Dělníci módy: Módní tvůrci, kteří oblékají Česko, přeměřují každý milimetr na kouscích z nové kolekce

Monika Drápalová

Na velké pracovní desce leží vedle ústřižků látek a jiného tvůrčího harampádí dvojrozměrné šaty, které vypadají, jako by je někdo vystřihl pro papírovou panenku v životní velikosti. Spíš než oděv připomínají jeho kresbu, takové omalovánky. "Celá moje nová kolekce bude tištěná. Všechny modely vznikaly v počítači, takže odpadla práce se střihy a modelováním. Motiv se vytiskne na látky, já to jen vystřihnu a sešiji," popisuje Monika Drápalová, když s jejím týmem stojíme v ateliéru v budově bývalé Pragovky.

Vzor na šatech vypadá jako klubíčko zamotaných kabelů nebo talíř špaget. Ve skutečnosti jde o stokrát zvětšený snímek pleteniny vyfotografovaný pomocí digitálního mikroskopu. "Ten motiv si pak každý bude moct určit sám, nám se ale líbila myšlenka, že přeneseme strukturu jednoho materiálu na nějaký jiný. Člověk se tím vlastně podívá do dalšího, neviditelného světa, který jinak nosí na sobě," vykládá návrhářka. Grafička mi ukazuje fotku šípkového keře, jehož větvoví vypadá takřka stejně jako mikroskopické snímky tkanin. Je to ukázka toho, že umělému i přírodnímu světu vládne jeden univerzální princip uspořádání, stejný kosmický chaos.

V ateliéru chtěla Monika nejdřív hlavně malovat. "Přišlo mi to tu dostatečně špinavé na to, abych tu mohla lít barvy," směje se. "Měla jsem obavu sem někoho zvát, ale pak jsem zjistila, že to lidi spíš baví," povídá. Bodejť by ne, když do jejího fanklubu patří hlavně nebojácné módní experimentátorky, nebo - jak jim návrhářka říká - spřízněné duše. "Nemám klientelu, která se ke mně co půl roku vrátí a z každé kolekce si něco objedná. Jsem hledač, každá moje kolekce je jiná a vždycky si najde jiné duše. Někteří návrháři mají svoje tvarosloví, ale já bych se unudila, kdybych si řekla - jsem minimalista, tak budu pořád dělat takové kabáty."

Kateřina Geislerová

Skutečnost, že se ráno budí s chutí jít do práce, nebere Kateřina Geislerová jako samozřejmost. Pozná se to tak, že pokaždé, když mluví o svém štěstí, zaklepe si kloubem ukazováčku na zuby a ještě to pojistí trojím zaťukáním na stůl.

Na nočním stolku si nechává bloček s tužkou, protože nejlepší nápady jí skáčou do hlavy těsně před usnutím nebo ve snu. "Výsledek ale stejně nikdy nevypadá tak, jak jsem si jej představovala," říká a pak začne popisovat, jak nechává látku, aby jí sama vyjevila svou vůli. Je to podobné, jako když Michelangelo mluvil o naslouchání mramoru, který mu našeptával, jakého tvaru by chtěl nabýt.

Mezi svými pražskými a pařížskými klientkami nevidí ke svému překvapení rozdíl, všechno to jsou šik dámy, které i v androgynně střiženém kabátě vypadají smyslně. "Moje poslední kolekce kabátů je taková pánsko-dámská. Mají rovný střih, ale v momentě, kdy je přepásáte, vznikne silueta padesátých let, můžete jej nosit na oba způsoby," vysvětluje tvůrkyně.

Miluje filmy Bustera Keatona, jež v sobě podle ní mají zároveň křehkost a sílu. "On sám je pikantní a zároveň plný pochyb, jeho věci mají hloubku, a přitom se u nich člověk zasměje od srdce. Přesně tak nějak se snažím tvořit - abych nebyla prvoplánová."

Chatty

Už se z toho stal téměř tik, něco, co nejde vůlí ovládnout. Podobně jako si švec všímá, v čem chodí lidé obutí, a zubař i při povídání se sousedkou nutkavě studuje její chrup, tak si Radka Sirková s Annou Tuškovou prohlížejí nohy oblečené v džínách. Kalhoty z denimu, který si přivážejí z Itálie a Portugalska, spolu pod značkou Chatty šijí jedenáctým rokem. "Už jsme tím trochu postižené. Občas se stane, že na někom vidíme pěkné kalhoty a pak zjistíme, že jsme je dělaly my. To je jeden z momentů, které nás nakopávají k práci," říkají návrhářky. I jejich nejnovější kolekce má být denimová, bude prý odkazovat k továrním dělníkům ze začátku 20. století.

Jejich vztah je tak trochu manželstvím z rozumu. "Nezačaly jsme podnikat z čirého přátelství a vášně k oděvu," říká Anička a Radka rozhodně vrtí hlavou. "Nejsme ten typ holek, co si s kamarádkami vyměňuje oblečení, půjčuje rtěnky a řeší blbosti," pokračují a zdůrazňují, že jejich pragmatické povahy a chlapský přístup k věcem jejich společnému byznysu prospívají. "Umíme si všechno vyříkat. Máme podnik a ten musí klapat," přitakávají si vzájemně. Obě odpovídají přesně, přímo a hned, rozhovor odsýpá, jako by v pozadí tikal neviditelný metronom.

Za tu dekádu se od divokého street- wearu posunuly k navrhování šatů, sukní a kabátů, které v sobě pořád mají tutéž energii jako ony - říznou, jinou, provokativní. Za zataženým závěsem zkušební kabinky jsou z nich ale empatické psycholožky. "Jsme na tom stejně jako kadeřníci. Naší prací je snažit se z člověka vytáhnout to nejlepší. Devadesát procent žen, které u nás rozrazí dveře, začne okamžitě vyjmenovávat, co je na nich ošklivé. A my jim pomáháme se dopracovat k tomu, aby se začaly líp vnímat," říká Radka. Mají zákazníky z řad obou pohlaví a to jim dovoluje srovnávat: "Muži jsou daleko náročnější. Potřebují praktické, funkční, komfortní věci. Ženské to mají v hlavě zakódované tak, že se pro krásu musí trpět. To chlap nebere."

Tiqe

Jsi silná holka, to zvládneš. Ty to vydržíš, tebe jen tak něco nerozhází. Podobné věci slýchala Petra Balvínová odjakživa a upřímně jí lezou krkem. Sedíme v zadní části návrhářčina obchodu v centru Prahy, který využívá jako ateliér, a jí se co chvíli na čele objeví brázdy vrásek. Takhle vypadá jedna z úspěšných českých návrhářek, když má shon a starosti.