Přijde chlapík do baru a povídá: Dal bych si kapku rosy, cukrovou vatu a parfém, který se dá vypít

Kocovinu neměl už dvacet let. Poprvé se opil v sedmnácti na chalupě, kde si s tehdejší slečnou nedokázali zatopit v kamnech, a tak se zahřívali becherovkou. O rok později mu lékaři při odvodu na vojnu našli cosi v ledvinách a přikázali mu celoživotně abstinovat. Dalo by se o něm tím pádem říct, že pije vodu, přitom káže víno. V Londýně, kde Pavel Tvaroh žije dvě desetiletí, provozuje jeden z nejvíc trendy barů ve městě − vyhlášený Lounge Bohemia, o němž se píše v gurmetských bedekrech, časopisech o módě a designu i na stránkách The Times.

"Mně nevadí, že svoje koktejly nemůžu pít. Já vím, jak voní, a to stačí. Ale jsou jiní lidé, kteří to pijí, a zatím říkají, že je to dobré," vypráví, zatímco mi ve svém pražském podniku, pěkně ve dvě odpoledne, míchá první pití. Hotovou směs lije z malé bílé konvičky přímo do květu masožravé láčkovky a nakonec do ní vhodí bambusové brčko. Tekutina chutná po bezové limonádě, citronu, černém pepři a letním flirtu, který se z večera protáhne až do rozbřesku. Lihovou natrpklost alkoholu by v tomhle drinku nenašlo ani pátrací komando se cvičenými psy. Pavel k tomu říká: "Zlatá doba koktejlů nastala za prohibice, kdy se alkohol vyráběl podomácku ve vaně. A lidi se zkrátka snažili zakrýt, jak odporně chutná."