Lamu klame tělem

Moje nejsilnější vzpomínka na Keňu je vlastně kýč. Je ráno. Slunce ještě pořádně nevstalo, jen si zkouší momentální formu tím, že se v mlžném vlhkém oparu opírá do listů palem a zkoumá, co vydrží. Kolem je tropické hlučné ranní ticho plné ptáků. Před námi dlouhá prašná a hrbolatá cesta. Dlouhá a bolavá pro každého, kdo se jí pokouší zvládnout vozem.

Všude na té cestě jsou děti. Jdou do školy. Na sobě mají uniformy zářivých barev, co vesnice, to jiná barva. Jsou bosy a jejich chůze má zvláštní keňský rytmus. S na Evropu nepřirozeně narovnanou páteří, dlouhé krky, oválné lebky, velké oči a široký úsměv. Na hlavách nesou v igelitkách zabalené učebnice a sešity.