Výtvarník Dokoupil: Když je obraz dobrý, dostane se nám do mozku a už v něm zůstane

Jednou zkoušel vyjít do přírody a s paletou v ruce vyobrazit, co vidí. Dopadlo to katastrofálně. Pro jedenašedesátiletého Jiřího Georg Dokoupila zkrátka obyčejný štětec není a realita, v níž není žádný prostor pro hru a vzrušení z objevů, už vůbec ne.

Díky tatínkovi, úspěšnému vynálezci, mu přešla do krve touha po neúnavném experimentování, která nemá daleko k obsesi. Jeho obrazy člověka provokují k tomu, aby se na dobře známé věci díval novýma očima. Jednou jsou vyprané v pračce, podruhé vytvořené otiskováním brambor, jindy šlehnutím biče, přejížděním pneumatik nebo zkaramelizováním mateřského mléka.

Dokoupilova plátna vytvořená plamenem svíčky a mýdlovými bublinami mají všechna světová muzea, řadu let je sbírá i švýcarská legenda Bruno Bischofberger, expert na Andyho Warhola.

Dokoupil je světoběžník. Telefonujeme si až pozdě večer − ten den se vrátil z výletu do Dakaru. Doma je v Madridu, stejně jako v Berlíně, New Yorku, Riu de Janeiru a na Kanárských ostrovech. Když mu bylo čtrnáct, emigroval s rodiči přes Vídeň do Kolína nad Rýnem. Nic mu dopředu neřekli, aby plán nevyzradil, a tak českou vlast opouštěl z hodiny na hodinu, aniž by uměl slovo německy.

Aby pak svým učitelům a vrstevníkům ukázal, že není žádný "trouba z východního zapadákova", kreslil jako o život.

Když mluví, tok jeho řeči připomíná divoké chrlení sopky. Je to hotová erupce myšlenek, která se dřív nebo později vždycky stočí k filozofickým problémům. "Nikdy nemůžu přesně odůvodnit, proč co dělám. Když začnu nad čímkoliv koumat, vždycky dojdu k tomu, že stejně nevím nic," popisuje Dokoupil.

Je neposedným intelektuálem se smyslem pro humor. Malířským šamanem s nevyzpytatelným temperamentem a tváří, v níž se pořád zračí klukovská zvědavost. Ve chvíli, kdy objeví nový způsob, jak nebo čím malovat, prý jeho nadšení hraničí s infarktem. Věci dělá s vášní a jen tak dlouho, dokud ho baví. Ať jde o umění, nakupování realit, nebo o ženy.

HN: Chodíval jste rád celý v černém. Spousta umělců říká, že tuhle barvu upřednostňuje proto, aby svým zjevem nepřehlušovali vlastní tvorbu. A taky z toho důvodu, že nemají čas na to si prát. Jak je tomu u vás?

Umělci mají naopak spoustu času, protože našli formuli, kterou ve svém díle jen opakují. Tudíž pořád pijí, přežírají se, jsou tlustí a tou černou to trochu maskují. Potkal jsem umělce, kteří taky chodili v černé, ale nevypadalo to pěkně, protože jim na ramena padaly lupy. Já chodím holohlavý od roku 1983, tudíž takový problém nemám, ale i tak se radši oblékám do modré. Je zajímavá v tom, že má nekonečné možnosti − blankytná, tyrkysová, tmavá…

HN: To vám nebylo ani třicet, když jste si začal kompletně holit hlavu…

Máme plešatost v rodině, takže jsem to na sobě pozoroval už nějakou dobu. Nejdřív jsem si zkoušel těch pár vlasů všelijak kroutit, abych zakryl kouty, ale ztrácel jsem tím spoustu času. Ale takovému Picassovi tenhle zvyk vydržel až do pětašedesáti. Ještě před skončením války se pořád snažil si to na hlavě všelijak přečesávat. Až v 50. letech to přestal řešit.

HN: Někdo změřil, že běžný divák stráví v galerii před jedním obrazem zhruba 1,6 vteřiny. Není to pro malíře frustrující?

Když je obraz dobrý, dostane se nám do mozku a v něm už zůstane − i kdyby šlo o vteřinový záblesk. Určité situace našeho života ho v tom mozku později probudí a on s námi začne komunikovat. Žijeme zvláštní, rychlé životy, během nichž se pořád měníme. Mění se naše názory, osobnost, naše tělo. Takže když se k tomu obrazu v hlavě vrátíme za rok, už jsme jiní. Obraz jde vlastně úplně proti tomu, jak žijeme. My kmitáme jako mouchy, on se nemění, je statický.

HN: Setkal jste se někdy s hodně silnou diváckou reakcí na svůj obraz? Před Markem Rothkem prý lidé pláčou.

Snažím se, aby obraz zasáhl celého člověka. Aby ho cítil v břiše, usadil se mu v mozku. Tam nám ale zůstávají jen věci, které nemáme dořešené. O tom mluví Duchamp, který byl sice nejhorším malířem všech dob, ale došel k zajímavému filozofického závěru, že umělecká díla si máme v hlavě sami dodělávat. Lidé pořád chtějí, aby se jim umění vysvětlovalo. Ale ono má být nevyzpytatelné, nedořečené. Má být snem, který se řeší v emocionální rovině, nemá dávat odpovědi na přímé otázky. Když potkáte člověka, který vám o sobě v prvních pěti minutách všechno vysype, taky přestává být zajímavý.

HN: S nadsázkou by se dalo říct, že historie umění je vlastně taková přehlídka lidí, kteří vynalezli jednou tenhle styl, jindy tuhle technologii. Vy máte monopol na celou spoustu takových vynálezů, což z vás teoreticky dělá nejvýznamnějšího umělce všech dob. Přemýšlel jste o tom takhle někdy?

Jsem nejvýznamnější severomoravský umělec z okresu Bruntál.

HN: Kdy vám přestalo stačit malovat štětcem?

Dobrý umělec je podle mě ten, který ke svým vizím vynalezne i novou technologii. Kdyby nebylo olejové barvy, neexistoval by Leonardo da Vinci. A co by byl Andy Warhol bez sítotisku. Já ve štětci vidím limitaci. Olejomalba je docela mladý objev, který umožňoval vytvořit přesné a hladké přechody, což se hodí, když vytváříte iluzi reality. Tu dnes ale vůbec nepotřebujeme. Těch realit − a to říkají velcí fyzici a chytřejší lidé, než jsem já − je nekonečné množství. Když něco dělám, třeba když maluji bubliny mýdlovým roztokem, snažím se vytvořit celý jiný svět.

HN: Během hledání nových technik jste musel určitě aspoň párkrát šlápnout vedle. Dostat se do stadia, kdy jste si řekl, že tudy cesta nevede.

To se stalo kolem roku 1986. Došel jsem k poznání, že můžu namalovat naprosto cokoliv, protože všechno se smí a možnosti jsou nekonečné. Třeba razítka s nadávkami. Nebo mouchy s chlupatýma ušima. Neměl jsem žádný limit, vymýšlel jsem si ty nejidiotštější náměty. V těch 80. letech jsem tvořil se skupinou umělců, říkali jsme si Mülhermer Freiheit. A spolu jsme se předháněli, kdo ten den namaluje nejhorší a nejblbější obraz. O rok později mě to přestalo bavit. Řekl jsem si, že rok nebudu nic vymýšlet. Odjel jsem na Kanárské ostrovy, koupil jsem si stojan a jel malovat do přírody, jako to dělali impresionisté. Ty obrazy jsou tak neuvěřitelně strašlivé! Mám jich schovaných asi šest, jeden horší než druhý. Ztratil jsem tím rok a půl, než jsem zjistil, že jsem v tom absolutně podprůměrný. To nebyla slepá ulička, ale slepá dálnice.

HN: Jednou jste řekl, že vaše kreativita vychází z lenosti. Jak jste to myslel?

Na Kanárských ostrovech mám byt přímo u moře. Nedávno jsem tam byl, počasí bylo nádherné a já se ani jednou nekoupal. A to mám pláž pár kroků od domu. Prostě jsem si celou dobu kreslil.

HN: Jak přicházíte na nové techniky?

Nejdřív se dostaví vize a k té potom hledám vhodný způsob, jak ji ztvárnit. Ta technika sama o sobě není tím hlavním fórem. Vždycky mi šlo o to, přijít na nové, vizuální řešení nějaké věci.

HN: Proto malujete kouř kouřem svíčky a bubliny vytváříte mýdlovým roztokem…

Ta vize si svou techniku sama určí. Můj učitel Hans Haacke ve své tvorbě vždycky přebíral jazyk té instituce, která byla námětem jeho díla. Myslím, že takový přístup je nám Čechům blízký. Řekl bych skoro, že jde o takovou švejkovinu. Jako když za socialismu lidé přejímali výrazy a způsob vyjadřování komunistů a z toho se dělaly různé srandičky.

HN: A co to zkaramelizované mateřské mléko?

Jeden můj kamarád zubař měl přístup na kliniku, kde se od žen odkupoval přebytek mateřského mléka. Tak mi ho přinesl pět litrů. Obsahuje hodně tuku, takže když ho dáte do trouby, stane se trvanlivějším a barvy jsou intenzivnější.

HN: Z toho malování svíčkou, během něhož se musíte zaklánět, protože máte plátno nad hlavou, musí hrozně bolet za krkem…

To jo. Úplně se mi kvůli tomu změnila struktura páteře. Chodím na masáže a taky mě navštívila jedna fyzioterapeutka z Madridu, která tři roky v Londýně studovala chůzi a pohyby těla. Naučila mě, jak u toho správně stát, a od té doby se mi pracuje lépe.

HN: Kolik jste už vytvořil mýdlových obrazů?

Dvě stě čtyřicet osm. Ale idea za nimi je ta, že dělám jeden obrovský univerzální mýdlový obraz, jednu strukturu skládající se ze všech bublinových obrazů, které jsem zatím udělal. V mých představách se všechny mezi sebou propojují a vytvářejí jednotný vesmír. S bublinami jsem začal v 90. letech a pořád se k nim vracím, byť třeba s velkými přestávkami. Baví mě, protože poskytují nekonečné možnosti. Těch faktorů, které mohou ovlivnit výsledný obraz, je spousta: jaké používáte plátno, jak ho natřete, jak se vám na něj posadí bublina, jakou máte recepturu mýdlového roztoku… Vypadá to jednoduše, ale trvalo mi hodně dlouho, než jsem přišel, jak na to.

HN: Vaše mýdlové obrazy jsou tak žádané, že byste mohl do konce života teoreticky sekat už jen je.

Mám sto padesát různých stylů. Když uspořádám výstavu v muzeu, vypadá jako výstava padesáti umělců. Celek mé práce je tak obsáhlý a různorodý, že bych si klidně mohl dovolit dělat bubliny až do konce života. Proč ne? Dokonce mám poradce, kteří mi říkají: Věnuj se jenom bublinám, nic jiného neukazuj ani nevystavuj. Ale já jim na to říkám: A co mám udělat s tím, co jsem teď vytvořil? Už toho mám plný ateliér, to si na to mám vzít sklad? Vždyť to by byla blbost. Radši to ukážu.

HN: Tyhle věci teď uvidíme v Praze na čtyřdenní výstavě v DSC Gallery?

Přesně ty. Vůbec si nejsem jistý, co to vlastně je a proč jsem to začal dělat. Jsou to takové polosny o kresbách, které se snaží být sochou. Druhá dimenze má ambici stát se třetí. Z toho jsem vytvořil celý svět.

HN: Prý jste si myslel, že vaším dědečkem byl Albert Einstein.

To jo, protože táta byl vynálezce a měl jeho fotku v pracovně.

HN: Zdědil jste tu experimentátorskou povahu po něm?

Určitě. Tatínek chtěl vynalézt perpetuum mobile a vznášející se automobil. Byl přesvědčený o tom, že už na to skoro přišel, a celá rodina měla strach, že se u nás objeví americká tajná služba a všechny nás kvůli tomu zabije. A tatínek povídá: "Nebojte se, děti, já to prodám švýcarské armádě."

Pro mě jako kluka bylo neuvěřitelně dobrodružné vidět, jakou mají lidé představivost a jak pořád něco zkouší. Když mi bylo osmnáct, tatínek vzal celou naši rodinu do Ameriky a šli jsme do Muzea Henryho Forda v Detroitu. Stáli jsme před vitrínou a v ní byly vystavené všechny omyly a slepé uličky, které provázely vynález žárovky. Bylo jich asi tři sta. Předtím už žárovky existovaly, byly dokonce patentované, ale stály spoustu peněz. Thomas Alva Edison ji chtěl udělat tak, aby byla levnější než svíčka. To byl jeho příspěvek k tomuhle vynálezu.

HN: Vynalezl váš tatínek někdy něco pro vás?

Pozor, to je smutná kapitola mého života. Protože když mi byly čtyři roky, tatínek mi slíbil malý tank. Popsal mi, jaké bude mít páky a jak s ním budu všude jezdit. Já jsem mu věřil a všem klukům jsem říkal, že už ho mám. A jednoho dne se u dveří objevilo pět mých kamarádů a že prý ho chtějí vidět. Já se vám tak zastyděl. Začal jsem koktat, že je na půdě, a ta je zavřená. Stejnou věc pak táta udělal mému bráchovi. Tomu zase slíbil ponorku.

HN: Ve své tvorbě umíte zužitkovat i nepovedenosti. Jak tedy poznáte, že obraz, který jste vytvořil, je špatný?

Nejlepší je ho srolovat a vytáhnout ho za pět let. Ale když jsem správně naladěný, tak mi to poví sám. Řekne: "Jsem na prd." Já řeknu: "Doopravdy? No tak počkej, já se k tobě zítra vrátím." A když mi celý týden opakuje to samé, tak mu uvěřím a buď ho vyhodím, nebo přemaluji. Obrazy mají vlastní řeč, svou energii a z té to vyčtu. Postavíte se před obraz a buďto z něj tu sílu cítíte, nebo ne.

HN: Co jste si koupil za první velké vydělané peníze?

Něco naprosto idiotského jako Porsche Targa.

HN: Jaké knihy máte na nočním stolku?

Hodně mě zajímají velcí vynálezci a fyzici, rád čtu biografie. Teď tu mám poslední Der Spiegel, pak průvodce Fuerteventurou, kam bych se rád podíval, protože je to kousek od mého domu v Las Palmas. A pak taky Počátky umění od Jiřího A. Svobody, ke kterým se rád vracím − krásně vysvětlují počátky jeskynního malířství. My si myslíme, že se umění nějak lineárně vyvíjí, a to je úplná blbost. Nejlepší díla vznikla před deseti tisíci lety. Můj zamilovaný filozof Paul Karl Feyerabend vyvrací naše stereotypní přesvědčení, že pravěcí lidé byli primitivní. Naopak, byli velmi inteligentní. Postarat se o to, aby oheň během dne neuhasl, to byl neuvěřitelný technologický kumšt.

HN: Zamilováváte se do žen?

Pořád. Před dvěma dny jsem šel v Dakaru po ulici a viděl jsem nejkrásnější černošku svého života. Byla nádherná, neuvěřitelná, úplně jsem z ní šílel. Bál jsem se ji oslovit, ale měl jsem to udělat.

HN: Když jste žil v Riu, muselo vás něco podobného potkávat pořád…

Ano, to bylo strašlivé. Měl jsem už strach sám před sebou.

HN: A jak dlouho vám ta zamilovanost vydrží?

No někdy třeba celý den.

HN: Ne! Až takhle dlouho?

No představte si! Měl jsem vztahy, které trvaly třeba několik let, ale pak to zamilování vždycky nějak vyprchá, zmizí. Chci být ve svých citech pravdivý, nedokázal bych být s někým, s kým bych musel něco předstírat. Lidé by v tomhle měli být k sobě upřímní. Aby si uměli říct: Ten začátek byl neuvěřitelný a teď už se to může jenom zhoršit, tak se pojďme rozejít.

HN: Jezdíte ještě někdy do Krnova? Člověk skoro čeká, že ho při vjezdu do města uvítá cedule "Vítejte v rodišti Jiřího Dokoupila".

To sice ne, ale už jsem také zaslechl, že tam po mně dokonce chtějí pojmenovat ulici.

HN: Tam si potom kupte dům. Vaše adresa bude: Pan Jiří Dokoupil, Jiřího Dokoupila 1, Krnov.

Nestrašte mě. Krnov je nádherné městečko, ale nejlépe se cítím v latinské kultuře, v Jižní a Střední Americe. Ten blázinec, to je pro mě nejvíc.