Obnovená síla kavárenské tradice

Když se nedávno až na ulici vylil sváteční dav, který přišel na pražskou Národní třídu otevřít rekonstruované Paukertovo lahůdkářství, jako bychom se na chvíli přenesli do oblíbeného filmu pro pamětníky. To lahůdkářství, které šířilo slávu majitelů od roku 1916, v myslích Pražanů nepřestalo existovat nikdy, i když bylo zestátněno, přejmenováno a oškubáno ze svého pyšného prvorepublikového peří. Většina zboží se před rokem 1989 přestěhovala pod pult, ale lidé tomu místu pořád říkali U Paukerta. Taková je síla dobré tradice.

Manželé Jan a Štěpánka Paukertovi vedli na českém korze na Národní třídě, v domě číslo devatenáct a později sedmnáct, jedno z nejvyhlášenějších lahůdkářství v Evropě. Bylo symbolem kvality, čerstvosti a rozmanitosti lahůdek z celého světa. V zadním traktu brzy přibyla vinárna U Fausta a Markétky. Poblíž bylo Národní divadlo, redakce Lidových novin, Topičovo nakladatelství. Žádný div, že se tu zabydleli herci, spisovatelé a novinářská esa.
Válka a zestátnění, k němuž došlo roku 1952, znamenaly konec rodinné tradice. Paukertovi byli vystěhováni na venkov, dům s podnikem byl zabaven a Jan Paukert mladší, který měl v práci pokračovat, skončil v ČKD. Na přetrženou tradici navázala rodina až po restituci v roce 1991. Mimo jiné i tím, že z pilíře vykopala sbírku vzácných koňaků, schovaných tam v roce 1938 před nacisty. Některé z nich jsou teď v nabídce.

Je vynikající mít dodnes v provozu firmu, jejíž devadesátiletý nestor dovede ukázat prstem a říct: "Tady sedávala Ema Destinnová, támhle Viktor Dyk a sem chodil rád Jaroslav Seifert." Jeho osobnost je spojnicí s minulostí, dokladem, že naše životy nevisí ve vzduchoprázdnu. A současnost reprezentují lidé ze skupiny Le Terroir, kteří "Paukerta" náročně zrekonstruovali a chtějí mu vrátit dávnou slávu ve formě odpovídající dnešku. Prosvětlili interiér, přidali cukrářskou výrobu, rozhojnili nabídku vín a dodali památnému místu francouzský šarm. Ve štítě však mají pořád Jan Paukert. Vědí proč.

Tajemný pan Erhart

Když v Praze na Letné koncem loňského roku znovu otevírali Erhartovu cukrárnu ve slavném Rosenbergově funkcionalistickém domě, byli mezi zvědavci i lidé, kteří ji navštěvovali po celých sedmdesát let. Jen na krátkou dobu před znovuotevřením zela prázdnotou, jinak neustále šířila svou slávu daleko za hranice obvodu. Ve stavebním archivu Prahy 7 se dá vyčíst, že Erhartovi provozovali cukrárnu už v domě, který stál na onom místě předtím, než tam začal stavět Eugen Rosenberg.

"Mívali tam fantastické plněné rakvičky," vzpomíná kronikář Prahy 7, osmdesátiletý rodák, spisovatel Radko Pytlík. O Erhartových však neví nic. Marně po nich pátral i architekt Jindřich Hořava, který je autorem obnovené cukrárny. Nic nezjistili ani dnešní provozovatelé z firmy Sugar Cube. Obnovený štít však dál hlásá slávu bývalého majitele z dob, kdy dělat řemeslo znamenalo dělat je poctivě.

Celý objekt je památkově chráněn, ochranu požívá i několik prvků z interiéru cukrárny, například středová sloupová vitrína nebo dobové dřevěné zápultí. Do dnešní podoby cukrárnu zrekonstruovala městská část, výrazně se angažoval bývalý radní Štěpán Hasal. Architekt Hořava vrátil místu původní barevnost a dotáhl vše do posledního detailu. "Je to tam přesně jako za první republiky," raduje se zapřisáhlý Leteňák architekt Zdeněk Lukeš.

"Máme takový skromný cíl: vybudovat cukrárnu, o které se jednou bude říkat, že je nejlepší v Praze," svěřuje se provozní Robert Buchner. Náročný program postavený na nejvyšší italské tradici uvedl napřed některé staromily do rozpaků, ale když přibyla větrníková klasika, stalo se místo Mekkou milovníků ověřené kvality i nových chutí.

Z jiných časů

V oknech brněnské kavárny Savoy se odráží krajkoví gotických oblouků kostela svatého Jakuba. Thonetův dům, v jehož přízemí se kavárna nachází, stojí v jednom z nejmalebnějších míst vnitřního města. Ze slavných brněnských funkcionalistických kaváren byl Savoy tou největší. Do dvou pater se vešlo neuvěřitelných tisíc míst. Obě podlaží spojovalo úchvatné dvouramenné schodiště. Přední brněnský architekt Jindřich Kumpošt podepřel v roce 1928 galerii kovovým nosným sloupem, tak štíhlým, že prý první čtyři noci v kavárně raději přespával, aby měl jistotu, že se stavba nepohne. Nepohnula se.

Moderní Savoy nechal vybudovat majitel Thonetova domu, kavárník Jan Nekvapil, syn pražského hostinského vyučený v pražském hotelu U Černého koně a ostřílený zkušenostmi z Anglie, Německa a Francie. Působil v předních pražských hotelích de Saxe a Modrá hvězda, vedl lázeňskou restauraci v Luhačovicích a provozoval mimo jiné slavný brněnský City bar.
"Savojku" mohla Brnu závidět i Vídeň. Travertin, mramor, onyx a alabastr na obkladech dodávaly místu nádech elegance a luxusu. Průhledy násobily estetický zážitek hostů. Byla tu herna, dámský salon, balkon pro kavárenský orchestr. To místo opravdu žilo a na rozdíl od jiných brněnských kaváren rozdělených na české, německé a židovské chodili prý do Savoye všichni.

Rok 1948 byl pro kavárnu rokem vražedným. Po něm se prostor na celá desetiletí proměnil v prodejnu textilu, nazvanou Výběr. Zmizel venkovní balkon v patře a velké okno v průčelí, vnitřní charakter však zůstal částečně zachován. Tvořil luxusní rámec pro omezenou socialistickou nabídku. Po roce 1990 se v těchto prostorách konaly různé výprodeje, až nakonec dnešní majitelé domu, Rudolf Osoba z Bohunic a Michal Šatala z Říčan, začali hledat nového nájemce. Tehdy objevili prostory Weissovi a Skalníkovi, kteří pomýšleli spíš na obchod s optikou a výpočetní technikou a kavárničkou jako doplňkem.
"Jenže to schodiště nám učarovalo," vzpomíná dnes Martin Weiss, jak se rozhodli kavárnu obnovit. Interiér svěřili žákovi architekta Jindřicha Kumpošta Bedřichu Geržovi. Výsledek, který je pokusem o navázání na tradici po šedesáti letech, má kapacitu dvou stovek míst. Zatím je jich tu sto, tedy desetina někdejšího stavu. Provozovatelé pokračují v jazzové tradici kavárny, téměř denně tu zní živá hudba. Na galerii se vystavuje výtvarné umění. I vizuálně se snaží interiér dotáhnout v detailech.

Otevření však předcházely měsíce se táhnoucí spory s památkáři, protože provozovatel vyměnil okenní rámy, omítky a další prvky a postavil příčky. Vypadalo to i na pokutu pro majitele domu.

"Unikátní mechanismus otevírání oken jsme nemohli zachovat, byl zničený. A repliky nebyly v našich finančních silách," říká Martin Weiss. "A nevím, kdo by si mohl dovolit obnovit průčelní okno a venkovní balkon." O peníze nežádali. "Procedury jsou nekonečné, a my jsme potřebovali podnik otevřít," říkají provozovatelé. Škoda, na takový projekt by asi při žádosti o dotace nebyli bez šance. Ovšem námitka, že by snad měla mít kavárna zase svých tisíc míst, určitě neobstojí. Lidé už dnes mají jiné priority. "Snažili jsme se zachovat ducha toho místa, a pořád cítíme, že jsme teprve na začátku," vysvětluje Martin Weiss.

Ve stopách bohémy

Kavárnu ERA v Brně-Černých Polích, kde zase jedna cesta za znovuzrozením kdysi slavného místa právě začíná, byste nejspíš přehlédli. Nevelká vilka, sevřená v řadové zástavbě vyšších domů jen pár kroků od nejslavnější brněnské vily Tugendhat, má zabedněný vchod a okny v patře jsou vidět provizorní překlady položené místo propadlých stropů. Kdo by v té skromné zřícenině hledal vyhlášený skvost puristické architektury dvacátých let?

"Střecha byla zřícená, v přízemí bazén plný dešťové vody a chystali se sem nastěhovat bezdomovci," komentoval situaci dnešní majitel Luboš Ptáček, když před šesti lety dům s nešťastným osudem od restituentů koupil. Zachránil ho tím nejspíš před úplným zničením. Jako kluk míjel kavárnu cestou do školy - tehdy ještě žila. Luboš Ptáček hodlá navázat na starou tradici a kavárnu znovu otevřít. Za snílka se však dle svých slov nepovažuje. Je stavebním inženýrem a ví, do čeho jde. Jeho nadšení prý nemůže zchladit ani současná ekonomická krize a svůj cíl vidí jako reálný. Proto také vždycky odmítal zájemce o pronájem domu, kteří neměli kavárnické ambice.

Prostory bývalé kavárny, kde se scházela brněnská bohéma, a byt jejího předválečného majitele Josefa Špunara ve druhém poschodí, jsou dnes zakonzervovány - čekají na šanci znovu ožít. Podle Davida Butuly z brněnského občanského sdružení Studio 19, které by mělo obnovenou kavárnu ERA provozovat, majitel uspěl s žádostí o evropské peníze - stavět začne v horizontu nejbližších týdnů. První kávu tady prý uvaří koncem roku 2009.

Dům navrhl před jedenaosmdesáti lety tehdy začínající architekt Josef Kranz. Jak se úkolu zhostil, můžeme poznat v knize Karla Altmana, Lenky Kudělkové a Vladimíra Filipa Zmizelý svět brněnských kaváren. Dobové fotografie kavárny ERA jsou dech beroucí. Tolik čistoty, jednoduchosti, světla a účelné krásy se hned tak nevidí.

Jak připomíná historik architektury Jiří Kroupa, Josef Kranc se inspiroval snahami nizozemského hnutí de Stijl. Okouzlila ho především nová rotterdamská kavárna De Unie a pod jejím vlivem vytvořil dokonale vyčištěnou formu. Průčelí domu působí doslova výtvarně, jak dobový plakát od předního umělce.

Z původní kavárny ERA toho pořád ještě hodně zbylo. Například elegantní, subtilní skleněné luxfery ve stěnách. I zde se rozhořel boj o okenní rámy. Ty původní byly mnohaletým promokáním úplně zrezivělé, a tak majitel nechal udělat repliky. Na kritiku architekta Jana Sapáka, že rámy neměl vyměňovat, ale repasovat, Luboš Ptáček odpovídá: "Jeho názoru si velmi vážím a chápu jeho cit pro detaily, musel jsem ale řešit danou situaci. Úspěšně se však snažíme ponechat co nejvíc původních prvků."

ERA měla nebývalou smůlu. V roce 1959 dům "odňali" původnímu majiteli a podnik Restaurace a jídelny v něm zřídil pivnici. Roku 1977 památkáři prosadili, aby byl zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek. Poté v něm měla Vysoká škola zemědělská výpočetní středisko. Nikdo do domu neinvestoval a jeho stav se zhoršoval. Na začátku devadesátých let ho zrestituovali tři vnuci původního majitele. Snažili se o návrat do podoby z třicátých let, ale firma, kterou si najali, provedla práci neprofesionálně a nakonec ji ani nedokončila. Pak už to šlo rychle z kopce.

Zatímco stojíme na chodníku před EROU, míjí nás stará paní. "Neříkejte, že s tím něco začnete dělat," ptá se nevěřícně. "Takovou dobu je to tu zničené!" Původní kavárnu prý pamatuje, ale sama tam nechodila. "To víte, tady to bylo jen pro honoraci," vzpomíná na jednu z nejslavnějších intelektuálních kaváren ve městě.

Lidé ze Studia 19 neskrývají, že mají ke zlatému věku brněnského funkcionalismu vztah. Kavárna ERA nebude jejich prvním projektem tohoto druhu. Začátkem ledna se bude například otevírat restaurace ve funkcionalistickém kostele, sídle sboru čs. církve husitské v Brně, kterou bude Studio 19 také provozovat.

Ve Špunarově bytě by měla vzniknout výstava prací architekta Josefa Krance, který je dosud málo znám, doplněná o multimediální program o jeho díle i o dalších brněnských funkcionalistických stavbách. Snad pro ERU opravdu svitla naděje. Jak říká David Butula: "Nejde jen o to, aby tu byla ta správná okna. Jde také o to, aby obnovenou kavárnu provozovali lidé, kteří jejího ducha pochopí a s citlivostí k minulému ho dokážou zakotvit v současnosti."
-

Snímky ČTK, HN - Martin Svozílek: Paukertovo lahůdkářství patřilo k nejznámějším v Evropě. Nedávno bylo po rozsáhlé rekonstrukci znovu otevřeno, a i když rodina už do jeho provozu nemluví, propůjčila mu i nadále své jméno. Jediná dochovaná funkcionalistická cukrárna v Praze vděčí za svůj skvělý zvuk rodině Erhartových. Co se s nimi stalo, to dnes nikdo neví. Impozantní schodiště je dominantou slavné, nedávno znovu otevřené brněnské kavárny Savoy. Takhle to začíná: "Koncem roku 2009 se tady bude znovu vařit káva," říká před zničeným domem David Butula ze sdružení Studio 19, jež bude v Brně provozovat obnovenou legendární kavárnu ERA. V pražské Erhartově cukrárně vyrábějí netradiční dorty, které jsou na první pohled úchvatné.