Neztroskotávám sám

Na třetím ostrově neztroskotávám sám. Už v záchranném člunu to bylo podivné - já a tato žena. Přitom by to mohl být ostrovní ráj. Samota ve dvou na konci světa. Adam a Eva v nové rajské zahradě. A také tam skutečně všechno bylo. Palmy, písečné pláže, voda průzračná jako ve vaně. S poškozeným a vratkým záchranným člunem, ve kterém bychom jistě nedopluli o moc dál, jsme přistáli na pozvolna se svažujícím pobřeží. Žádné plavání až do vyčerpání, žádný boj s živly, ani jsme se nemuseli z posledních sil na pokraji smrti drápat na kamenitý břeh. Nepolykali jsme mořskou vodu, neměli jsme křeče ani smrtící žízeň. Nebyly tu ani útesy, které by hrozily, že se o ně roztříštíme, ani mohutné příbojové vlny, které by nás mohly smést. Náš člun hladce přistál v písečné zátoce, vystoupili jsme a rozhlédli jsme se.