodě, nýbrž v Café-Café a řešíme našich 66 otázek.

1. Jak se máte?

Děkuju, dobře.

2. Jakou poslední hudbu jste si sám od sebe pustil pro zábavu?

Zřejmě klasiku. Když je to nahrávka, je to vždy klasika, když je to v rádiu, tak záleží, kde právě jedu v autě.

3. Co odlišuje dobrého operního pěvce od operní hvězdy?

Dobrý operní pěvec musí být především dobrý řemeslník, operní hvězda si může dovolit jít více po pozlátku. Ale potřebné jsou obě skupiny.

4. Proč mají chodit diváci do opery dobře oblečení, když jejich oblečení nemá šanci ovlivnit zážitek, který si z opery odnesou?

Nemyslím si, že nezbytně musí do opery chodit dobře oblečeni, ale zároveň si myslím, že i jim to udělá ten zážitek hezčí. Speciálně když je to pro ně výjimečná akce. Což většinou návštěva operního domu nebo divadla bývá. Nikdo by ale neměl přijít o představení jen proto, že jde z práce a má na sobě džíny.

5. Když jste se hlouběji seznámil s historií rakouské větve vaší rodiny, změnilo to nějak zásadně pohled na to, jak sám sebe vidíte?

Vlastně ně. Já jsem rodinnou sounáležitost s bývalou monarchií vnímal vždycky, věděl jsem, že ty kořeny tam nějaké jsou, takže to žádný velký převrat nebyl.

Ve vystupování Adama Plachetky je něco mile starosvětského. Jsou to detaily v oblékání nebo vystupování, které vám ale neuniknou.

6. Kolik procent z úspěchu operního pěvce tvoří to, jak vypadá?

Dneska? Více než dřív. Kolik procent, to si netroufám odhadnout, ale bude to určitě jeden z hlavních atributů.

7. Pěstujete si vědomě nějaký osobní styl, který vás odlišuje od ostatních pěvců?

Mám svůj styl, ale nepěstuju si ho.

První část odpovědi je stoprocentně pravda. Druhou si nejsem jist. Plachetkův styl je příliš výrazný a příliš zajímavý, než aby vznikl mimoděk.

8. Operní pěvec je podle vás především umělec s velkým U, člověk, který má bavit publikum, nebo někdo, jehož úkolem je interpretovat díla, ve kterých vystupuje?

Ideálně všechno. Měl by interpretovat díla, ve kterých vystupuje, přitom nebýt podbízivý a zároveň by měl bavit.

9. Jak byste popsal člověku, který nikdy neslyšel o opeře, svoji práci?

Řekl bych, že jí je víc, než jak to na první pohled vypadá. Často se mě někdo ptá: tady vidím dvouměsíční tříměsíční proluku mezi představeními, máte tam čas? A já říkám, že my ta představení musíme také někdy nazkoušet. Takže je to trochu jinak, než jak si člověk, který k tomu nemá vztah, představuje. Není to tak, že bychom se od první zkoušky převlékali do kostýmů a hráli si na divadlo, ale je za tím hodně řemeslné práce. To představení je jen špička ledovce, kde se během tří hodin odehraje něco, co se během dlouhých týdnů a měsíců zkouší.

10. Proč se zrovna vám povedlo prosadit na významných operních scénách v New Yorku, Houstonu nebo Chicagu a také ve Vídni či Salcburku?

Protože jsem dobrej a skromnej! Ne, vážně. Měl jsem štěstí, že jsem měl vždycky kolem sebe správné lidi a byl ve správnou chvíli na správném místě.

11. Věříte tomu, že velké operní domy mají svébytnou atmosféru, která zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu představení?

Ano. Dnes je fluktuace sólistů tak velká, že často jen podle obsazení hlavních rolí nepoznáte, zda jste na opeře ve Vídni, v New Yorku nebo Londýně. Ale ta osobitost operního domu je hlavně ve sboru, orchestru a také ve specificích publika.

12. Kdy jste měl opravdu velkou trému?

Když jsem zpíval kamarádce na pohřbu.

13. Znáte nějaký dobrý vtip o operních pěvcích?

Ano. Ale slíbil jste žádné doplňující otázky! (smích)

14. Jakou největší intriku mezi herci nebo operními pěvci jste zažil?

Já mám dojem, že se mi celkem vyhýbají. Nebo si jich alespoň nevšímám. Ale samozřejmě je tu hodně posouvání škatulat ze strany managementu, mezi kolegy ale naštěstí zažívám spíše pohodovou a milou atmosféru než rivalitu.

Věřím, že abyste dlouhodobě přežili ve světě vrcholové opery, což je prostředí nesmírně konkurenční, potřebujete mimo jiné i specifickou psychickou výbavu. Zde je naznačena ta Plachetkova − zůstat pozitivní a nic moc neřešit.

15. Co je podle vás hlavní překážkou toho, aby více lidí chápalo a docenilo operní díla?

To, že si lidé představují, že je to komplikovanější, než to doopravdy je. Opera není elitářská a není to nic, co by nemohl pochopit každý. Může. Jen si musí najít nějaké období, které ho zaujme. Protože do opery shrnujeme čtyři sta let vývoje hudby a divadla, takže se tam najde pro každého něco. Navíc se zachovala skutečně jen ta nejlepší díla.

16. Dokázal byste popsat, co zažíváte nebo co se vám honí hlavou v okamžiku, kdy zpíváte?

Strašně záleží na okolnostech. Pokud je to dlouho nacvičovaná inscenace, člověk už jede trochu na autopilota. A může si méně hlídat technické záležitosti a více si užívat roli. Pokud je to záskok nebo když to je rychle nacvičená produkce, tak vám hlavou běží spíše technikálie. Co se kdy přesně má dít, co chtěl dirigent hudebně, kam jít na scéně, kde máte na jevišti koho potkat…

17. Jak dlouho dokážete poslouchat někoho, kdo zpívá s nadšením, ale falešně?

Asi dlouho.

18. Kdy jste naposledy cítil nechuť, či dokonce nenávist k publiku, pro které jste zpíval?

Mám pocit, že nikdy. Já věřím, že v každém publiku, i když je to třeba firemní nebo nějaká jinak specifická akce, kde vidíte, že jste části publika na obtíž, protože už se těší na recepci, se vždycky najde pár lidí, kteří si to užívají. A pro ty to dělám.

19. Kolik z toho, co jste doposud v kariéře dokázal, je píle, kolik talent a kolik štěstí? Procentuálně vyjádřeno?

Těžko říct. Asi rovnoměrné tři díly. V procentech to nejde úplně vyjádřit. Jde spíše o to, že když něco není provedeno naplno, tak se to někde projeví.

20. Kdybych vám teď dal 500 tisíc dolarů a hradil veškeré náklady, zpíval byste, kdekoliv a pro kohokoliv bych vám řekl?

Ano i ne. Asi bych se propůjčil ke spoustě věcí, ale ne pro úplně každého.

Chvíle přemýšlení. A poměrně zajímavá a upřímná odpověď.

21. Kde podle vás bude opera za 40 let?

Chcete slyšet to, co nechci říct? Myslím, že to přichází v takových vlnách a i dnešní moderní opery se tvoří více pro diváky, než tomu bylo před dvaceti nebo třiceti lety. Už se ty skladatelské experimenty mám dojem vytrácejí, takže věřím, že opera… ne že nabere druhý dech, ten pořád neztrácí, ale podaří se jí prolomit tu bariéru nějaké nepřístupnosti a bude se více otevírat dalším skupinám posluchačů.

Z náznaku a povzdechu na začátku je zjevné, že Plachetka měl na jazyku původně jinou, daleko pesimističtější prognózu.

22. Jak byste mě přesvědčil, abych šel na operu?

Dal bych vám lístky.

23. Händel, nebo Mozart?

Oba.

24. Metropolitní opera v New Yorku, nebo Státní opera ve Vídni?

Obě.

25. Pražské jaro, nebo festival v Bayreuthu?

Pražské jaro.

26. Kdy jste se nejvíc bál o svůj hlas?

Měl jsem období, kdy se mi zpívalo hodně špatně. V té době jsem zrovna natáčel desku. Tehdy jsem věděl, že potřebuju pauzu, ale nemohl jsem ji udělat, protože na mně bylo hodně lidí závislých. To byl asi nejhorší moment mé kariéry.

27. Je něco, co byste rozhodně neudělal, protože by to mohlo ohrozit vaši kariéru?

Nevím. Snažím se principiálně nedělat věci, které mi škodí, takže kdybych věděl, že mi něco kariéru ohrožuje, asi bych to nedělal.

28. Je pravda, že vám během vašich studií na HAMU přezdívali Pivarotti?

Na HAMU ne. Na konzervatoři.

Když spolužáci o Plachetkovi mluví, vždy zmiňují jeho velký talent, ale zároveň veselou, nesešněrovanou povahu. Obojí se myslím v téhle přezdívce skvěle potkává.

29. Litoval jste někdy nějakého rozhodnutí ve své kariéře?

Asi ne. Je pár inscenací, bez kterých bych se nejspíš obešel, ale beru to tak, že v tom procesu byly potřeba. Nebo jsem dopředu nemohl vědět, jak se vyvrbí.

Tady je znovu velmi pozitivní, ale i velice korektní a opatrný. Nikdy nejmenovat.

30. Kdybych vám dal neomezený rozpočet a rok času, abyste pozvedl českou operu na úroveň vídeňské, jaké tři kroky byste udělal jako první?

Uvádění oper v blocích a víc zkoušek. Přivedl bych podpůrný personál, který je za každou operou a není vidět. A zavedl programy pro mladé umělce − ale pak by to nebylo za rok.

31. Je pro vás zpívání práce, radost, nebo dar od Boha?

Zase budu trapný a řeknu všechno.

32. Kam byste mě pozval v New Yorku na pivo?

Vlastně nevím. V New Yorku jsem dobrou pivnici neobjevil, ale v Chicagu je jich hned několik, tam bych věděl.

33. Který den byste ve svém životě označil za nejkrásnější?

Asi narození dcery. Je to správná odpověď?