Fantazie

Markéta Richterová

Své představy je šperkařka Markéta Richterová zvyklá rychle přetvářet do materiální podoby, a tak pro proč ne?! jednu svou nejnovější fantazii vyfotografovala. "Je to kabelka nazvaná Semínko," říká o doplňku vyrobeném z karbonu, kůže, stříbra a saténu.

Adam Holý

"To je strašně komplexní věc," odpověděl Adam Holý na otázku, jak transparentní kaligrafie vytvořená na bubnovém skeneru vyjadřuje jeho fantazii. "Spojuje mystickou a fyzikální rovinu. Obraz vychází z teorie superstruny, která je pokračováním teorie relativity a je na takové úrovni, že se až blíží mystice. Je to moje náboženství."

Maxim Velčovský

Když jsme se s designérem Maximem Velčovským, jednou z hlavních postav studia Qubus, bavili o tom, co právě jitří jeho fantazii a jak nejlépe ji zobrazit, netrvalo dlouho a vyrazil ze sebe: "Nosím v hlavě takový ironický komentář o situaci na magistrátu v Praze. To teď moji fantazii dost zaměstnává." A tak vytvořil apokalyptickou vizi povolebního hlavního města.

Tereza Froňková

"Tenhle obraz představuje průhled z prostoru fantazie do reality. Do reality mého pracovního místa," říká o svém díle architektka Tereza Froňková, která působí ve vyhlášeném pražském designérském ateliéru Olgoj Chorchoj.

Veronika Drahotová

"Do podvědomí se mi hluboko zaryla kniha japonského spisovatele Harukiho Murakamiho a podle její inspirace vznikly tyto obrazy," říká o své aktuální fantazii Veronika Drahotová.

Na okamžik mi to místo připadá jak posvátný prostor, jaký nesmí nikdy poskvrnit lidská noha. Všechno pěkně spočívá ve vyrovnaném tichu, jakoby pohroužené do spánku, dokonalého jako zlatý řez. Na sněhu vítr vytvořil elegantní vlnky, větvejilmu prostírají do vzduchu své zakřivené paže s tu a tam zachycenými ostrůvky sněhu a všecko kolem setrváva v nepohnutém klidu. Ani sníh už téměř nepadá. Jen občas, jakoby z náhlého popudu, proletí kolem sotva slyšitelný závan větru. Nic z toho všeho mi jaktěživo neodpustí, že jsem porušilsvými kroky okamžik jeho poklidného spánku.

Haruki Murakami
/Konec světa & Hard-boiled Wonderland/
Golden forest, 70cm x 160cm, akryl na plátně 2009.

Wladimír 518

Rapper s velkým zájmem o architekturu a tetování Wladimír 518 svou fantazii tentokrát nevyjádřil údernými slovy, ale v podobě netradičně pojatého autoportrétu.

Jiří Skála

Výtvarník Jiří Skála, loňský laureát prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, si rád hraje - s významy, obrazy, situacemi. Na jeho aktuální výstavě v Galerii Václava Špály můžete vidět například video, na němž tužkou kreslí nahodilé čáry, které zdánlivě vyvolávají jakýsi pocit řádu. Pro proč ne?! napsal text o tom, jak podléháme sami sobě, a o fotografii a jejím sdílení.

Naše životy procházejí permanentní změnou. Příčinou je vnější svět; v permanentní změně nás nutí reagovat, adaptovat se na nové životní podmínky. Neměníme se naráz, ale podle velikosti a významnosti změn potřebujeme někdy i několik let. Záleží na naší pozornosti a vnímavosti, zda je postřehneme včas, abychom se dokázali připravit - a skutečně si je připustit. Přitom je to právě schopnost a rychlost přizpůsobení se, co předurčuje naše společenské postavení. Přes veškerou snahu být na možnou proměnu připraveni se stává, že tváří v tvář náhle změněnému světu selžeme a ocitneme se v pasti. Vydáni napospas nejistotě. Přičemž naše možnosti, jak nově nastalou situaci zvládnout, jsou často mizivé. Občas se to stává a můžeme si za to většinou sami. Na to ale většinou přijdeme až za několik let, až budeme schopni se nezaujatě ohlédnout a poučit se z minulých chyb; poté pochopíme, že část naší osobnosti o hrozícím nebezpečí věděla. Na otázku, proč nic nepodnikla, vám nabídne prostou odpověď: v obavě z konfrontace, přesněji z té vnitřní. Ta nás dokáže paralyzovat svými vedlejšími účinky: konflikty s nejbližšími nebo vyloučením se z pracovního procesu. Proto se jí důsledně vyhýbáme.

V podobném rozpoložení jsem se nacházel, když jsem si četl esej Umberta Eca Dvě skupiny předmětů. Zafungovala jako rozbuška, kterou jsem tehdy mohl nalézt v čemkoli: v rozhovoru s kamarádem, v novinovém článku, v televizi, na internetu nebo v jiné knize. Záchranu jsem našel v matčině fotografii soustruhu. Objevil jsem v ní předmět, který mi pomáhal zmírnit vnitřní napětí. Mnohem později mi došlo, proč jsem si vybral právě fotografii. Jako médium má neskutečný dar: spojovat jedince v odlišných životních situacích a odbourávat naše společenské předsudky; skrze naši neschopnost pochopit, jak takový otisk reality - fotografie - vzniká. Nejsme toho schopni. Vlastně to ani nechceme. Stačí nám samotný výsledek. Sotva ho uvidíme, jsme fascinováni. Stáváme se tak součástí velkého společenského rituálu, který probíhá již několik desítek, ne-li stovek let a jenž má jediné a jasné pravidlo: dobrovolné účasti ve stavu permanentního oblouznění.

Stále mám v živé paměti, jak jsem v roce 2005 s majiteli soustruhů, které odkoupili od továrny Škoda Klatovy, stál nad malým digitálním fotoaparátem s několikapalcovým displejem a jak se nám postupně zjevovaly okamžiky reality - pouhým zmáčknutím nepatrného tlačítka s šipkou - reality, jež proběhla před několika sekundami. Byli jsme fascinovaně přikováni k těm několika obrázkům; se zběžnou představou, jak k tomu zázraku došlo. Naprosto odzbrojeni, bez možnosti jakýmkoli způsobem srovnat tuto zkušenost s našimi zažitými stereotypy. V tomto okamžiku jsme si byli rovni: ve své nevědomosti. Bezbranní jako děti jsme se zkrátka kochali obrázky. Díky tomuto rituálu jsem získal to, co jsem chtěl, aniž bych si uvědomoval jeho existenci a jeho skrytá pravidla. Úlevu od vnitřního napětí jsem tak našel ve sdílení fotografií strojů ze Škody Klatovy. Aktivní účastí na jejich vzniku jsme se postupně stávali navzájem sdílnými. Skrze prolomené společenské bariéry jsem konečně zahlédl, jaký mají tito lidé ke svým předmětům vztah.