Istanbul

"Pane, tady jsem," vyhrkl menší podsaditý Turek. Pozorně jsem si prohlédl muže s divně napsaným jménem, který bezpečně věděl, že je na letišti pro mě. Setkali jsme se díky zvyku, který se v Istanbulu rozšířil z doby Orient Expressu. Když si objednáte hotelový pokoj nejméně na tři noci, recepční pro vás pošle taxi. Auto je čisté a zdarma.
"Dobře jste si vybral hotel," spustil o poznání lepší angličtinou muž, který se představil jako hotelový taxikář Mehmed. "Pera Palace Hotel patří mezi perly Istanbulu. Je o něm pasáž v americké knize Tisíc míst, která musíte vidět, než zemřete. Kdysi byl nejluxusnějším domem ve městě, po sultánově paláci samozřejmě," ušklíbl se a kvapně sunul auto k centru.
Měl pravdu. Pera Palace Hotel je ohromný secesní palác ležící kousek od Galatské věže. V roce 1892 nechal budovu postavit sultán, aby cestující Orient Expressu měli co největší pohodlí. Z nádraží Sirkeci létaly kočáry a nosítka přes Galatský most k hotelu na kopci, kde se potkávali králové, nejvýznamnější obchodníci, průmyslníci, umělci a dobrodruzi.
V pokoji 411 bydlela Agatha Christie a napsala tady slavný román Vražda v Orient Expressu. Své apartmá tady měl také otec všech Turků Mustafa Kemal Atatürk, Jackie Kennedyová, Mata Hari či Greta Garbo.
Kdysi si noc mohl dovolit jen boháč, ale dnes je mimo sezónu i za pouhých padesát eur a jezdí sem spíš lidé milující nostalgii, vzpomínky na imperiální Turecko a Agathu Christie. Unikátní výtah s liftboyem, kavárna, ve které usnul prach z počátku dvacátého století - to vše je Pera Palace Hotel.
Když jsem dostal pokoj a uvelebil se na posteli pod vysokým stropem, přemýšlel jsem, co všechno se může návštěvník dovědět o Istanbulu, kdyby mu věnoval pouhý jeden den. Nařídil jsem si budík na šestou a rozhodl se zkusit štěstí. Můj průvodce Beko slíbil kombinaci požitků, luxusu a zábavy.
Lázně Cemberlitas
"V sedm jdeme do lázní a dostaneš masáž, jakou jsi ještě nezažil," spustil věčně dobře naložený Beko. "To hned zase usnu," opáčil jsem. "Ale to nevadí. Ranní návštěva lázní tě nemá nakopnout, ale uvolnit," dodal.
Zastavili jsme kousek od Velkého bazaru u nádherných lázní Cemberlitas, které si v roce 1584 u slavného architekta Sinana objednala Nur Banu, manželka sultána Selima II. "Nejprve se převlékneš ve vstupní hale, kde dostaneš kabinku, potom půjdeš na půl hodiny do vytopeného hararetu. Já počkám venku," vypálil Beko a dychtivě si zapálil cigaretu.
Turci lázně nevymysleli. Společné umývárny s horkou párou znali už obyvatelé římské Konstantinopole, města, jehož je Istanbul následovníkem. Turci si však hodiny horoucí hygieny oblíbili natolik, že v někdejším hlavním městě Osmanské říše bylo brzy víc lázní než mešit. Kamkoliv poté turecká armáda doputovala a našla horké léčivé prameny, tam začala stavět lázně.
Horká mramorová deska v hararetu, do nějž drobnými otvory ve střeše dopadalo probouzející se slunce, rvala teplo pod mokrou kůži silněji než solárium. Po půlhodině bylo tělo malátné, mysl bloumavá a představa, jak se oblékám a mizím do přecpané metropole, mě přiměla prodloužit si terapii na hodinu. Následná masáž byla díky vláčné kůži o poznání lidštější, i když jsem měl přesto pocit, že se mnou masér zachází jako s mrtvolou.
Beko měl pravdu. Ranní lázeň udělá s tělem víc než deset silných dávek kávy. Déšť, temno a chlad ulice najednou nebudily takovou hrůzu.
Kuřárny vodních dýmek
"Dáme si börek, to je nejlepší turecké jídlo ke snídani," navrhl neznuděný pohodový Bekův kamarád Kemal. Dvojice mě z lázní táhla do přilehlého bistra, kde regiment mladých kluků pekl a porcoval koláče z lístkového těsta plněné sýrem nebo mletým masem - tradiční börek.
Vypili jsme několik sklenic čerstvého džusu z granátových jablek, kopli do sebe silnou kávu a vyrazili za alternativou k rannímu vyvalování v lázních. Francouz rád sedí v brasserii s croissantem, Američan pobíhá s kávou v kelímku od Starbucks a Turci občas rádi vysedávají s vodními dýmkami nad vařeným mlékem se skořicí a ostrým orientálním kořením.
Nejlepší místo ke kouření bylo podle Kemala u mešity Nusretiye. "Nechodí tam téměř cizinci. Právě tady se nejlépe pozná rytmus života městských Turků. Přivstat si a dát si vodní dýmku je ráno skvělá věc," vyprávěl Kemal. Jak jsme se blížili, vůně šíši sílila a dráždila nos. Muži v oblecích potahovali ohromná oblaka dýmu a vyfukovali je mocněji než stařičké modely aut výfukové plyny.
Istanbul už zcela přikryl deštivý den, jakých je na podzim a v zimě ve městě bezpočet. Kopce a všudypřítomná mořská voda v zálivech způsobují vrtkavé vlahé počasí. Pokud se dobře naladíte, mohli byste se vrhnout jako dravci na sultánské paláce, třeba Topkapi, kdysi křesťanský chrám Boží moudrosti přesvěcený na islámský svatostánek, Modrou mešitu nebo muzea antiky, tureckých dějin, ale pokud jste v Istanbulu podruhé, potřetí, tohle všechno už znáte, je potřeba odloupnout z města slupku informací z turistického průvodce a spustit se hlouběji. Istanbul je taky město byznysu a luxusu.
Svědčí o tom nejen neutuchající pouliční ruch, v němž prodavači nabízejí cokoliv komukoliv, ale i rozvoj a přeměna Velkého a Egyptského bazaru, výstavba obchodních center, jako je Kanyon, kde například loni v říjnu otevřel svůj obchod slavný dům vybraného zboží Harvey Nichols.
Když začátkem prosince Istanbul hostil za účasti Francoise Pinaulta, vlastnícího mimo jiné značku Gucci a druhého nejbohatšího Francouze, konferenci o luxusu, připomnělo to známý fakt, že Turecko má sice pověst rozporuplné chudé země, ale Istanbul je bohatým městem, skrze něž do světa proudí miliony kusů koženého zboží, zlata, tuny cizokrajného koření.
Obchodní význam města se zvyšuje, starobylé obchodnické rodiny bohatnou a vzpomínky na finanční krizi z devadesátých let a ekonomické následky zemětřesení jsou zapomenuty. Město je plné dychtivých lidí, co touží po zbohatnutí, láká vesničany, kteří v něm vidí ces- tu za "tureckým snem". "Istanbul nemá hranice, stále roste," poznamenal jednou Kemal.
A vy se divíte, kdo si může koupit koberce za desetitisíce eur, pomalované usušené listy za stovky a tisíce nebo kilometry zlatých řetězů, kterými jsou obklopeni asertivní prodejci v luxusních i pouličních krámech.
Stačí jeden den chození v hektickém centru Istanbulu a pocítíte houževnatost tureckého národa, tvrdost života a zároveň vůni peněz, které se skrývají v zahradách a palácích rodin, jež osudy země spravují staletí nebo desetiletí. Třeba loďařského magnáta Kahramana Sadikoglu nebo rozverného klanu Koců ovládajícího miliardové obchodní impérium.
Po několika hodinách toulek nekonečnými obchodními komplexy nejspíš budete muset zvolnit a vrátit se myšlenkami k duchovnější části Turecka, protože tu do Istanbulu od časů Orient Expressu přijíždějí lidé hledat. Je to ona nostalgie po osmanském Turecku, které v Istanbulu už připomínají jen mešity a paláce nebo zvláštní taneční vystoupení dervišů.
V klášteře Mevlevi každou poslední neděli v měsíci tančí v transu několik dervišů, kteří se prostřednictvím rytmické hudby a pravidelného točení kolem vlastní osy vykolejí z běžného vědomí. Jejich skelné pevné pohledy vzhůru, zkamenělá kroužící silueta těla ohromí a jinak duševně naladí i pouhého návštěvníka. Derviši žijí civilním životem, nejsou mniši v našem pojetí duchovní cesty. Jejich rej dá zapomenout na okolní svět.
Pokud vás však svět mamonu a požitků neunaví a nepotřebujete vypnout a zavřít na chvíli dveře penězům a zábavě, stačí po derviších vzít dobrou náladu a dost energie a vyrazit do nočního města kolem náměstí Taksim, plného nočních klubů, kaváren, jídelen a otevřených obchodů.
Na jeden den toho je až moc? Istanbul však musíte vnímat a prožít intenzivně. Na odpočinek a přemítání zbude dost času doma, po návratu.